SYMBOLIKA a MÝTUS ŽENSTVÍ

Symboly jsou součástí našeho vnímatelného světa a každý z nich je obrazem i označením zároveň. Jedním z možných výskytů symbolů v našem hmotném světě je jejich aktivace archetypem. A tak se pro určité archetypy začínají opakovat výskyty událostí, které se však nezasvěceným očím zdají být jen shodou okolností a dílem náhody. Náhoda je však vlastně jen neznámou skutečností, realitou projevu, který spojuje svět archetypů se světem jevů, tedy námi. A když se podíváte na to, co se v posledním století stalo, začne vám to dávat jiný úhel pohledu.

Znovu se po mnoha set letech v dějinách objevuje společenské (genderové) téma uznání ženy jinak než tomu bylo doposud. V psychologii se ne tak úplně dávno odhaluje svět individuálního a taky kolektivního nevědomí. Sexualita se začíná v posledních letech prudce uvolňovat ze svých zajetých kolejí falešných předsudků, nicméně stále nenašla svůj vztah k posvátnu. Člověk přistál na Měsíci.

Žena se vyděluje jako samostatný prvek v rámci lidského společenství. Získává větší ekonomickou a tím i osobní samostatnost. Nevědomí, ta většinou považovaná temná a chaotická strana psychiky se čím dál více popisuje jako ženská polarita vesmíru. Urogenitální systém neboli oranžová čakra, se dá přiřadit k nejnižší (pro genderky poznámka - myšleno v řadě čaker nejnižší) ženské polaritě, neboli to, že je sexualita především ženskou záležitostí. A měsíc byl odjakživa ve všech kulturách považován za symboliku ženy, noci, chladu, tmy. Mnoho lidí podléhá v posledních letech dojmu, že jde o znovuobrození ženství. Hmm.

Ale co když jsou ty genderové štvanice mezi pohlavími; destrukce lidských vztahů, především kvůli sexualitě; jen další formou mocenského boje mezi prvotním ženským a mužským archetypem, který je dnes velmi destruktivní vůči všem, mužům i ženám a předává se nyní jako výchovný program na dalším generace. A ženě se v ní slibuje ochrana před tím strašlivým a nepřátelským mužským světem. A tady by jsem chtěl jen upozornit na možné souvislosti než vylijeme dítě i s vaničkou.

Zajímavé totiž je, že v symbolech bylo vždy oboustranné vysvětlení. Vždy zde existoval a existuje dualita. Například had, byl vždy v starověkých bájích králem moudrosti. Zajímavé, že žena, tedy hadice jím nikdy nebyla. Za to se hadí stříkající jed (kobry) často taktéž připodobňovaly k ďáblovi, čili značně nepřátelské entitě. Voda sice čistí tělo i mysl a osvěží, ale kalná a hluboká bažina plná tmavé vody, umí i zabít. Oheň může být symbolem domácího tepla, ale taky ohněm nenávisti. Dříve byly symboly používány k zasvěcení. Nikoliv na něco výjimečného, ale k tomu dosáhnout, dospět k lidství. Stát se člověkem. Tím se totiž stáváme až když najdeme svou osobní cestu k symbolice, protože i když můžeme mít osobně na stejné symboly různý náhled, v podstatě jednoty pochopíme, že právě to tvoří vesmírnou harmonii a přestaneme usilovat o to, aby tím nejvyšším prvkem, kdo diktuje právě příliš jednostranné vysvětlení nebyla touha po moci ale harmonie.

A pomocí duálních symbolů se člověk přetváří. Pomocí jednostranně vykládaných symbolik se znatváří. Principem člověka je sounáležitost, soucit a láska. Proč tedy po všech těch ženských kruzích, meditačních večerech a cvičeních kundaliny je žena posledních let tím destruujícím symbolem, když z destrukce nevznikne nic nového. Jistě některé přežité a staré je třeba poopravit a mnohé odstranit. Jenže pokud se tak děje explozivní silou Hirošimských bomb?

