JEDNÍM nebo JEDNOTOU?


Ze zkušenosti víme, že v každém člověku je jakási vnitřní síla, která určuje, jakým směrem se má dotyčný ubírat. Zpočátku jen jako neurčitý pocit. Martin Buber řekl: "Svobodný člověk…věří v osud a věří, že osud od něj něco požaduje.“

Platón byl přesvědčen, že život každého člověka řídí zvláštní samostatný projev v jeho nitru, který nazýval daimonem = DÉMONEM. Podle Platóna si každá duše před narozením volí svůj život a s ním i daimona, „strážce svého života a uskutečňovatele svých rozhodnutí“ - své ego. A s ním pak předstoupí před tři Moiry – Lachesis, Klóthó a Atropos (tři sudičky, jež známe z pohádek), které duši přisoudí určitý osud.

Tomuto niternému svébytnému faktoru říkali Římané GENIUS. Podle nich génius „znal všechno o osudu jedince a řídil jeho život“. V křesťanském paradigmatu je touto instancí ANDĚL STRÁŽNÝ.V esoterických naukách se hovoří o ÉTERICKÉM TĚLE, hinduisté se zmiňují v této souvislosti o DHARMĚ člověka nebo zvířete atd.

Jung zdůrazňuje: "že máme-li se vzdát svého Já – obětovat je ve jménu „větší (vyšší) osobnosti“ –, je nezbytné, aby toto Já jako střed našeho individuálního volního vědomí bylo dostatečně silné a zralé a abychom je skutečně měli ve své moci. Neboť dát, příp. darovat můžeme jen to, co doopravdy máme!!! Jung výslovně varuje před tím, abychom se svého Já vzdávali dříve, než je zralé k dobrovolné oběti. Cílem individuace je „dát se sám na základě dobrovolného rozhodnutí jako oběť svému určení“.

Současný více či méně pozitivisticky smýšlející člověk se buď zdráhá něco takového udělat, protože se mylně domnívá, že je sám sobě jediným a dostatečným pánem, nebo se svého Já vzdává předčasně. V prvním případě se pyšně domýšlí, že je pánem ve svém domě, jak to oblibou vyjadřuje Jung, čili že sám určuje běh svého života. Lidé toho druhu nemají většinou nejmenší tušení o Stínu, jenž vrhají. Když však projdeme branou Stínu, říká Jung, s hrůzou si uvědomíme, že to nejsme my, ale nadosobní faktory, které řídí náš život, a těm jsme vydáni na milost a nemilost právě proto, že o nich nechceme nic vědět.

Jestliže se vzdáme svého nezralého Já, které nemáme dosud plně ve své moci, nikdy nenavážeme vztah ke Svébytnosti a místo toho se rozplyneme v temných vodách kolektivního nevědomí. Staneme se jedním, nikoliv však jednotou. Staneme se možná nirvanou, vyvanutím mysli, ale nikoliv součástí reality, Skutečnosti, Bytí, přítomnosti, jako takové. V takovém případě nepomáhají ani ty nejušlechtilejší úmysly, například když své Já s jeho egoismem necháme rozplynout v bezbřehém pocitu sounáležitosti se vším živým, v soucitu a empatii s celým lidstvem a v lásce k němu.

Problém ovšem vznikne, když se obrazným zpodobněním archetypu Svébytnosti stanou takové entity, jako je Vůdce, Spasitel, Věda, Strana a vláda, Zeman a Babiš, Technický pokrok, Životní úspěch, Veganství, Ekologická udržitelnost, Hmotný blahobyt, Duchovní popularita, Osobní rozvoj, Sex atd. – neboť pak je život člověka utvářen podle jejich „obrazu“. Tato volba není většinou vědomá.

Psýché pozitivně smýšlejícího člověka je totiž ve své naivitě, volně přístupná nejrůznějším archaickým a astrálním chaotickým psychickým silám (egregorům), které jen čekají na příležitost, jak do ní nepozorovaně vstoupit a ovládnout ji. A protože problémem kompenzace pocitu méněcennosti jsou projevy domýšlivosti, stává se tento člověk pyšným. Jestliže se člověk ztotožní s archetypovou psychickou dominantou, jeho vlastní existence tím získá určitá neosobní kriteria, až skoro nadlidské rysy.

