Směr beze směru

V lásce jde o to, jakým směrem se díváte. Pokud se díváte jen ven, ale nedáváte si zpětnou vazbu tím, že si neodhalujete, na co se vlastně díváte (pomocí 3axis), pak jste svůj život prospali ve snu. Kdo se dívá dovnitř, ale neudrží si při tom svůj vztah s vnějším světem, se sice vnitřně probudí, ale pro vnější svět je to na nic. Jeden probuzený, který nic nedělá je jako ten, kdo se snaží tolik, že je všemu na překážku.

Když jsem kdysi potkal náhodou text aforismů Ludwiga Klagese (1872 – 1956) - německého filosofa, psychologa a zakladatele charakterologie a vědecké grafologie, velice mne oslovil. Mluvil totiž o mě. O mé duši. To největší, co mne zarazilo, jak ostře se vyhraňoval vůči něčemu, co pro mne bylo tehdy nad slunce jasnější. A sice to, že duch je nadřazen všemu ostatnímu. Jenže v tu chvíli jsem si uvědomil, že cokoliv pocházející od Boha se nemůže nadřazovat. Jelikož Bůh vycházel z jednoty nikoliv z nám známé a poznávané duality.

Už z principu, že ti, kdo tedy toto nad jednotu nadřadili, byly lidé. Lidé, kteří chtěli lidství samo destruovat tak, aby vyhovovalo jen jejich tehdejším zájmům. A v nich jsme se nezměnili od věků. Chceme nikoliv boží lásku, ale boží moc. Absolutní moc nad životem a smrtí. A tak se nám zcela ztratila ze světa jednotlivá lidská duše, která je barevným filmem plným symboliky, který nemůžeme uchopit.

A tak čím více jsme ztráceli schopnost imaginace a vizuálního jazyka, tím více se do naší komunikace zapojila naše racionalita, vše vysvětlující analýza, která však život takovýmto duchem nepozvedla, ale dokázala jej spíše ještě více umrtvit. Tím, že jej rozložila na jednotlivé prvky až atomy, tak jsme jej sice poznali, ale je to jako po pitvě. pacient je v jejím okamžiku mrtvý. A nikomu z nás nedochází a nedocházelo to, že se díky stále většímu podílu "vědy" v našich životech stáváme více mrtvými, bezcitnými kusy ledu, spícími za živa své sny. Většina lidí dnes už ani nevnímá pohyb symbolik jako jazyk, jako způsob komunikace a tak se svět stal o mnoho šedivější a jednotvárnější. Zledovatěl. Problém nikdy nebyl ve světě a jeho formách. Ale v nás lidech. V tom, jací jsme mělcí či hlubocí v prožívání své vlastní duše.

Představte si, že stojíte proti člověku, kterého milujete. A jste při tom pozorně soustředění právě na něj. Existujete vy a jeho obraz, jenž vnímáte svými smysly. A v té malé chvíli přítomnosti, v okamžiku, jste vy jako subjekt - já, vtaženi (kontemplováni) do svého milovaného. V tu chvíli se vaše vědomí stane tím nejprázdnějším zrcadlem až na třpyt klenotu, jenž vzniká ve spojení vás dvou. A před touto září uprchnou obě dvě ega mimo tento prostor a čas. V tu chvíli jste jeden i druhý skutečně sami sebou, děje-li se toto i z druhé strany současně. V tuto chvíli "zapomínáte" na sebe a spočinete jen v přítomnosti, v existenci o jejíž přítomnosti, nemáte většinou ani ponětí. Jste na jednu stranu svým světlem, ale žhnete uvnitř i svou tmou, jenž spojeny stvoří cosi, co nás jako jednotlivce přesahuje. A tak se člověk dočká toho, po čem toužil od počátku. Je najednou svobodným, bez omezení svým osaměním se díky tomuto okamžiku stává nejen částí toho druhého, ale především se spojí s nekonečnem, vesmírem, univerzem, Bohem, počátkem?

Tyhle stavy se však dnes dostávají jen darem. To totiž naše zdrojová energie, tedy sexualita, musí být využita, nikoliv silou ovládání myslí zneužita, k intimitě Ducha. K jeho oslovení a vzývání v duchu starých kultů k tomu, aby spojením dvou osob došlo k jejich uvedení do stavu extaze. Staré mysteriozní kulty, s tzv. posvátným sňatkem, Hieros gamos, jsou však pro většinu z nás nedostupné. I tím, jak se z našeho sexuálního života vytratila ona posvátnost dotyku. Člověk je v podstatě zkonstruován, co by permanentní orgasmus. Tedy pro život v extázi. V exaktickém stavu, přesněji.

Osoba v extázi, jež byla oddělena od sebe samé, se stala "entuziastická", tedy "bohem naplněna" či "ovládnuta". Už se nedívá na svět běžnýma očima, ohraničenýma prostorem, ale je za všemi překážkami, dokonce i času. A potom slova, která vyřkne, mají prorocký význam, a jejich síla je schopná na dálku dosáhnout magického účinku. A pokud entuziasmus rozhojňuje vědění, pak, podle víry každé doby a národa, s nimi přichází i "zjevení", "iluminace", "osvícení", "inspirace"...

Člověk, který je cele rozpuštěn v kontemplaci své sexuality, musí pracovat se svým tělem, nese totiž uprostřed hmoty těla další svět - ten uvnitř sebe - mikrokosmos o velikosti makrokosmosu; tudíž, nedisponuje ani snažením ani cítěním. Kdo by měl zájem o jakoukoliv nabízenou moc, když má v srdci najednou celý vesmír?

Převládající stav nejhlubší plnosti nebo nejvyššího povznesení je odlišen od intenzivního cítění lidí vrhajících se v opojných adrenalinových zážitcích z padáků či přehrad za účelem dosáhnout v několika vteřinách vzrušení na hranici života a smrti. A tak člověk, co ustál své vlastní naplnění tou opovrhovanou pozemskou láskou, díky ní pochopil, že nebude již člověkem ani osobou, ale tím, co staří nazývají Daimón. Daimón (latinsky Daemon nebo Genius) byla v řecké mytologii zvláštní božská bytost, která ovlivňuje osudy člověka. A byla umístěna uvnitř člověka. Křestané mu po uchopení moci začali říkat "anděl strážný". V podstatě byla projevem Ducha, té boží jiskry co do nás byla vložena.

A možná, že tak se nám jen do nás samých vrátila naše podstata, naše já, které se v okamžiku sexuálního spojení stalo jedním. Jednotou. S partnerem, se sebou, se vším. 


Směrem beze směru. ♥

MZZ


Zdroj: z článku Vojtěch Franče - http://ografologii.blogspot.cz/2008/09/ludwig-klages-aforismy.html a z http://www.revilo-oliver.com/Writers/Klages/Soul_and_Spirit.html + Klages, L. Sämtliche Werke. Bonn. 1965-92 (s. 364-72)