ZRŮDY BUDÍCÍ LÁSKU ♥

Zabíjíme sami sebe a ostatní v domnění, že jim pomáháme. Ničíme totiž toho nejhoršího nepřítele, kterého jsme dostali do života. Aspoň to si myslíme. Své ego. Svou temnou stránku. Svou polaritu, co nám uvnitř nás samých nevyhovuje. A tím se vlastně věnujeme uplatňování své vůle a svých zájmů proti celku. Avšak proti jednotě i tím vlastně i Bohu.

Nevím, kdy a kde a kdo na to přišel. Ale měl by dostat Oskara za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Považujeme své přesvědčení za jediné správné - přece člověk musí svůj skutek ospravedlnit sám před sebou. A tak si stavíme své rozlišování "dobra a zla" na roveň Bohu, ale řetězce následků svých činů nedohlédneme. Radši. Uplatňování tohoto přesvědčení vůči sobě je rovno všeobecné zkáze. Subjekt (ego, oddělené od nás, od své podstaty) totiž vždy volí sám sebe. Vždy. Uskutečňuje-li kdo jakýkoli skutek z vlastní vůle, volíme vždy sami za sebe. Předpokládám, že většina z nás v tomto dualismu stále žije většinu času. Ego vždy volí samo sebe. Neboť již samotná volba jej činí středem události. A ego dělá vše proto, aby naši vůli a naše skutečné vědomí potlačilo nebo jej přinutilo se projektovat do pro něj neohrožujících oblastí. A ponaučení? Žít tak, aby nebylo co potlačovat a projektovat. Při výzkumu komunikace opic bylo zjištěno, že i opice docela běžně fenomén projekce uplatňují. Viníkem skutku, který nejprve provedly a potom jej sami považovaly za společensky nevhodný, shodně označily svého chovatele. Je tedy lež evolučním prvkem? Mnohé přírodní adaptace ukazují, že je tomu tak. Mimikry, maskování, strategie přežití (náš oděv, šminky, účesy???) - jsou touhou ochránit se před nepřáteli za účelem zachování jedince a druhu - to jsou jistě evoluční prvky. Ochránit se před rozpory vlastního nitra nebo před společenským odsudkem - to je projekce a potlačování. Ve smyslu svého účelu je tedy lež bezpochyby prvkem evolučním. A vše, co slouží evolučnímu vývoji je povolené. Protože, lžeme-li rozvíjíme evoluci. A té je to, zda ji přenese o kus času dál lež nebo pravda, srdečně jedno. Že projekce a potlačování jsou ve své podstatě lží, snad není nutno příliš zdůrazňovat. Pak se nemůžeme divit tomu, když jsme to my, kdo tvoří naší společnost a také my, kteří tu bojujeme se svým egem a tím tak tvoříme naše společenské vědomí, že toto vědomí je ovládáno lží a lež je náš nejvyšší vládce - ovládá přece naše společenské vědomí. Jestliže je lež neodstranitelně obsažena ve společenském vědomí, je zakládajícím prvkem společenského systému i našeho tzv. „právního" státu. Pak se tomu bordelu všude kolem nemůžeme divit.

Máme společenský systém, který ze společenského vědomí vzešel jako to "nejlepší", a který programově napodobuje evoluci v samotných svých základech - zachránit sebe za jakoukoli cenu hromaděním vnější moci, pokrytecké slávy a hlavně peněz. Na úkor všech ostatních bytostí a celé planety. Konečně, aby bylo možno změnit společenský systém tak, že by dokázal podpořit, nikoli ničit harmonický život - bylo by nutno transformovat vědomí společnosti jakožto součet všech vědomí individuálních. A to je jistě nemožné, protože lidé, zatíženi svým psychologickým vybavením, chtějí evoluční (vývojový) systém, chtějí boj, chtějí asertivně uplatňovat své pudy, a tahat peníze z kapes jiných. To je systém našeho života podle ega.