Otázkou je komu nejvíce záleží na tom podsouvat neustále tzv. Aktivizující témata? Tzv. Existenční roviny bytí a osobního rozvoje? Neznám ani ženu, skutečnou ženu, která by si opravdu myslela, že je její protějšek jen "vyjebanej debil" a jednala by sebestředně a chovajíce se jako kombinace dlaždiče s tankem střední třídy pálila hlava nehlava po všem, co jí štve. V tom totiž ženství nespočívá. A komu tedy skutečně záleží na tom, aby muž a žena stále hádali a soupeřili o to, kdo bude první? Odpověď bude možná překvapující.

V židovsko-křesťanské tradici se hovoří útržkovitě o tom, že první lidé byli Adam a Lilith. Také to, že je Bůh stvořil daleko mocnějšími tvory, než jaké si dovedeme představit. A požádal je i o spolupráci při stavbě světa. Problém nastal v Lilith. Chtěla být tím, Bohu rovnocenným partnerem. Zavrhla svého muže a nabídla sama sebe Bohu za partnerku. Za rovnocennou. A údajně od tohoto momentu se táhne onen rodový hřích ženy. Hřích v prokletí toho, že všechny ženy začali bojovat o moc. A Lilith byla zavržena a odpadla nazpět do chaosu, z nejž ona i Adam povstali. V chaosu zanikla, ale ne úplně. Stala se jen mýtem, archetypální silou. Která celá léta plíživě čekala a aktivovala své spojence na cestě k tomu se této propasti beztvarosti osvobodit. Zhmotnit se. Stát se bytostí.

Není to až skoro do očí bijící, jak právě to hlásají mnohé plameny v očích žen, které když se navrátily z víkendového relaxačního pobytu a najednou zpřetrhají vazby s rodinou, partnery a v rámci boje ze lepší sebeurčení zničí vše kolem jako Goddzila? Hodnota nás lidí, coby jednotlivců skutečně závisí na mnoha okolnostech toho, co v životě „zažijeme“, na zkušenostech, které vznikly i z toho, že podstupujeme různá rizika. Ale proč v posledních desetiletích přibývá rizikových návyků a závislostí na alkoholu, cigaretách či drogách spojených s tvz. Poznávací sexualitou, což je vznešený termín pro to ošukám všechno, co půjde a vymlouvám se přitom na to, že je to přeci můj dar ostatním a sbírání zkušeností? To vše přesto, že víme, že toto nám ani lidstvu nic převratného nepřinese a naopak nás zavede do slepé uličky depresí a osamělosti. Nemluvě o tom, kolik osob se stává závislými nikoliv na víře v sebe, na dobré víře, ale stává se bezmyšlenkovitě členy sekt a kultů, které v podstatě jen demonstrují to, co nám chybí nejvíce. Jemnost, klid v srdci, něžný dotyk a láska.

Toto vše může mít na svědomí archetypální princip bytí, zrozené duality, který chtěl ničit v rámci svého boje za sebeurčení. Jedním z jejich prvotních obětních beránků byl Oidipus. Ten, který po dlouhém putování došel domů, zabil nevědouce svého vlastního otce a oženil se se svou matkou. Po strašlivých mukách a výčitkách, slepý, protože si po té co se dozví pravdu raději sám vyřízl oči, aby se na své dílo nemusel dívat jej v Kolonu zastaví Erýnie, bohně s hady namísto vlasů, které zde hlídají vchod do podsvětí. Ale objeví se před ním jako Eumenidy, jako vlídná ženská tvář a uvedeou ho nikoliv do podsvětí, ale do příbytku bohů na Olymp. Oidipus představuje v jedné symbolické rovině královskou krev – obraz Boha a ve své každodenní realitě jako kořist vlastních energií – zvířecích pudů, které když začal i když slepý poznávat, přetvořil je a ovládl. A možná, že největší zbraní nevědomého archetypu ženství je právě její schopnost přetvářet se v chaosu do jakéhokoliv obrazu, který uvede muže v nevědomí. A protože většina z lidí si sama nikdy nepřizná, že je pod vlivem nevědomého prožívání sexuality, stává se snadnou kořistí.