A jako pozitivní jedinec, honící se za tím, aby ztratil svou ego osobnost, se následně jako „neosobnost“ v důsledku své vnitřní prázdnoty, může stát slepým nástrojem egregorů, které mají do jeho nitra volný přístup. Nedostatek osobnosti je v přímé úměrnosti k míře inflace jeho pýchy. Jediný rozdíl oproti minulým věkům spočívá v tom, že zatímco dříve se tito jedinci pokládali oprávněně za "posedlé", současná doba je označuje za „charismatické osobnosti“.

Právě v tom spočívá nebezpečí soustavného ničení imaginace pomocí tzv. "meditací", ale i nejrůznějších metod „pročišťování“ nitra od špatných obrazů. Jsou meditace a meditace. Jedny volně nechávají plynout obrazy, jenž se v mysli stvoří, ty druhé se je pokouší tvořit dle záměru. Svého záměru, ve vyšším dobru, v jménu Boha milosrdného. Ale kdo všem hledačům duchovní svobody nakukal, že jejich vnitřek je nečistý a musí si své staré obrazy spálit či nahradit těmi správnými? „Psýché se v podstatě skládá z intuitivního plynutí obrazů“, zdůrazňuje Jung. Jestliže ji zbavíme obrazů a začneme pokládat svou niternou duchovní imaginaci, jenž je její nejvlastnější činností, za pouhé subjektivní fantazírování bez jakékoli poznávací hodnoty, NIČÍME SVOU DUŠI v jejích samých základech. Ničíme ji tím, že ji přestaneme důvěřovat. Přestaneme důvěřovat svým vlastním obrazům, protože ne všechny se nám líbí. Pak je jednoduché je nahradit těmi, které nám vyhovují.

Reálný je pouze svět, který si dokážeme představit; jinak je pro nás nepředstavitelný, tj. neskutečný. Proto naší představivosti užívají různí egregoři k tomu, aby si své myšlenky a své potřeby uspokojovaly díky našemu představování si různých meditací, modliteb, stavů mysli, čili vnášejí nám do mysli své obrazy, které slibují vše po čem naše duše touží. Proto je lidstvo tak žádanou komoditou.

Je těmito „specifickými lidskými preformacemi takříkajíc posedlý“, říká Jung, a to proto, že se s nimi zcela nekriticky ztotožňuje. Nerespektuje tedy od samého počátku své rozlišení na osobní (lidský) a nadosobní (transcendentní) svět. To má za následek, pokračuje Jung, že je těmito preformacemi obluzen a ocitá se v hypnotickém, snovém stavu. Člověk je svým založením vlastně SNIVEC, který nedokáže žít jinak než ve snu, protože jinak by mu život připadal nesnesitelný. Proto si o tom, kolik osob zde žije vědomí život můžeme nechat jenom zdát. A že všude kolem sebe vyhlíží podobné snivce, kteří touží snít stejný sen jako on sám. Viz. zde je vysvětleno působení fenoménu zvaného facebook.

A, že si žádá autoritu, která ho má denně ujišťovat, že právě jeho sen je tím nejvědečtějším a nejhumánnějším snem, jaký jen lze snít, zatímco všechny ostatní sny jsou plné pověr, iracionality a škůdcovství, a proto je nutno jejich nositele drsně probudit ze spánku, nebo je rovnou zničit. A boj Johanek z Arku a Mirků Dušínu s celým světem právě začíná. Ve jménu...

A když se náhodou ukáže, že sen těchto denních snivců je neuskutečnitelný, tím hůře pro skutečnost, tím hůře pro komunitu, tím hůře pro partnera, neboť aby si jejich život zachoval smysl, musí oni snít svůj sen dál, bez ohledu na to, že se mezitím ukázalo, že je to čirý blud. A díky tomuto bludu, ničíme ve jménu čehokoliv své životy, rodiny i vztahy. Ideální prostor pro nástup gurua, učitele, či kohokoliv, kdo dotyčnému říká to, co chce slyšet. Běda, když přestane.