Jestliže jednota vědomé a nevědomé složky našeho bytí znamená, že na jedné straně je ano a na druhé ano, na jedné straně ne a na druhé ne, jsou tak odstraněny vnitřní rozpory v nás, coby subjektu. A jsou-li odstraněny naše vnitřní rozpory, žijeme harmonický život a zpřístupní se nám nevědomí, podvědomí a nadvědomí skrze vědomí - a lež v našem životě už pak nemá místo. Ale kdo z nás však takový život žijeme?

A tak zabíjíme své ego domnívajíce, že ono je tou největší překážkou k našemu osvícení a spojení s tím, čemu říkáváme Bůh. Výsledkem a realitou je pouze naše denní peklo projekcí a představ. Ego není nepřítel člověka. Je jeho součástí. A on se jej nikdy se nemůže zbavit. A my tím, jak moc toužíme po spojení s kruhy bytí a podstatou a podobně, proto je jen jeden společný jmenovatel - my se chceme vzdát své odpovědnosti za své ego. A tím i za sebe. A dát je někomu „vyššímu" o kom si myslíme, že na to má. Je jedno, jestli je to virtuální hra na Boha, transcendentální bytí, avalon, vesmírní lidí nebo náš učitel ve fitness či dnes tak populární guru. Ale tím dáváme možnost egu nás ovládat, aniž si toho ve své poblouzněné mysli vůbec všimneme. Mysli poblouzněné náboženskými obřady, spiritualitou, extaktickými stavy, zpěvem manter, tancem i hlubokými filozofickými a politickými spekulacemi. To vše je pak práce ega, tedy naší vlastní představivosti. Nikoliv reálného světa. V reálném světě, kde všichni vědí, že Bůh je Bůh o tom nikdo nemusí donekonečna zpívat. Tam se Bůh a život prostě žije. Prožívá. Proč? Pro život.

Nedáváme egu možnost nám sloužit jako rovnocenná součást naší duální existence. A proto nejsme rovnocenní ani ohleduplní a ani něžní. Vůči sobě ani druhým. Myslíme si, že jsem plní lásky a soucitu. Ano to jsme, ale v této podobě vždy jen vůči sobě. Tedy pokud necháme ego dělat našeho šéfa. Řeknete si, ale my pomáháme druhým, jsme soucitní a laskaví. Hm, nemyslím si to. Jsme všichni jen velmi vychytralí. Když si něco odříkáme nebo s tím bojujeme, jsme na tom boji či odříkání závislí. Bojem s egem nepomůžeme nikomu. Mé já teď může udělat jen jednu jedinou věc - nepřebírám už odpovědnost za zápasy svého i vašeho ega.

Život je boj se říká. A my jsme jak hloupé ovce, děláme pořád berany, berany, duc, že? Učí nás to už jako malé děti v pohádkách. Dobro zvítězilo a zlo je poraženo. Princ najde svou Šípkovou Růženku. A my jdeme a bojujeme. Nikdo nám nikdy nevysvětlil, že vítězstvím v boji je vždy protivníkova smrt. Ať fyzická nebo ve formě jeho ponížení. A pokud přežije vyvolá další boj. Ego, které tě vhodí do této své soubojové arény, kde se vše dělí na to, co je dobře a špatně se ti jen směje. Když s něčím svádíme boj, pak jsme k tomu navždy připoutáni a dáváme tomu svou životní energii. Svůj život.

Ano, občas arény někoho dalšího vpustíme. My tomu říkáte soucitná láska, v podstatě jde, ale o pokračování mocenského zápasu, který bojujeme my za někoho jiného v domnění, že mu pomáháme. On chudák, to nezvládne a my mu pomůžeme. My tak spolehlivě pomůžeme umřít jeho pravé podstatě a posílíme tím jeho ego. A čím více se snažíme udělat tomu druhému to dobro, o to více se misky vah vyrovnávají a nakonec přijde zlo, ale ne k tomu jedinci, za něhož jsme bojovali domnívajíce, jak pro něj konáme to správné a skvělé, ale za námi. Ano za námi, za tebou člověče, přímo za tebou. Do tebe.

