Jak si z můžete STVOŘIT ledového draka?

Na počátku bylo slovo. A také čin Evy, když utrhla jablko. Tím ženská část lidstva zasadila mezi Boha (nejvyšší princip) a nás lidi, SVÁR. Muž se to po té pokusil vyžehlit to tím, že si vzal Evu, svou vnitřní ženu, pod "dohled". Stal se přeneseně jejím Bohem, v domnění, že to je v pořádku. Zapomněl na jednu maličkost. Na to, že toto si musí ustanovit každá Eva sama. Jistě potřebuje k tomu muže uvnitř. Ale bohužel z toho po tisíciletích zbylo, jen to uvnitř. Bez citu, bez láska. To proto, že zřejmě původně chtěl muž, aby ženina energie neškodila. Uzavřel jí tedy slovem. Stvořil tedy lidskou ženu. Slovo stvořit má hodně společného nejen se základem, tedy tvorbou, ale i s tím následným procesem, na jehož konci je záměr stvoření čili vyprodukovat něco reálného a kladného. Dneska z něj zbylo jen nepochopení. Chtěl přidat k jednomu směru - i ten druhý, a stvořit z něj +. Slovo "ductio" znamená v řečtině síť. Což je jen jiné pojmenování pro grafiku, kterou se znázorňuje síť. Jde o samá plus, uskupená v určitém poměru. Život je často znázorňován jako pavučina. Síť. Produkt spojení muže a ženy.

Produkce života je tedy jeho zasíťování. Jinými slovy, spojení se pro něco, svázání volných konců sítě svého života do pevného rámce. Dát rámec svému životu, a tím se tento, stane produktivním. Je legrační, že slovo dedukce, de-duction (odpočet) a indukce (fyzikální jev, který postuluje změny v elektromagnetickém poli, kdy vzniká napětí neboli proud), in-duction, mají taky velmi zajímavý výklad.

Standardy deduktivního usuzování formuluje LOGIKA. Logicky správná dedukce má podobu POSLOUPNOSTI kroků, které splňují přesně stanovená kritéria zabezpečující, že jsou-li premisy pravdivé, je pravdivý i závěr. Dedukce představuje konstitutivní metodologický postup tzv. deduktivních věd, zejména logiky a matematiky. Naproti tomu v empirických (tzv. přírodních - chemii, fyzice, biologii) vědách se používá indukce čili zobecňování, když se z jednotlivých poznatků (měření apod.) vytvářejí obecné hypotézy - MOŽNOSTI.

A ještě zajímavější slovo je redukce, re-duction (z lat. re-duco, vedu zpět) znamenající zmenšení, omezení, ubrání, snížení. Používá se buď jako obecné cizí slovo (např. "redukce nákladů"), anebo ve více speciálních významech. Ve filosofii např. v tzv. "epoché" neboli nepodlehnutí prvnímu dojmu = "zdržení se" okamžité zvykové reakce. Naše pozornost a její zaměření, jsou přirozeně zaměřené na předmět sám, se totiž jaksi věnují pouze tomuto předmětu a tudíž si nevšímají podoby sítě, která je s ním spojená. Vypadáváme z kontextu česky řečeno. Čteme jen to, co nás zajímá. Naopak uplatníme-li epoché, pak nám tato umožňuje zkoumat přesnou podobu naší zkušenosti a redukovat ji na čistý fenomén. Fenomén (z řec. fainomenon od fainein, jevit se) znamená jev, to co se člověku ukazuje, a to bez rozlišení, zda se jedná o skutečnost nebo klam. V empirických vědách je to obecné označení pro pozorovaný jev (věc, událost, proces apod.). To možná znáte, když se někomu podíváte do očí a najednou se nemůžete ani pohnout, natož pak nadechnout, jak vás to spojení sebere. Vzniká tehdy, zredukují-li se nadbytečné myšlenky a zůstane to, co je hlavní. Spojení. Ohně i ledu. Pokud věříme v to, co říkáme, vzniká to, čemu věříme. Víra je však velmi matoucí věc. Většinou vzniká ze strachu, ta dobrá vzniká z lásky. Dobro tak může mít paradoxně dost odlišnou podobu, než pod jakou si ji my lidé představujeme.