Posedlý člověk působí touto vnitřně indukovanou posedlostí na své okolí, aniž si to uvědomuje. „Nebezpečná je právě tato nevědomá identita s archetypem,“ říká Jung, protože ta způsobuje, že i v druhých lidech se probouzí týž druh obluzenosti. A proto s námi mnozí chodí cvičit, chodí dýchat, meditovat. A proto tyhle skupinové seance nikdy nedělám a dělat nebudu, ale pokud se chce někdo něco učit, pak jedině individuálně. Ti poštělovaní jedinci potom až příliš snadno podléhají vnějším vlivům, jimž se ve svém nitru nedokážou ubránit a stávají se semeništěm další duchovní "nákazy".. Proto oč více se člověk tohoto druhu „identifikuje s archetypem,“ říká Jung, „o to je nevědomější a neodpovědnější, dokonce psychotičtější“.

Z toho, co jsme řekli, vyplývá, že počátkem skutečného sebepoznání je rozlišení mezi tím, co je osobní (co má lidské rozměry a přísluší jedinci jako osobnosti), a na druhé straně tím, co je transcendentní a s čím se nelze jednoduše ztotožnit, protože je nutno respektovat dvojpólovost lidské existence a zachovávat rozdíl mezi mikrokosmem a makrokosmem. Každý člověk může čerpat neomezené množství tvůrčí energie z duchovní vertikály a integrovat ji do celku svého života, ale žádá se po něm – aby jí vtiskl – osobní rozměry. To ovšem předpokládá, že individuální Já musí v procesu individuace procházet cestou sebeumenšování, sebeodříkání a sebeobětování, neboť takový je paradox vzniku lidské osobnosti.

Od říkající je ten,“ říká Goethe, „kdo si plně uvědomuje, že je stvořením, aniž si však proto nad sebou zoufá.“ Individuální Já si s pokorou uvědomuje, že je stvořením Svébytnosti. Není Jedním, ale je jednotou. Odrazem jedinečného v mnohosti.

Adam byl spolu s Evou vyhnán z ráje ne snad proto, že pojedl ovoce ze stromu poznání, ale proto, že je okusil předčasně. Chtěl užívat zralých plodů dřív, než k tomu jako člověk dozrál. A my jako lidé stále opakujeme tutéž chybu. Jelikož se stala součástí karmy všech lidí. A k níž nás nutí, nevědomě samozřejmě, všichni egregoři. Protože předčasně utržený = nedospělý = značně jednoduše manipulovatelný a ovladatelný.

Znamená to, že mezi tím, co můžeme od života očekávat, a tím, jací jsme, existuje zvláštní druh podmíněnosti. Adam se zmocnil zralého plodu „dřív, než se jím sám stal“. Základní podmínkou Adamovy zralosti je podle autorky Symbolismu lidského těla - A. de Souzenelle to, co označuje jako Adamovo „dílo milostných zásnub se svým ženstvím“. V duchu Jungovy psychologie to znamená, že tímto předpokladem je uskutečnění „posvátného sňatku“ (hieros gamos) s vnitřním ženstvím, tj. Animus (egem = vnějším já) s Animou (podstatou = vnitřním já). Jen skrze toto dílo „živé alchymie“ se Adam může stát celistvým, tj. zralým člověkem. Tím, kdo přejde od nevědomé touhy stát se JEDNÍM, do toho osvíceného stavu stát se JEDNOTOU.

Klíčovým bodem v tomto procesu sjednocování (postupného zrání) je setkání Adama s archetypem Animy, tj. se svým niterným, nevědomým a nerozvinutým Ženstvím. A. de Souzenelle upozorňuje, Že v hebrejštině „muŽ“ – Zachar – znamená „ten, kdo se rozpomíná“ na svou zásobárnu energie, Nekeva (což v hebr. znamená „samička“, nebo také „schránka“), v níž se ukrývá moc Jména. Pojem Jména v kabale v jádru koresponduje s Jungovým pojetím Svébytnosti čili s archetypem celistvosti, dovršenosti a smyslu.

