A DVĚ TVÁŘE DUŠE...


Lidé, co inklinují spíše k psychologickému pojetí světa, často uvádějí že žijeme ve světě, jemuž chybí duše. Osobně si říkám, že naše duše ani nechybí, ale je spíše ztracena či ještě lépe zastrčena hluboko do pozadí, daleko od naší pozornosti.

V mnoha tradicích po celém světě existuje představa, že duše může putovat, že se může ztratit, že může nastat její uvolnění od těla a ona se už více nevrátí, splývajíc s duševní prázdnotou, v níž se sama rozplyne (zničí). A nebo se duše naopak přistihne při tom, jak beznadějně posiluje náš materialismus v honbě za výš, dál a rychleji a intenzivněji. Od orgasmů až po stopy po pneumatikách rychlých vozů.

A tak se nám může duše ztrácet v éterických rovinách, podléhající voláním esoteriky a chtějíc navštívit to vyšší v nás a poznat ducha veškerenstva a nebo zase v oslepujících, pulsujících atrakcích těla a jeho materiálního světa.

Říká se, že duše má ráda tělo, jako má matka vřelý vztah ke svému dítěti, či jako když vyhodíte kámen do vzduchu. Jde o proces v němž je duše spojnicí, která oživuje tělo, stejně jako je sama duše oživována duchem. Všichni milujeme její dotyky. Máme rádi to tělesné, smyslové a emocionální. A když do nich vložíme i cosi víc, cosi, co se v nás utváří jako smysl pro to vyšší v nás, stvoříme něco nového.

Marsilio Ficino, úžasný astrolog a předchudce Junga v historicky tomu neodpovídajíc době středověku řekl kdysi toto: Být zdravý, znamená udržovat duši ve středu a nenechat ji zmizet v duchu ani v těle. Když se totiž duše v této zkušenosti ztratí erémně, ztrácí se i to, čím duše naší zkušenosti prospívá. Kdy nám chybí duše, zmizí vnitřní hodnoty, smysl pro důležitost a smysl pro sebe sama. Jakákoliv fyzická, ale i intelektuální činnost se pak dělá bez vitality, bez zápalu, bez citu. A vlastně i bez pocitu základního smyslu. Bez duše utrpí vztahy mezi lidmi. Předstíráním nezastřeme skutečnost. Současné národy, regiony, města, rodiny i samotná partnerství si sice ponechávají vzhled soudržnosti, ale opravdová náklonnost chybí.

Je to pochopitelné. Když odstraníme vliv duše, zmizí i problémy, které nám svým působením přináší. Emoční komplikace života, pocity traumat, zranění i depresí, ale i podezřelá potěšení a také bolest a touha. Bez duše ak chodíme rušnými, přeplněnými oblastmi všedního života jako „cizinci“, či „spáči“. Na všechno se díváme, jako by to dělo přímo před našima očima, ale v muzejní vitríně. A ačkoliv jsme plně přítomni a naše mysl je schopná analytických úvah, psychicky jsme odříznutí, vzdálení, nezúčastnění a nepohnutí. Chodíme jako „tělo bez duše“.

Je to jako s hudbou. Hudbu můžeme vnímat jako intelektuální výkon, ale taky na smyslové úrovni. Čím více decibelů tím lépe. Jenomže dát „hudbě duši“, znamená i dát něco víc. Dát tomu všemu technickému a decibelovému smysl. Rytmus a melodii.

Nebo jako s psychoterapií, kartami či meditací. Duše se v nich může ztratit. Každotýdenní cesta k patřičnému terapeutovi by měla být založena spíše na naší chtěné péči o svou psyché, bohužel je z větší části myšlenkovou hrou, při které se vzájemně potěšíme sdělením, jak je to ten život vlastně složitý a těžká věc. Takováto terapie bez duše může trvat věčně. Nikdy se při ní totiž nezbavíte důvodů svého problematického chování pocitů.

Ale nejde přece o důvody, že? Jde o to, jak udržovat duši oddělenou od těla i od ducha a zároveň s nimi být ve spojení. Zároveň. To je to důležité slovo. Alchymisté na to měli v pravdě příznačné motto: „Solve et Coagula“. Rozpusť a spoj! To, co je v tomto mottu nejdůležitější není ani rozpuštění, avšak ani spojování, ale to, co leží mezi nimi. Spojka A. To nepatrné nic. To, co promlouvá k oběma polovinám cyklu. To, co produchovňuje to, co by jinak bylo jenom hmotné a doslovné a zase upevňuje formy toho, co je příliš intelektuální či duchovní.

Duše je tím, co nás vede k sobě. K ní. Nezastírá to, co vnímáme. A to, že i když postoupíme cokoliv v oblasti osobního růstu, a myslíme pozitivní myslí a pociťujeme sebevíc lásky, stejně v našem životě zbyde i tak dost bolesti. Možná je duše jen naše schopnost čím dále méně se zachycovat na povrchu věcí. Možná je cestou, jak se od povrchu odrazit a postupně vidět do hlubších vrstev. Říká se, že alchymie je schopnost vidět skrze povrch věcí až na samotné jádro.

Ale v životě přeci nejde jen o to vidět skrz naskrz. Jde o to, aby ten, kdo vidí taky vnímal to, co pozoruje. Aby to pozorované nehodnotil a vnímal. Pak se totiž stane svědkem něčeho, čemu se v tradicích starých kultur říkalo zázrak. A to jsou ty chvíle, kdy láska sestupuje díky našim duším na zem. Kdy jsme si vědomi toho, že ani rozpouštění, ale ani spojování nám není na nic, pokud při tom chybí to, co tyto obě části spojuje. 

Duše. A?