Láska je být navždy hořící kámen

Říká se, že láska dvou lidí je tak pevná, jak pevný je jejich vztah. Jak silné jsou základy. Jaké je schopnost jejich porozumění. A tak podobně.

Po letech chůze po světě si dovolím zevšeobecnit ještě něco jiného. Láska je přesně taková, jací jsme my. Je totiž vytesána do slov. Do SLOVA vznikajícího z našeho JMÉNA, které k jejímu zrození i úmrtí používáme.

A tak, když se podíváme druhému do tváře a objevujeme v něm jeho vnitřní zemi, tu jedinečnou ukázku toho, co vychází ZE-MĚ, jsme mnohdy překvapeni. Překvapeni tím, jak moc si ty dvě složky, co o ní vypovídají, nesouhlasí, Nejdou jedním směrem, netvoří harmonii. Něco jiného říkáme slovy a něco jiného pak stvoříme tělem. A přitom obojí vychází mě, že? Jestliže je pohyb duše tím, co ukazuje to, jak milujeme, pak vychází oboje z jednoho místa. Ze srdce.

Lidé se mne často ptají, jak mají poznat, že druzí lžou. Často, je šokuji tím, že jim říkám, že lež v podstatě neexistuje. A, že to, co v druhých vidí, je vždy pravda. Pravda onoho přítomného okamžiku, kterou nejde maskovat či skrývat. Ta, jenž nás odhalí takové, jací jsme. Jo, jistě můžeme se potom o to více maskovat, vonět a líčit či převlékat a třikrát denně i sprchovat, ale ta pachuť z nás samých v nás mnohdy zůstává a ztvrdne v naší duši i těle rychleji než uhlí.

I takhle vznikáme my sami. Když naše slova dopadají do našich vnitřních jeskyní a my je v tlaku času a prostoru v sobě měníme na ony uhelné kameny, z kterých stavíme a sestavujeme svou vládu nad světem vezdejším. Své tělo skládáme ze svých vlastních myšlenek, z toho, jak mluvíme. Do slova vkládáme buď moudrost našeho srdce a nebo strach své mysli. A to vše se objeví i v našem těle.

Stavíme v sobě své zdi. Zdi svých přejatých rodinných vzpomínek, které mají za cíl nás chránit. Proti všemu a proti všem. Především však proti nám samým. Toho se totiž všichni kolem nás bojí jako čert kříže. Abychom se na konci nestali dospělými. sami sebou. Nevím, kdo tuhle hru zavedl. Ale je přeci jednodušší, udělat to, že budeme reflektovat a přijímat především ty, kteří odpovídají našemu = mému pojetí světa. Zbytek ať si táhne po svých. Láska není měřítkem našeho života, ale jejím = ÚSPĚCH a ÚKLID. Možná by bylo vše daleko jednodušší, když bychom si uvědomovali skutečná poselství našich slov. Písmeno ú je symbolickým nositelem prvků spojených s nevědomím. Škrtněte jej a dostane to, co skutečně sháníme = SPĚCH (POHYB) & KLID. Spojení proti-kladů.

A tak stavíme své HRADY a ZÁMKY vědomě. Chceme být proti všemu chráněni natolik, že se pak ve svých představách názorech, ergo slovech a tedy i životě nehýbáme z místa. A díky tomuto, pak v životě, místo pohybu zbývá jen pos-tupné kóma. Jistota. A díky této jistotě, dovedené naším vnitřním nastavením, našimi slovy, k tvorbě a slávě našeho jména, jsme se za x tisíc let lidské existence stali jen slabošskými divochy, kteří si nejenom neváží druhých, ale především ani sebe sama.