Je to skoro až posednutí. V mnoha rodech a rodinách nacházím při tom, když pracuji s některými ženami coby klientkami stopy neustále předávaných přesvědčení a předurčení typu, jo to přesně dělal už babička a máma taky a já vlastně sem to nechtěla, ale sem stejná....jakoby nás celé lidstvo někdo neustále naváděl do bezvýznamných eskapád a aktivit, které jsou většinou spojeny s emocemi. A pokoušel se jejich mocenským střetáváním získávat energii. Člověk může dobýt vnější svět, jen když ovládne svůj vnitřní. Proto byl Oidipus slepý. Oslepl symbolicky. Stal se totiž imunním vůči všem nabídkám a podnětům z vnějšku. Vědom si toho, že rozhodnout se musí on sám svým srdcem. Tomu jedinému můžete věřit. Vaše myšlení lze kdykoliv kontaminovat tou tzv. Správnou výchovou a cestou.

A asi nejhezčí metafora, symbolika vyřčená slovy je o biblické Marii Magdaleně. O té ženě, která pry byla prostitutkou. Symbolicky jí je každá žena i muž než pochopí posvátný význam sexuality uchopí sebe a svou sexualitu jako vyjádření sebe sama, jenž je skutečným darem. Kniha Jeremiášova to popisuje takto: „... Je jako vdova, ač byla mocná mezi pronárody. Byla kněžnou mezi krajinami (odkaz na spojení ženství a země) a je podrobena nuceným pracím.(kdo ji nakukal, že jako prostitutka se bude mít lépe než ve své přirozené existenci). Za nocí pláče a pláče, po líci ji slzy kanou, ze všech jejich milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil (že by odkaz na ženskou nespokojenost a neukojitelnost). Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepříteli … (Pl 1,1-2). A pak přichází Kristus, symbolicky nový typ muže. Marie Magdalena pláče, slzami smáčí jeho nohy, utírá je svými vlasy a natírá je olejem. A možná, že to byla právě ona, ta neznámá žena, která v předvečer pašijí vylila na Kristovu hlavu vzácný olej z nardu (Mk 14,3)? Aby se v ten okamžik, těsně před jeho smrtí zde na tomto světě stalo celé jeho tělo vůní.

Slzy, tělo potřené voňavým olejem a vlasy. Slzy pochopení, kterými očišťujeme svou bolest a dáváme i najevo svou radost. Naše niternost vylitá na svět, konkrétně na tělo muže, kterého milovala. Vlasy, jenž utírají jeho tělo jsou symbolem nevědomí, kdy jejich funkci naprosto podřídila něčemu nepředvídanému. Touze dotknout se svým nevědomím muže, kterého miluje. Jak dopadlo natírání voňavým olejem o tom spisy mlčí. Ale pokud jej milovala, takto asi mohl druhý den na to i v klidu umřít. Protože se aspoň v jednom člověku dožil toho, že ho miloval stejně, jako milovala jeho matka – panna Marie svého muže.

A tak se pro onen okamžik naplnilo ono dávné symbolické poselství. Po zápasu s Bohem byla Lilith zavržena, nikoliv zničena, a člověk pod jejím vlivem nezačal svou cestu k slávě sebe sama i Boha, ale pokroutil se a začal kulhat. Kulhal z bolesti ze zápasu s Bohem, jako Jákob, když začal příliš brzo stoupat na nebesa a Bůh jej srazil na zem a zápasil s ním. Když nás muže něco tvz. poňouká, abychom letěli výš a dál většinou si bezhlavě kvůli svým ženám rozbijeme držku. Nejen kvůli těm vnějším, ale i kvůli těm našim vnitřním ženám. A tak, co by měli dělat ženy je řečeno symbolicky v bibli velmi pěkně. Když se po pádu obrací Adam k Bohu a mluví o své ženě, tehdy už žádnou neměl a mluví tak o svém vnitřním ženství, označuje ji takto: „žena, kterou jsi mi dal, aby při mne stála“. Tento výklad, že žena se musí stát služebnicí muže a podléhat mu ve všem je jen špatným výkladem, pocházejícím paradoxně z dílny první zavržené ženy. Tento verš se totiž dá přeložit i takto: „ta, kterou jsi mi dal, abych stál zpříma“.

