Nejtěžší a nejméně uznávaná cesta

To, co je skutečně důležité na cestě života, je zahlazovat překážky a ne šplhat na vrchol. Každá práce má dvě základní složky. Materiální a duchovní. A pouze jsou-li tyto v souladu platí to staré dobré rčení.: “chceš-li pohnout světem, pohni sám sebou.”

V posledních desetiletích zažívají orientální systémy cvičení neobvyklý rozvoj. Paradoxně. Čím více jim ubývá duchovní podstaty, tím více se šíří tady u nás. Materialisticky založený a vychovaný člověk západního světa se jen velmi těžko či zda vůbec, srovná s hloubkami poznání ke kterým pronikali mistři Východu. Reklamní ruch naší technicky zdatné civilizace, její helénsko -románská kultura, vychovávající po generace milióny lidí v pýše o nadřazenosti nad zbytkem světa - to vše vždy bránilo k pochopení své vlastní moudrosti natož pak moudrosti cizí. 

Nemluvě o tom, že každá škola, filozofie či systém cvičení, který kdy opustil zem svého vzniku a dospěl do oblastí s odlišnou tradicí hodnot, jinými klimatickými a stravovacími podmínkami, může být přijat jen se změnami. Pouze s určitým přizpůsobením. To však bohužel vede ke ztrátě ryzosti, prostě k určitému rozmělnění. Ani tím, že vyrazíte do místa původu nic nezískáte. Krom razítka v pasu nemáte ani původ, ani tradici a ani dlouholetý život v tělesný či duchovní komunitě. Hinduismus byl pro Indy. Taoismus zase pro Číňany. každý duchovní proud byl určen především úrovni zralosti obyvatel, té které části světa a dané doby. Pro ně měl tehdy onen směr svůj význam. To, že existují i v dnešních dobách svědčí o tom, že obsahovali a obsahují i univerzálnější pravdy.

Problém je však v tom, že skoro nikdo a nikomu nedochází celkem jednoduchá rovnice. A totiž, že tyto směry byly před staletími či tisíciletími reakcí na úpadek lidstva jako celku. Pokud by totiž bylo vše v pořádku, to znamená v přirozeném stavu, pak by nebylo důvodu něco vylepšovat. Nebylo by důvodu cestovat osobním rozvojem k dokonalosti. Dokonalost je totiž v přírodě normální a přirozená záležitost. 

A tak všechny ty hlubinné proudy, cvičení a teosofie usilující o dokonalost člověka, lidstva a jejich vztahu k okolnímu světu jsou v podstatě pasé. Podobně jako v přírodě probíhal jejich vývoj od zrodu, mladosti, zralosti až k svému zániku. K zániku dospělo vše, co dosáhlo svého vrcholu. To protože, jakmile stanete na vrcholu, už není kam jít. Nebo tedy je, samozřejmě je, zase zpátky do údolí. A tak se paradoxně šplhání do duchovních výšin lidstva stává jejich nejkratší cestou do pekel. Cílem bylo dosažení dokonalosti, která se však pomyslně posunula během času zase o kousek dále. A tak se stal cíl již jen abstraktním pojmem - https://www.facebook.com/notes/witc.... Skutečný život do něhož se ono vědění a poznání mělo posunout, byl totiž už dávno někde jinde. Skutečný život je především skryt v jeho pohybu. V prožívání skutečné přítomnosti, nikoliv život ve vzpomínkách nebo v spřádání představ budoucího bez práce tady a teď.

Úpadek a rozklad některých význačných duchovních proudů není zaviněn jejich nesprávností, ale tím, že lidé, kteří tyto systémy přenášeli a předávali, co by živé nosiče, jim nakonec sami přestali rozumět. Zkuste se dneska zeptat Číňana na feng-shui a nebo Inda na vastu. Většinou na vás budou zírat a pak mávnou rukou a řeknou samozřejmě s úsměvem, to jo, to dělali dříve. A prd. Učinili z nich přenosem bez ducha svého srdce jen strnulé formy. A to, co je dnes známo a předkládáno z orientálních systémů je spíše odstrašujícím příkladem. Velké množství sekt, škol a hnutí je toho samo dokladem. Pokud je totiž něco vnitřně jednotné, nemá potřebu se to vydělovat z celku. Vydělení z celku provedl většinou učitel či guru přesvědčený o své pravdě. O své cestě. A právě v tu chvíli už ona cesta skončila. Toto se nevyhnulo ani józe či bojovým uměním. A tyhle řádky nemají za cíl nic zpochybnit. Jen nasměřovat pozornost na to, co je skryto za naukou.

Velmi dobře to popsal Paul Brunton, když sepsal spis “Nauka skrytá za jogou”, kde jako jeden z mála uváděl, jak je velmi obtížné pochopit vzájemné souvislosti něčeho, co je nota bene z 90% ukryto pod povrchem obecného zájmu. Je to samé, jako by jste se zabývali léčebnými účinky rostlin, hlavně květů a listů a jaksi zapomněli na to, že rostlina má krom nadzemní části, i kořenový systém. Samotný pohled na vrchol cesty, jehož celek je z 90% skryt okolní krajinou, nemůže poskytnout objektivní obraz jeho velikosti a kvality. K tomu je zapotřebí hlubšího zájmu a trpělivosti. Protože každý dostane jen tolik, kolik sám dá. 

Ale nás učily nedávat nic. Nadávat ano, ale nedávat. Naučili nás mít. Vlastnit. V praxi to znamená naprosto obrátit svůj vnitřní postoj proti své evropské výchově a přirozenosti. Jít totiž za energií dovnitř a ne ven, to znamená objevovat svou pravou podstatu. Takže ano, dojdeme na vrchol, ale jen proto, abychom se dobře podívali, jaká, že to cesta nás ještě čeká. Směrem dolů. Do hmoty. Od abstrakce, od úlétlosti deformované mysli, do každičké buňky našeho těla. Dostat tu informaci, kterou jsme zde získali dolů do hmoty. Ono totiž, pokud chceme vodit energii po páteři odzdola nahoru, nesmíme jen sedět na zadku na kopci a kochat se pohledem. To už bylo. To, aby to fungovalo, to pak musíme sami sejít dolů. Protože to, o co opravdu jde, jde to, aby každý náš pohyb vycházel z naší přirozenosti. Jinak si všichni tím, co děláme, jenom sami lžeme. A ještě k tomu navzájem. 

MZZ

PS: jakékoliv násilí, lámání těla a jeho napětí je nebezpečné a nesmyslné. Každý pohyb, ať je jako dech spícího dítěte. Přirozený.

Žádné komentáře:

Okomentovat