Většina žen, když se potká s mužem, má strach. Zledovatí. Ztuhne. Je to její obranná reakce vůči tomu, co v sobě sama nemá. Vůči ohni. Jsem drzý, když tvrdím, že většina žen v sobě nemá oheň? Možná. Chlad a ustrnutí plynoucí z omezení hybnosti totiž odpovídá nehybnému jinovému principu tao. Ale většina žen se dnes přeci naučila hýbat se, být, jak tomu esoterici říkají, bytostně vášnivá. Ale to neznamená, že by do toho procesu uměla zapojit i tu mužskou část sebe sama. Ta totiž nevznikne jen lusknutím prstu a zdarma. A tak si většina žen dneska zredukovala své vztahy s muži na pouhý souboj. Boj o moc nad životem. Životem, kterému následně, když muže opustí, aby si dokázala svou svobodu, říkává láska k sobě samé, tedy to, aby si v boji o moc ve vztahu ospravedlnila použití všech  mužských zbraní, svého vlastního ženského ohně, co vznikl z napětí jejího ledu. Ledový oheň existuje. Je podstatou muže i ženy. Je totiž Energií počátku. A mnoho žen se dnes k němu, a tím i ke svobodě úspěšně - (spíše "spěšně") - prodýchává v kundalini kurzech a mnoha tzv. meditacích. Jenomže paradoxem této snahy bývá zničení veškeré energetické struktury, vazeb v těle ženy. Odstřihnutí všech tří energetických center mezi sebou. Jistě získají tím ono mužské minus - jednoduchý pohled na svět, jedno řešení, o které se sami mezi sebou zhádají do krve s kýmkoliv, kdo se jen o kousek odchyluje. Zledovatí. Energie, která se nehýbá ztuhne. Paradoxem všech ohebných těl z různých, např. nesprávně vedených jógových cvičení, je stále větší pocit zimy uvnitř těla cvičenců. Zimy. Vnitřního nespojení. Urychlení všeho. Bez sítě. V životě ve sváru.

Tvoří, stvoří, vytváří, tváří v tvář mužům z nich samých to, co je samotné nikdy ani nenapadne, že by vzniknout mohlo. Nestvůry. Stvoří ledové draky. Drak chrlí oheň = používá slovo, jako mužskou jangovou sílu. Slovo, které svým ohněm (emocí) dává nebo bere život. Slovo, které vše zjednodušuje nebo činí složitějším k pochopení. Slovo, které popisuje sebe sma i naše ukotvení ve společnosti. Tím, že jej ženy spoutávají svým chladem, z něj nic netvoří. Ani pro sebe, ani pro muže. Udělají si pro sebe z mužského ohně, kterým je muž charakterizován jako jang v taoismu, jen jeho nápodobu. Jang je neviditelné nic, slovo, co dává a pojmenovává formu. Zevnitř sebe, indukuje energii, kterou dedukuje pomocí sil jako jsou matematické vztahy do logicky provázaných sítí, kterým říkáváme život.

Jenomže život, je od slova živý, tedy to, čím prochází a pulzuje energie. A pozor!!! Toto není o teplokrevných savcích, schopnost energii kumulovat a vydávat mají i rostliny a horniny. Myslet si, že teplokrevný savec má jinou energetickou podstatu než rostlina či kámen, je vcelku mile lidsky naivní. Ale pokud je vše probarvené , pracuje to s fyzikou, s určitým zabarvením přichází i určitá složka elektromagnetické energie, která se od subjektu odráží, ale i jím prochází. V životě nikde nešlo a nejde o množství energie, ale o její průchodnost organismem. Úkolem té mužské části světa, života či jangu bylo vždy přinášet její směr, ukotvení se v určitém pevně a logicky uspořádaném principu. Počátek byl chaos, to vše, co bylo neukotvené. To, co jen chaoticky pulsovalo bez harmonie. Svět i vesmír a fyzika má dva bohy chcete-li, jeden z nich je mužem a druhý byl ženou. Plus a mínus. Jin a jang. ZÁROVEŇ. Postavíte-li myšlenkou matematické dedukce v prostoru cokoliv, indukce to vyplní. A indukce to vyplní na základě své vlastní redukce, tedy umenšení se.