Většina našich vztahů se totiž odehrává ve vzájemných soubojích. O moc. A tak hrajeme že život je boj, a to mezi sadisty a masochisty. Sadistů je méně, ale jsou více vidět. V zápase o cenu naší lásky je to však jedno. Každý tam přispíváme svým dílkem pravdy, kterému říkáváme lež. Nežijeme svou vnitřní etikou. Žijeme pro etiketu. Pro společensky uznanou lež. Pro kabelku Korss, střevíčky Baldinini či brýle Ray Bann. O naši vnitřní cenu však v lásce jde. V lásce si ceníme čeho? A ceníme často. Každý i trochu něčeho jiného. A když není dost naceněno, dost hluboko, daleko či vysoko, pak povětšinou vyceníme zuby. A zlobíme se. Touha získat svou cenu, svůj věhlas či renomé, vychází totiž z nevědomí. Jsi Ú-ŽASNÁ. Jinými slovy, čum vole, jak jsem krásná. Sem pinc, nebo pincezna.

Je to narcistní zpracovávání toho, co má každý člověk najít a tzv. dobýt sám v sobě. Je to naše tajné JMÉNO, co schováváme za hradbami zdí svých hradů, které v nás do slova z našich slov pomalu kamení. Abych vysvětlil, není to rodné jméno. To označuje, bez našeho silnějšího empatického vjemu, pouze osobu, nikoliv její podstatu. Tato osoba teprve tím, jak si získává jméno, v ušlechtilém slova smyslu toho slova, nabývá skutečný rozměr ČLOVĚKA. Znáte z pohádek, ne? Jak se stát šlechticem? Jde vždy o cestu hledání pravdy. Ne ve věcech. V lidech. Jak dlouhou cestou prostý, či spíše sprostý synek či dívčina zběhla ze svých současných poměrů a v cestě za něčím jiným došla nakonec k tomu, stát se králem či královnou. Stala se ze sprostým šlechetným. Je škoda, že většinu lidí ta skrytá symbolika přerodu v člověka, v láskyplnou bytost jaksi minula a zůstalo u pouhého výčtu polností, devatero hor a devatero řek, nepočítaná stáda koní a dobytka, dva zámky, jazyk draka a půlka princezny. Zajímavé, že většina chasníků, co došla leda na zápraží své duše, tak když už k nim tu princeznu dostrkají až do chalupy, volí raději její spodek nežli vršek.

Následný pocit méněcennosti v nás vzniká tedy, když nedokážeme naplnit své bytí. Když přejmeme za to své, ty společností preferované hodnoty a pak se jen pokoušíme o to, nějak naplnit svou existenci. Něčím. Vzniká z tohoto nenaplnění pocit falešného individualismu a odtrženosti od druhých a dodávaní si vlastní hodnoty narcistickým způsobem. V řeči i hudbě jej poznáte podle jízlivosti, ironie a disharmonických tónů. Ale když vstoupíte do harmonie s tou vnitřní řečí svého jména, rezonujete to, a to do slova. Z toho například vychází vaše přesvědčivost, když mluvíte a nebo naopak okamžitá nedůvěra, když mluvíte. A narcistického sadistu, poznáte vždy podle toho, jak zdůrazňuje pocit nadřazenosti. kde byl a čemu všemu rozuměl. Masochistu zase podle toho, jak se všude usmívá, na všech fotkách z dovolených je happy, ale pak vám mezi dveřmi řekne, že partner je pěknej kretén. Někdy je to k pláči, někdy mluvím, někdy se na ně jen dívám. neznám větší zbraň než se na člověka podívat s láskou.

Jeden potom svá slova volí hlasitá až vulgarní, aby dominoval, protože se bojí, a druhý je zase tichý, aby před ní příliš nevyčníval. V podstatě jde však oběma o moc nad ní, kterou si jen každý z nich realizuje jinou formou. V iluzorním domnění, že lásku jde získat. Uchopit a udržet v našem vlastnictví. V obou případech je jejich vnitřní stavba pevnou konstrukcí, v niž se nedá nic měnit. Ale velmi dobře chytá a hoří. Drží pevně do chvíle než přijde někdo, kdo se na zdí složené z iluzí, ne ze skutečných kamenů, podívá s láskou a ony vzplanou. Většina z nás totiž nevydrží pohled, dotyk či slovo, které doprovází tam uvnitř, něco láskyplného. něco, co se nedá vyslovit. něco, co nevidíme, ale víme, že je to skutečné.