A všechno to zlo nás pak spláchne lehce do kanálu dějin. A my se topíme a voláme a křičíme o pomoc a kde se vzal, tu se vzal přišel další zachránce spěchající nám na pomoc. A vyrábějící ve světové aréně další nerovnováhu ve prospěch zla. Nenávisti a neporozumění si. Do konce světa budeme dělat zlo tím, že se „snažíme" dělat dobro. Při představě, kolik by toho zla na sebe musel nyní, v současné chvílí vzít Kristus, Buddha, Mohamed či jiný pomazaný mesiah je jeho příchod více než diskutabilní, ne-li už navždy fyzicky nemožný. A tím jak všichni bojujeme, jej každý den a každý okamžik posouváme dál a dál do ztracena.

Vás lidi nechávám teď vám samotným. A vy se musíte sami rozmyslet, co chcete. To, co děláte zbytečně je váš usilovný souboj s egem. Všichni bojujeme, ale nikoho nezajímá se ptát, jak může ego opravdu porazit. Proboha a nechoďme na něj s láskou. Láska je jen jedna strana polarity světa, jejímž opakem bývala odjakživa moc. Ne nenávist, ta jako opak lásky přišla později, ale moc. Láska není ani Bůh, je jen jeho projevem a slouží polaritě, tedy dobru i zlu. Vždyť i my sami přeci své ego zabíjíme s láskou, no ne :)?

To jediné, co je nad lásku, zlo, dobro i ego je MILOST. Dejme si v tom boji milost. Pokoj. Dejme pokoj sami sobě. V sobě. A pak se stane něco čemu „moudří" odjakživa říkávali smrt. Ano, v aréně zbudeme jen my a naše ego. My zapíchneme meč do písku vědomí. A u vědomí si toho, že souboj s ním nikdy nemůžete vyhrát, přijmeme jeho a tím i svou velikost. Můžeme jej totiž jednou provždy přijmout sami v sobě s láskou. Jo nechat se jím prostě zabít. A to znamená zemřít pro lásku. Pro milost boží k sobě. V sobě. Dáme tím i milost svým temným stránkám. Odpustíme si. Sjednotíme se. Dal jsem sobě i nám ten největší dar, který muže člověk člověku dát, možnost dokončit svobodně svou proměnu. Dát dar svobody svému egu a tím jej k sobě poutám navždy. V dobré víře.

Protože pak - teprve pak se ego stane naší součástí a my se staneme lidskými bytostmi, na které si tu všichni zatím jen snaživě hrajeme. Nechat se zabít svým egem znamená, že ego zabije samo sebe a nám zůstane to podstatné. Podstata. Jednota. To Boží. Ego zničí samo všechny přeludy, kterými nás krmilo a všechny brýle, které nám nasadilo.

Pokud si však zase najdete někoho, kdo to rozhodování o svém osudu bude dělat za vás - zabijete dalšího možného člověka, zabijete další lidskou podstatu a stvoříte nelidskou zrůdu, která už jen dožije svůj čas. Zrůdu nepoznáte podle vzhledu, ale podle jejího chování. Máte možnost poprvé v životě něco udělat. Svobodně udělat, tím, že nebudete dělat nic. Přestanete bojovat marný boj. A přijmete se takoví jací jste. Se vším světlem i temnotou. Protože v dualitě můžete BÝT buď boží nebo jen zboží. Vyberte se. Můžete tomuto textu říct sbohem a nebo s Bohem. Vyberte si. A lásku nechte spát. Nebuďte a neburcujte lásku, dokud se sama neprobudí. Ona může žít jen v jednotě. Tedy i ve vás. Ve vaší podstatě. Pro nás pro všechny. Vyberte si.

MZZ