DOTEK ♥

Pochválil vás dneska někdo? Zkuste si vybavit ten pocit, když vás někdo uznale pochválí. Jaké to bylo? Co to udělalo ve vašem těle? Kde ten pocit byl, kam potom odešel? A teď zkuste přeskočit jinam, třebas do přírody. Stojíte na hraně stráně, díváte se na vody rybníka pod vámi a pozorujete východ nebo západ slunce. Zkuste se do tohoto pocitu vžít a porovnejte je.
Ten první pocit je spojený tím, jak se naše ego za nás naučilo přijímat veřejná ocenění a jde tedy o jakési sebezbožštění. Vyčlenění se. Jde o výjimečnost. Jo, jsme v tu chvíli jiní nežli druzí. I třebas i než partneři. Ostatně od nich pochvalu čekáme nejvíce. Jaksi automaticky. Nahrazujeme si jimi často nedostatek lásky, která nám schází či scházela od mládí. Od rodičů. A proto i většina z nás mívá partnera jako náhražku té chybějící rodičovské lásky. Nebo aspoň velké množství plyšáků v posteli. To, aby byl partner snad i trochu pedofil, nebo zoofil? Je to světský pocit, který však, jak rychle nastoupil, tak i odejde.
To, když se díváte do slunce, jde o pocit naplnění, který se dotkne hluboko ve vás vaší duše. Někdy to až vžene slzy do očí. Někteří lidé se dotýkají ostatních tvrdě a to proto, aby zažehnali svou bolest z toho, jak se tvrdě život dotkl jich. Prostě, život je to tak naučil. V doteku duše srdcem však nikdy nefunguje a nebude fungovat síla, moc.
V něm hrála prim vždy jemnost a poddajnost. I proto má většina pochval namířeno jen na povrch. A my jim nedůvěřujeme. A slova, miluji tě, jen sklouznou po povrchu těla fuč. Proč? Protože se je bojíme přijmout. Ono, když se vás někdo dotkne upřímným pohledem a slovy miluji tě, změní vás to. A my se nechceme měnit. To chceme po druhých.
A my i jsme tak hloupí, že těmto slovům začneme nedůvěřovat a nevidíme pak a ani neslyšíme, když se nás někdo pokouší dotknout skutečným srdcem. Na to, aby naše hluchá a slepá bytost slyšela a viděla bysme potřebovali náraz tankem přímo do spodiny lebeční.
Příroda si oproti nám, nemohla nic vymyslet. A tak, když se díváte na svého bližního, který je dnes blízko vás, dotkněte se ho s pocitem vědomí pohledu na vycházející či zapadající slunce. Aby v tom doteku spatřili to, co v něm jinak vidět není. Touhu ne po uznání či po pozornosti, ale vaši pozornost samu. Váš zájem o toho, koho milujete.
Slova jsou nerovná zrcadla, která se jen snaží zachytit podobu našich myšlenek. A ano, ne vždy se jim dá věřit. Ale v dotyku srdce, v tom opravdovém dotyku, je vždy skryta celá naše duše. A na vás je, kde až ten dotyk skončí. Zda skončí jen na povrchu těla. Nebo zda v jeho naplnění vědomí si lásky, s kterou jsme, konce konců, na tento svět přišli. A neptali se nás, zda chceme. přišli jsme. Byl jsme vrženi na svět. A my na něj takto přicházíme a zase z něj odcházíme. Dnes, zítra, pozítří.
A je jen na nás, jakým dotykem se mezi tím budeme dotýkat věcí a lidí kolem sebe. Světa. Co? Že je to příliš těžké? Jistě. Ale, je to jediné, co není výmysl. Je to skutečné. Učme se vzájemně přijímat a dávat. Dotyk, který je plný toho, co můžeme dát jen mi, lidé. Lásky. Protože tvůj dotek, je to jediné, co mi brání, abych nezešílel.
 MZZ