Ženy se dnes nechtějí umenšovat. A mají dost, podle nich nadřazených a všeho chtivých mužů. Z logiky věci můžeme o tom, co je čemu nadřazené, diskutovat do nekonečna. Vnitřní muž je vnějším obalem, Animusem, ochranou, Egem, osobností. Vnitřní žena je podstatou, počátkem, přijetím. Tato diskuze se zastaví až tehdy, když k ní, jedno zda muž či žena, dospějeme. Když dospějeme k jejímu pochopení. Chápu nechuť žen vnímat nadvládu. Z pohledu muže z vnějšku, je tomu tak, muže je první, žena je druhá. Z pohledu zevnitř, viděno očima vnitřní ženy je tomu naopak. A tak je podle zvnitřněných žen právě muž potom tím, co jim brání v rozletu. Tyto ženy zabijí všechny své mužské ochránce, a to většinou zákeřně, ranou do zad, a tito jsouc k nim vždy otočeni zády tomuto úderu podléhají. Ženy jsou svobodné a volné. Ale nadmíru nechráněné, stávají se hystericky sensitivnějšími. Agresivními vůči okolí, na něž kvůli nadbytku vzruchů, emocí, potom následně reagují. A aby, zastavili tyto vzruchy užívají čím dále více alkoholu k přemazávání paměti, drog a léků, které jsou založeny na utlumení tělesných pochodů v mozku. Nic moc se jich nedotkne. Zledovatí. Uvnitř jsou však přesvědčenými dárci života a lásky. Tedy smrti a ledu.

Odhazují svá omezení v podobě mužské logiky a vychovávají své syny do generací nelogiků a nemužů. Možná, že je tady základ slova, které dneska od mužů slyšíte tak často? Nemůžu? Ženy chtějí svobodu. Jenomže svoboda jednotlivce začíná tam, kde druhého končí. Bez svázání sebe sama sítí svých logik se stáváme všichni jen rozervanými, neuspokojitelnými vnitřními ženami, které jsou sami sobě bez vedení, a tudíž bez moci život dávat. Jen ho ničit. Rozvazujeme sítě svých životu a jsme jen sami sebou bez napojení. Bez přijetí. Asi i proto se o to více snažíme přesvědčit sami sebe a facebook přátele rodinnými fotkami pod stromečkem? Říká se, že ten kdo něco má a ví, že to má, tak to nemusí zdůrazňovat.

Všimněte si takového legračního atributu. V seriálu Hra o trůny je ledový král, ten co vše mrtvé ovládá vypodobněn ne jako rázný a silný muž, ale skoro jako žena. MUŽ+ŽENA. Ta bytost, které by se mohlo říkat člověk. Jenže tohle je mrtvý člověk. Ta žena, jenž se domnívá, že tím, že zledovatí svíé srdce, tak tím zvládne muže, takže tím pak sedí na drakově hřbetu, jakožto velitelka rádoby mužských sil, je na velkém omylu. Jistě získala velkou moc. Ale za cenu naprosté citové vyprahlosti. Uvěznění sebe samé v ledu svých představ. Jistě emoce tam jsou. A nejdou ven. Proto jsou její vztahy i její muži disharmoničtí, nemelodičtí, neuspokojující, neschopní parchanti ... mnoho dalších ledových slov si jistě dosadíte sami.

Když totiž uvězníte své srdce v ledu falešné pýchy a sebejistoty, vypustíte zničením prastaré magie v ledovém vězení na zbylý svět pouze své mrtvé zombie. Své falešné vzpomínky a svá nenaplněná přání. Své stíny. Své mrtvoly, které bůhví proč a z jakých romantických představ, udržujete při životě. Které, když byste neměli ve svém srdci, tak by toto bylo prázdné. To je ten strach vedoucí vás k ledu. Představy stínů, které by ve skutečném ohni duše vzplály a uhořely. A tím by se ale, vaše srdce stalo jen prázdným. Avšak připraveným na přijetí něčeho dalšího. A to nikdo z vás nechce. Led je vaše jistota zmrzlého strachu. Lepší aspoň něco než nic.



