Svoboda srdce je ďáblův advokát

V každém rodinném společenství probíhá neustálá dynamika skupiny, kterou tato tvoří. David Kantor, rodinný terapeut z Bostonu, vedl studii, která pomocí kamer mapovala několik rodin. Odhalil přitom vzorec rolí, o němž neměl nikdo do té doby tušení, ale který se objevoval v každé sledované skupině.

Kantor zjistil, že členové rodiny (společenství) na sebe neustále přebírají čtyři různé role. První byl tzv. INICIÁTOR. osoba, která neustále srší novými nápady, ráda zahajuje projekty a obhajuje nové cesty dalšího rozvoje. Vždy se můžete spolehnout, že přijde s novým nápadem. Opakem iniciátorů jsou tzv. OPONENTI. vy se chcete projet v autě, oponent se bojí jestli to umíte. Vy chcete jít na obě do luxusní restaurace, oponent poznamená, že nemáte rezervované místo. Ať přijde iniciátor s čímkoliv, oponent na tom najde chybu. Iniciátoři a oponenti jsou vždy ochotni pustit se do křížku a v tomto momentu vstupuje na scénu tzv. PŘÍZNIVEC. Tedy ten, který se přidává na jednu či druhou stranu. Má-li se o něčem rozhodnout, můžete se vsadit, že tak příznivec bude chtít učinit. Čtvrtá role přísluší POZOROVATELI. Je značně neutrální a většinou jen komentuje dění a vzniklou situaci. Zdá se že máme všichni dilema, jen nebo nejet?

Napětí je nejvíce znatelné mezi iniciátory a oponenty. Úlohou iniciátorů je především vymýšlení a realizace nových nápadů. jejich energie, kreativita a zápal pro věc je neustále žene vpřed. Oponenti jdou jim naproti v tom, že neustále rozumem pochybují o rozumnosti těchto nápadů. Dá se snadno pochopit, proč se lidem i organizacím líbí především iniciátoři. Přinášejí novou energii a nápady a neexistují pro ně prakticky žádné hranice. A ač nás to často svádí opovrhovat oponenty nesmíme zapomínat, že jejich rolí je udržovat skupinu v rovnováze. Bezhlavý úprk vpřed vede většinou jen k smrti. Vyčerpáním. I kdyby byl názor oponenta nakonec jakoby špatný, přinejmenším připojil do debaty svůj názor, čímž jíným umožnil, aby se podívali na problém z jiného úhlu. Oponování nemusí být zrovna příjemné - pro žádnou ze zúčastněných stran - ale nezbytné pro zdraví skupinové dynamiky a někdy může doslova zachránit život.

Svoboda projevovat nesouhlas a vyjádřit obavy - a ochota tento názor a nesouhlas tolerovat je pro jakýkoliv vztah velice důležitá. Pro rodinu zvláště. Skupina, která vyřadí oponenty z rozhodování ztrácí to, čemu se říká lidově zdravý rozum.

Vše kolem nás podléhá posuzování. I ono nás vede k tomu, co děláme a jaké hrajeme role. Někdy máme pocit, že už starého bylo dost a musíme to najednou změnit. To, co dělá náš život v rodině i jinde bezútěšným jsou právě naše soudy. naše nálepky, jimiž ocejchováváme druhé. A především ty, o nichž tvrdíme, že je milujeme. Musíme sice věřit svým prvním dojmům, ale současně si musíme umět připustit, žer naše závěry z nich plynoucí mohou být díky našim nastavením z minulosti dosti klamné. Nejlepší strategií jenž vede k tomu se vypořádat se zkresleným myšlením, je chuť vnímat vše kolem nás takové, jaké to ve skutečnosti je. A ne takové, jaké to podle nás má být.

Každý z nás je totiž iniciátorem, oponentem, příznivcem i pozorovatelem. A jen v těch rodinách, kde se všichni její členové rozhodnou převzít na sebe tuto odpovědnost a hrát najednou všechny tyto role, může být výsledek konstruktivní komunikací všech zúčastněných ku prospěchu všech. Jinak vyhraje jen někdo a druhý prohraje. Ale výhra a prohra je bojem o MOC, nikoliv komunikací. Jedinou skutečnou komunikací, která má v životě smysl je LÁSKA. 

Neustále soudíme nebo stanovujeme diagnozu všeho kolem nás. A taky se zároveň stáváme obětmi takovýchto soudů či diagnóz. Málokdo si pro posuzování druhých vytvoří objektivní normy, které dodržuje. Ty by nás  totiž nutily soustředit na tzv. objektivní informace. A přitom by vynechali naše ego a jeho emoce. Všichni sice máme koncepty, jimiž filtrujeme nekonečný tok informací, jenž k nám ze světa přichází. Ale využít tohoto zdroje můžeme jen tehdy dokážeme-li se soustředit na to, že někdy i vzájemně si odporující informace jsou tím, co tvoří náš život. Dopřát si ten luxus, stvořit si "oddechový čas" nežli nad něčím uzavřeme soud. 

V době, kdy umíme předvídat hurikány, léčit nemoci pomocí komplexních lékařských technik, zmapovat vesmír, je snadné zapomenout, že pod povrchem, jsme my lidé stále a více než kdy jindy ovlivňováni iracionálními silami, jenž mohou zcela podkopat logický pohled na svět kolem nás. pravdou je že ty nejdůležitější cesty vedou jinudy, než jen přes rozum. Každý z nás do svého myšlení vnášíme různé zkušenosti, emoce a pohledy. Avšak pouze díky poznání a pochopení světa skrytých  vlivů, schovaného pod hladinou vnějších zdání, můžeme doufat, že oslabíme jejich sílu a moc nad naším myšlením a životem. 

Svoboda srdce, se tomu říkávalo. Važme si ji. Je složená ze čtyř rolí. Hraných současně na jednom jevišti tak, aby všichni okamžitě pochopili, kterou z nich zrovna zastáváme. A taky to, že žádnou z nich nemáme v opovržení, ale v prosté lidské úctě. A tomu už se dá říkat láska. 

MZZ

PS: "Ďáblův advokát" je termín pocházející z Vatikánu a označuje kněze, jenž byl určen k tomu, aby oponoval kandidátovi svatořečení. Kněz, jemuž byla přidělena role ďábla, přinesl rovnováhu do diskuze. A ačkoliv si touto rolí nezískal sympatie ostatních, naše společnost i partneři, by udělali dobře, kdyby respektovaly nesouhlasný názor - ne-li přímo podpořily toho, kdo na sebe tuto roli převzal. Vždy se můžeme mýlit. Ale vždy se díky tomu stane z toho, o co jde něco většího. Něco o co stojí za to usilovat. Možná v tom je pravý význam latinského označení ďábla - lucifer = lux sferos. Nosící světlo sfér, hvězd. Ale jak historie ukazuje, my ostatní právě "světlonoše" nemáme moc rádi. Co kdyby svým světlem, nedej bože, osvítili i něco z nás?