Mužem je ten, kdo se rozpomíná na své nenaplněné vnitřní ženství (Animu) a nastoupí cestu dobývání svého Jména“ (tj. cestu individuace). Podle A. de Souzenelle lze v tom spatřovat životní úkol každého Adama (archetypického člověka), ať už muže, či ženy. K plnosti Jména (k zakoušení Svébytnosti čili celistvosti) je tedy možné dospět jen skrze niterné ženství (skrze Animu), skrze coniunctio oppositorum (alchymisticky řečeno, skrze Velké dílo). Jestliže Adam, ať muž či žena, okusí ze stromu poznání dříve, než tuto práci na sobě VYKONÁ, dopouští se čehosi nepatřičného, nepřiměřeného a hlavně „nezaslouženého“.

Dopustit se tohoto činu-přečinu znamená podlehnout iluzi, kterou Geneze vyjadřuje slovy: „Teď je Adam jako JEDEN.“ (Gn 3, 22). Psychologický a dějinný význam tohoto biblického příběhu je zřejmý: člověk je vyháněn z ráje v každém okamžiku, kdy vznáší nárok na zralé plody, k nimž sám vnitřně dosud nedozrál, nebo kdy si osobuje ve světě místo, které si dosud nezasloužil; kdy se chce zmocnit poznání a požitků, k nimž na své cestě dosud nedospěl. Nepřestává po nich žádostivě sahat – aby mu v příštím okamžiku zhořkly v ústech.

I kdyby měl doopravdy vše, co by mu mělo stačit ke štěstí a spokojenosti, má přesto neodbytný pocit, že mu stále cosi uniká, že mu život zůstává cosi dlužen a že se na jeho životní cestě vždy nečekaně vyskytne něco, co jeho štěstí zkalí nebo zhatí. Proto i poté, co se mu podařilo stanout na samém vrcholu svých životních možností, nepřestává být zneužilý, nespokojený a plný agresivity: je stále znovu vyháněn z ráje svých iluzorních představ o naplnění, o němž si myslel, že na ně má nepopíratelné právo.

Moderní kapitalistická průmyslová společnost, která usilovala o vybudování „pozemského ráje“, zpočátku podmiňovala jeho dosažení určitými ctnostmi, kromě práce také odpovědností a sociální spravedlností - zlatá dvacátá léta. Současná postmoderní společnost postupně dekonstruuje i tento druh podmíněnosti a je fascinována možností ušetřit si namáhavou individuální cestu k dosažení tohoto cíle: dnes chce každý vstoupit do nadosobního ráje bez zvláštního úsilí, aniž by musel nejprve prožít a uskutečnit svůj osobní příběh.

Současná západní civilizace si tu zvláštním způsobem podává ruku s východními naukami: svým typickým vědeckotechnickým způsobem vyrábí z těchto nauk aplikovatelné návody, postupy a metody, jak dosáhnout s co nejmenší námahou a co nejrychleji, vytoužených rajských stavů. Reklama na subliminální meditační nahrávky výslovně uvádí, že „není nutná žádná zvláštní námaha“, stačí se jen poddat působení této hudební nebo jiné „drogy“ – měkčí či tvrdší, chemické či duchovní – aby se náš návrat do ráje se mohl uskutečnit bez zbytečných průtahů a co nejefektněji. S příchodem virtuální reality pak padá poslední překážka na této cestě, totiž realita sama.

Takže, co hrajete? Víte to? Jste posedlí touhou po tom, stát se se všemi bezpodmínečně soucitně a láskyplně JEDNÍM, samozřejmě pod vaším jasnozřivým vedením, bo Baník pič. a nebo jsme schopni být osobitými a osobní i členy mnohotvárné reality - JEDNOTY, která si i díky odlišnosti každého z nás zachová to, co nás rozděluje i to, nás spojuje?

Na motivy práce Rudolfa Starého - Cheirón