Jak stvořit z muže ledového draka? Ničitele světů, který svým disharmonickým hlasem a dechem stvoří chladný, energo jinový = ženský oheň, který zničí cokoliv, co mu stojí v cestě tím, že z něj sebere pohyb? Snadno. Stačí, když mužům seberete možnost dotknout se vašeho srdce. Ženská srdce, když mají vyrovnaný poměr sil uvnitř, totiž planou ohnivě. Silou jinu i jangu zároveň. Takovou ženu už dneska však, aby jeden pohledal. Znamenalo by to totiž, aby převzala sama v sobě svou mužskou část za svou. Přijala ji zevnitř jako nadřazenou, aby při pohledu zvenči sama před sebou poklekla v úžasu nad tím, co sama v sobě spatří.

Jenomže to by se svým mečem = slovem, matematikou logiky musela nechat projít sebe sama ohněm. Sestoupit do nejhlubšího dna své duše a tam onen oheň zažehnout. A v něm by v ní shořelo všechno, co k ní skutečně nepatří. Vše, co si jen vysnila. Jenomže to, by se na světe ocitla sama a úplně nahá. Nechráněná. Ale neschopná rodit stvůry. Rodila by pak jenom ohnivé draky. Muže plné síly, kterým by věnovala svou láskou dostatek ohně, aby onen muž mohl dále rozžehnout další a další srdce, jenž potká. A kterých mu bude dovoleno se dotknout. Dobrá víra je ta, co jde od srdce k srdci.

Dokud budou srdce žen ledově chladná, oddělená od hlav i od pánve, budou nadále vznikat muži, kteří nebudou schopní ničeho jiného, nežli kumulovat svou ženskou vnitřní energii v daleko vyšší míře nežli ženy sami. Vytváří si tak většina žen tímto způsobem muže, kteří jednoho dne převezmou jejich zbraně a utopí je v nekonečnu černých gravitačních děr. Pohltí je tím, čím se díky svým matkám a ženám stanou. Chladem. Evoluce je na pochodu a bude zajímavé ji sledovat. Živý oheň je spojením chladu jinu a horka jangu. Výsledkem napětí mezi nimi. Dává i bere život. Zahřívá i chladí.

Led současných srdcí lidstva je velmi drsně zobrazen v seriálu, kterému se asi ne nadarmo, říká Hra o trůny. Je v něm toho uschováno více než by se mohlo na první pohled zdát. Epochální seriál, tak o něm slýchávám mluvit lidi. Je v něm to, co je popsáno v slově ARRETON = NEVÝSLOVNÉ. Tajemství, o kterém ne, že by se nemělo mluvit, ale nemluví se o něm proto, že je nemožné jej popsat SLOVY (vyjádřit). Zařadit jej pouhou dedukcí do indukce. Zredukovat ledem svého srdce na pouhá bez obsažná slova. Ale je to to, co je očím vašeho srdce viditelné. Zbarvení hlasu, jeho hloubka. Výdechem můžeme mluvit. Slovem, které jde ze srdce. Ti, kdo ho takto zahlédnou, stávají se APORRETON. Strážci tajemství, které se jim otevřelo. POCHOPENÍ. PŘIJETÍ. Tedy základem jinu. Ženství.

Všechny obrazy mluví. Ne vždy jejich řeči rozumíme. Ale pokud porozumíme... stanou se tyto nezjevené věci našimi schopnostmi a posléze i našimi volbami. Tím, co je ukryto za slovy: odvážit se chtít vědět a mlčet. Přesto nebo proto? Až teprve po tom, když žena projde tímto procesem ohně, muž před ní poklekne. Skutečný muž. Těch ledových draků kolem, těch "živých" mrtvol poháněných vzduchem, dostane do kolen každá žena, snadno i tisíce. Stačí jedno ledové slovo. Ale v tom asi to, čemu říkáme vášeň života nespočívá, že?



Nakonec mi dovolte, ještě pár slov o nestvůrách. Předpona ne- neznamená vždy jen zápor. Berme za příklad slova jako nevražit (které není záporem od vražit, to jest být nepřítelem) či nevrlý (ve skutečnosti totéž, co vrlý, neboli jsem vřelý zlobou), a kde předpona ne- ani zdaleka nepopírá původní význam. Je dokonce možné, že předpona význam slova zesiluje. To by ovšem znamenalo, že NESTVŮRA je ještě horší než stvůra a svár je pouhý slabý odvar nesváru. Po čem ve svém srdci skutečně toužíte?

MZZ