A člověk může dosáhnout svého napřímení jen tak, že se plně spojí se svým energetickým potenciálem, který je zapečetěný v jeho vnitřním ženství. Toho si byl Adam vědom, že musí začít od začátku a tak se vrací do dětství. A nás už několik set let pronásleduje idea „vnitřního dítěte“. Hodnota vývoje člověka spočívá v dospívání. V schopnosti otevírat mysl. Ale my lidé stále setrváváme v infantilním dětství, život žitý jen dopředu, nás redukuje na naše nejmenší schopnosti, na infantilní stadium a jeho pošetilosti. Hry se sebou. Hry na sex místo na lásku a vztahy. A kdo má moc více ovlivnit malé dítě? Otec nebo matka? Archetyp ženství, schovávající se dlouhá léta v temnotách nevědomí, manipulující nás dětskými přáními o bezpodmínečné lásce, naplnění, přetvoření v lepší bytosti atp. A my pak potřebujeme ideu růstu a rozvoje, kterou nám dodá náš takto uměle podsunutý obraz, a tuhle teorii sami podporujeme naším důrazem na dětství. Ale dospělost tedy růst nám pak nabízí spásu od toho, co vývojová teorie dogmaticky prohlásila za naši základní přirozenost, bezmocný a nadějí naplněný stav zvaný mé "vnitřní dítě". Stav, kdy se musíme spoléhat a podléhat někomu zvenší. A my jsme se přestali dívat dovnitř. A představujeme si sebe jako mocné a vzpřímené.

A tam zavrhujeme jakékoliv vztahy, jenž byly dříve pečetěny svatbou. Málokdo totiž dnes ví, že naše potence jakožto hmoty těla, tedy masa, hebrejsky „basar“ - bylo to, co Bůh zapečetil v Adamovi (v každém člověku) právě v jeho hlubině vnitřního ženství (Gn 2,21). A právě hlubina, „tachtena“ je slovem, které vzniklo ze slova „chatuna“, což znamená svatba.

A naše tělo je to, co je až do poslední chvíle skryto, v nejintimnější okamžiku splynutí – Hieros gamos. Tělo člověka je poslední zemí Boha. Ještě tou původní zemí. Je samotným principem nejdynamičtější, té nejmocnější erotické síly, spojující nás s druhým člověkem a taktéž s Bohem.

Tragedie pádu nespočívá v něm. To bylo. Tragedií je nyní to, že nás původní archetyp ženství všemi silami oddaluje člověka od naplnění vnitřní svatby jakýmikoliv prostředky. Po ní totiž jakýkoliv archetyp ztrácí nad vámi svou moc. Nepřijaté a nepřiznané ženství nás od sebe oddaluje právě mužskými prostředky. Od sebe sama, tak od druhých lidí. A kam se nyní napírá ona naše erotická síla? V jakých spojeních jsou nyní vyčerpávány energie, které ji tvoří? Jaké, že hostině je tak zaslíbeno naše maso, naše tělo? A hoduje člověk nebo zvířata v nás?

Kristus dal spojením s Marií Magdalenou „padlému“ erotu nový význam. Ukázal, že ji může milovat i přes to, co byla před tím. Protože tím ukazuje poslání nás všech. I my můžeme milovat Lilith. I když na ní k milování pranic není. A dovést nás, tedy člověka zpátky k sobě. Tedy tady pozor, ne se stát Kristem, ale být obyčejným člověkem. Tím, kdo umí jen milovat.

 MZZ — v Spiritual Image.