Výročí



Často se sám sebe ptám, zda-li je vesmír tak zábavné místo, jak se nám snaží reklama o něm samém podsunout. A docházím k tomu, že tomu tak není. Což mne osobně nevede k tomu si hledat nejbližší lampu nebo utápět čas, co zbývá do zániku světa v nějaké formě závislosti.


Uvědomuji si ale, že mnoho z nás si nechce uvědomovat paradoxy reálného světa a o to více se věnuje dennímu snění. Pro mnohý mozek ve vesmíru je totiž lepší zalézt do svého světa, který svému majiteli vykresluje sebe sama mnohem více originálně, s výrazným sebevědomím a komplexem nadřazenosti.

Setkávání s realitou je pro většinu z nás totiž nepříjemné. Svět má své způsoby, aby uzemnil i ty největší. A tak se mnoho z nás ze svého snu nechce dostat do reality právě proto, jak vysoké máme pochybnosti sami o sobě, jak malé máme sebevědomí a hluboce zakořeněný je v nás pocit méněcennosti.

Schopnost vnímání sebe sama a reality v okolí umožňuje pachateli tohoto mentálního klamu (našemu nevědomí) bezvýhradně kontrolovat svou oběť (denní snivce bez reality, tedy většinu z nás).

Kolik shlédne člověk během dne reklam, které prohlašují, že jejich produkt dokáže nějakým způsobem zlepšit váš život? Třeba rodinná dovolená s dětmi na Bora-Bora? Bez ní nelze žít. Jsme díky ní nuceni POCHYBOVAT sami o sobě. O tom zda-li naše schopnost rodiče, když nejste s dětmi v zimních měsících u moře za sluníčkem, není třeba znehodnocena. A tím pádem i jejich život. Moje babička na Bora-Bora nikdy nebyla, tedy pokud vím. Ale byl to ten nejlaskavější a nejhodnější člověk na světě. A já jsem si i díky němu užil úžasné dětství. Jistě, byl taky plné tvrdé práce v realitě, na vesnici moc snít nemůžete, ale taky plného chvil souznění, pochopení a naslouchání. Podaných rukou, pohlazení, chvil plných napětí z objevování světa, který se mnou chtěl ten druhý sdílet. Takhle dojedete na Bora-Bora a rodina se rozprchne na svá 4 lehátka, kde si každý žehlí glass sklíčko svého mobilu a o druhé, natož pak o svou rodinu se nezajímá?

Spíše tedy toto reklamně vyvolané rodičovské pochybování vypovídá, nakolik jsme pod vlivem působení kolektivního nevědomí. Které díky reklamnímu vesmíru zaplnilo pomalu ten celý vesmír stávající. A jak velké místo má v našich životech strach. Strach z toho, zda-li jsme ti správní. Tedy dle tzv. veřejného mínění. Dle druhých stejně se bojících se opiček. Stali jsme se dokonalými “tamaguči”. Uděláme cokoliv, abychom do toho světa snění, života na instagramu dokonale zapadli. Stačí jen najít a zmáčknout čudlík. Vaše osobní mínění nemá v tomhle vesmíru totiž moc místa. Vlastně žádné, když ani žádné neexistuje. Kromě toho jste kolem dokola přesvědčováni o tom, že produkt, který vám reklamy nabízejí, je nejlepším řešením toho, co vám v životě chybí. Motorem našeho života je tím pádem strach. Strach o to, co nám chybí. Ne radost z toho, co už máme.

A většina lidí si přitom všem ani nevšimne toho hlavního. Toho, jak pomalu plíživě, tím jak se pokoušíme více a více zapadnout do rámců, které ani netušíme kdo a proč ve společnosti, v sociálních skupinách, kterých jsme součástkami či rodinách, vlastně nastavil.

A ten největší paradox? Čím více se pokoušíme usilovat o pozici toho, kdo přinese sobě a svým blízkým něco určitě jedinečného, o to více spadáme do průměru. Do sítě nevědomí, které nám svými reklamními nabídkami posiluje ego, nainstaluje pocity vlastní nadřazenosti a posiluje ego až běda. A když pak máme zareagovat na zvědavý pohled toho druhého, namísto toho jej nenávistně zastřelíme očima a vyhrkneme: “co čumíš kreténe”, při čemž si ani na chvíli neuvědomujeme, jak hluboko jsem právě v tuhle chvíli, ve svém lidství klesl.

Zítra bude svátek. Svátek jedné malé sociální skupiny z pohledu vesmíru. Malého národa, který o sobě stále pochybuje, a zbytečně si hladí ego z pocitu vlastní méněcennosti. A tak jen na hlas přemýšlím, co nám tím, že se ustavil před 100 lety náš stát, chtěl vlastně vesmír říct. Možná, jen to, že nám těch 100 let dalo zabrat. Že bude pořád, co budovat. Pokud v našem úsilí nebude jen STRACH o to, co nám chybí, ale taky RADOST z toho, co už máme.


HUDBA k četbě: London Grammar - Nightcall - https://youtu.be/OZYw0MQp_fI