POHYB ♥

Naše oči milují pohyb. Oko si všimne i sebemenšího zachvění. Třeba když je oceán v době přílivu. Viděli jste někdy ten velkolepý tanec vln? Jak v pravidelném rytmu narážejí na pobřeží? A co teprv hra světla. Jak kreslí sluneční paprsky zezadu na mraky skrze něž vyčuhují? Jak na podzim fouká ze stráně spousta lístků, která se v letu drolí na uschlý prach. Jak se v zimních vichrech ohýbají stromy až prasknou? Pohyb nás prostě přitahuje. Miminka chtějí lézt, batolata se snaží chodit a dospělí chtějí kráčet k vytoužené svobodě a nezávislosti.

Vše živé se pohybuje. A my tomu pohybu říkáváme růst. No, ale nejúžasnějším růstem není ten fyzický, ale ten, kterému se říkává vnitřní, rozvoj naší duše. A ji i celý náš život uvádí do pohybu naše srdce. A to si ze všeho nejvíc přeje, aby nebyl přerušován, ani vychován ze svého směru, nýbrž aby byl plynulý a sladěný s rytmem našeho života.

Změna a z ní plynoucí růst jsou skrytým srdcem času. Každá nová zkušenost nabývá s časem svůj význam. Protože pokud ji dokážeme ukotvit (uložit) ve svém těle, prohlubuje naši paměť a obohacuje naši duši. Každý zážitek obohacuje naši duši. Ale pravda je taková, že ne všechny ty věci si chceme pamatovat. Máme tendenci si pamatovat jen to dobré a to špatné zavrhovat.
A právě o tom je bolest. Je to naše láska, kterou si nechceme pamatovat. Abychom až zase narazíme na podobnou situaci a podobného blba, co už nám kazil život, mohli adekvátně reagovat. jenže, když si nic z předchozí bolesti nevtiskneme do těla, protože to nás samozřejmě bolí, nemáme tendenci si nic z toho, co bylo, ani pamatovat a tak znovu a znovu dáváme šanci těm, kteří si to nezaslouží.

Stačil jen pohyb srdce, který se přenese do našeho těla a rozvibruje ho. Pravda je však taková, že až do duše, do lidského srdce se nikomu z nás dívat nechce. Viděli bychom totiž tmavé komory. Viděly bychom to, co si většina z dokonalých bytostí povznesených nad běžné životy nás přízemňáků, nikdy nepřizná. Viděly bychom, že plamen světla, kterým hoří naše srdce a kterým hoříme posléze i my, vzniká díky tmě. Ano, naše srdce je uvnitř tmavé, Je tak tmavé, jak nejčernější peklo. Ono je tím peklem. Ale jen málokdo z nás si přizná že díky pohybu tmy našeho srdce vzniká světlo. A že všichni to, co dnes horují pro světlo k svému zděšení budou překvapeni, až na konci své cesty pochopí, že to co je čeká je pouze nic, neboli tma. Lidské oko reaguje na pohyb. Na kontrast a střídání vjemů světla a tmy. Trvá to dlouho, než vám dojde, že není nijak zvláště důležité ani světlo, ale ani tma. To nejdůležitější je totiž pohyb. Tím nejdůležitějším je vaše reakce. Vaše volba a vaše rozhodnutí. Protože láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme. Kde tato aktivní práce chybí, tam není láska. Pak je tam však smrt. To proto že jen láska uvádí život do pohybu. Přetvářka, povrchnost a lež ještě nikdy lásku nerozpohybovaly.

Žádné komentáře:

Okomentovat