Láska je totiž to, co zapaluje všechny naše zdi a nutí nás je zbořit. Díky lásce hoří i naše odolné želví krunýře. Podmaňujeme si jeden druhého a říkáme tomu láska. Smutné. Člověk, který namísto hledání svého tajného jména, své vnitřní studny, tak, abychom z ní mohli všichni pít svou duši, usiluje pouze o získání vnějšího renomé, ten se poskládá ze zkamenělých odpadků svých vyfintěných slov, kterými jen dráždíme uši, oči i smysly ostatních.

Avšak uvědomělý člověk, který buduje svoje jméno = lásku = cenu, se stane vždy kamenem. Uhelným kamenem svého vlastního bytí. Slovo kámen se v hebrejštině řekne "even" a je složeno ze dvou slov Av = otec, a z Ben = syn. Spojení otce a syna tvoří jednotu. Jednotu spojení principu, z něhož vše vzešlo (otec) a jeho pokračovatelů (syn). Dokud se stavěli domy z kamení a jen opracovaných materiálů, žilo se v nich jinak než po té, co se začala ze-mě drtit, a formovat jako malé nesourodé částečky, s vodou a blátem do formy cihel. A víte, že se v hebrejštině řekne cihla = "levena". Už je v ní obsaženo pouze slovo syn. Ale ne otec. Postavili jsme z cihel věž babylonskou, abychom dosáhli nebe. Abychom prý navštívili svého otce. Spíše pýcha a touha po moci nás všechny zaslepila a dovedla ke zmatení jazyků. Láska není z tohoto světa. To je ta dimenze bytí, do níž se propadáme, když je vedle nás někdo, kdo spolu s naším srdcem pohne časem a prostorem natolik, že jsme v něm navždy spojeni. Nejde o to navždy jako z romantických pohádek. To skutečně není legrace, to není jen pohádkový symbol. Jde o to, že láska nám umožní se dotknout místa mimo čas i prostor. Spojit nás s Bohem, s počátkem. A toto nejde koupit ani dostat, ani si vysedět či vystudovat.

A tak se babylonská věž stala symbolem tlachání infantilního lidstva, které se svého otce = počátek, svého vnitřního tajného jména bojí, jak čert kříže. Je jedno v jakém si o tom tlacháte náboženství. Je úplně jedno v jakém sociálním postavení či politické straně jste. Pokud je ústředním prvkem vaší osobnosti řeč, která je plytká a žvanivá, plná prázdných floskulí a povrchnosti, můžete s ní pokračovat až do nekonečna. Pokud Pitomiovy a jiným podobným guruům neskočíte do řeči, budou vás donekonečna oblbovat svými kecy o pozitivitě vesmíru, transcendeci ducha či ó vy máte krásné oči, milostivá paní.

Mlátíme do sebe jen kladivy svých prázdných slov. Ne tím jedním složeným z hudby duše, která mluví z lásky. Asi proto, že chceme tenhle kámen, co tady na boku toho druhého, čumí trochu přes míru, zatlačit nazpět či jej prostě nějak SROVNAT. Chceme ty druhé vy-cvičit podle našich standardů. Nepřijímáme je takové jací jsou, protože máme v hlavě ty svoje představy a na ty cizí už tam místo nezbývá. Asi proto tak rádi chodíme cvičit, když nás někdo z venku honí a nutí do práce, kterou můžeme kdykoliv stejně tak učinit my sami.

Nikdo z nás neumíme milovat skutečně, když neumíme ocenit všechny součástky, z kterých je ten druhý složen. Žít s láskou totiž znamená žít s duší. A žít skutečně, znamená ochotu sestoupit do hloubky událostí, do přítomných okamžiků tak, jak jen to jde. Znamená to nechat svá plytká slova a i své doslovné reakce na ně zemřít ve prospěch jiné perspektivy bytí. Okamžiku, kdy se ze dvou stává jeden. Navždy hořící kámen. V jehož plameni zažehnutém láskou shoří vše, čím nejste.

MZZ