VELIKONOČNÍ CESTA ♥ ♥

Jsem na cestě k jednotě. A stále jsem přitom mezi dvěma světy. Mezi světem světla a stínu. Je těžké si na cestě podívat na vlastní špičky u nohou a uvědomit si, že nejsem obětí světa stínů nebo miláčkem vědomého poznání. Spíše si uvědomuji, že jsem něco jako tvůrce. Nejsem však ani to, jelikož jsem jen tím, co se už děje. Jsem tím, kdo svýma nohama děla čas od času, do písku a prachu cesty znak. Povětšinou čáru. A když si ji dokážu spojit s tím, co se právě děje, jsem čarodějem.

Nestydím se za to, co jsem v sobě po cestě našel. A ani to, nepoužívám jako omluvu vyhýbat se sám sobě. Konec konců všechny mé stížnosti na vnější svět jsou stejně jen obviněním sebe sama. A když si tohle uvědomíte, přestanete si okopávat vlastní nohy. Jde se vám lehčeji. Přestanete na potkání rozdávat rady a udivovat lidi svým pružným tělem. Namísto toho, se soustředím na naslouchání vlastnímu tělu. Dechu. Myšlence. Konce konců i to, co tu píšu, píšu především pro sebe. Abych nezapomněl. Na to, na co zapomínáme nejčastěji. Na svou cestu. Náš život je jako cesta prachem pouště. Jen se stopy objeví, hned zase zmizí. A tak jdu tak, aby ty mé stopy ve mně nemizely tak často. A když už se zdá, že nejsou vidět, udělám zase další krok.

Pravda je, že některé stopy musím obnovovat stále dokola. Ego to tak má rádo. Zanechat otisk... některé ze stop mizí totiž rychleji než ty druhé. Záleží na terénů, v kterém je zanechávám. Ale jdu. Je mi už jedno, čím jdu. Jsem rád, že mohu jít. Že mohu chodit. Protože, to je dar. A výsada, ne jen právo. A jsem už taky méně pyšný na to, čím jsem býval, pyšný nad tím, čím jsem a kam jsem došel. Protože jsem nedošel. Nikdy nedojdu. Jenom jdu.

A při tom se učím naslouchat. Krokům svého srdce. A vnímat při tom, že to nejcennější, co jsem na cestě našel, je nechat sama sebe takovým, jakým jsem. Neměnit se. Není totiž třeba nic měnit. Je třeba vnímat. Srdcem. Je třeba být. Srdcem. Jeho neodsuzujícím krokem, který mne vede dál. Šlápotou v prachu dní, co mne učí pochopit, že všechno to, čemu v sobě nedovolím být, mne být na pokoji rozhodně nenechá a neopustí mne. A kdo by se s tím chtěl tahat? A tak čím lépe se to vše naučím vnímat a rozeznávat, ty situace kdy je třeba opravdu hodnotit a kdy je to zas pro život můj i těch druhých zbytečné, tak tím se náš společný život může dít dále. Není jen můj. Je nás všech. A tak se může dít děj.

Není třeba instrukcí, pokynů, rituálních vzlyků či schématických myšlenek či gest. Není třeba perfektně zacvičit či zazpívat podle not. Nejde o zákaz ani o příkaz. A ani nejde o nezájem. Ve smyslu tupého nezájmu. Jdu. Prostě jen jdu. Jdu světem. Jdu v míru se světlem i tmou. Nejsem chodcem, který chce, abyste mu věnovali svou pozornost a čas. Nejsem jen tím, co vidíte ve světle. Jsem i tím, co nevidíte. Jsem svou tmou. Takovou, co je viditelná jen vašemu srdci. A tak když jdu cestou srdce. když jdu k sobě, jdu taky ke všem srdcím. Zároveň. A k tomu nepotřebuji ani lásku a ani sílu. K tomu potřebuji touhu jít. Touhu milovat.

Pravá cesta je ta, která nezanechá žádné stopy. Ať vstoupí do čehokoliv. Na jakýkoliv povrch. To proto, že už nejdu po povrchu, ale vždy mne ta cesta zavede hluboko dovnitř sebe sama. Pravá cesta musí odklidit ze sebe veškeré zloby a výtky vůči sobě, světu a životu. Nejdu cestou ohně a meče. Šířené ohnivými  ústy, energickými gesty či siláckými činy. To je cesta, jenž vede ke zkáze sebe sama i nás všech. A už vůbec nešíří žádnou lásku. Jen prosazuje své stopy v druhých.

Na konci cesty velikonoc přemýšlím, na co asi myslel onen muž, který byl vztyčen na kříž. Na konci své cesty. A napadá mne, že bychom nad tím měli rozjímat aspoň jednou za rok všichni. Asi ho ukřižovali, aby už nikam nešel. Aby už nikomu neřekl to, co jeho vrahy tehdy tolik popouzelo. To, co nás popouzí až do dnešních dnů. Je to hebrejské slovo "timšel". Můžeš. Když si on sám tehdy chtěl odpovědět na otázku, která jistě vyvstala v jeho mysli, v okamžiku té sadistické akce, při které jej mučivě přibili na kříž a jeho tělo se zalilo krví, kdy jeho srdce ještě tlouklo z posledních sil: "Copak mohu milovat i tyto lidi a jejich skutky?"

MŮŽEŠ. ♥

pěkné velikonoce nám všem MZZ

..............................................
přijal jsem výzvy k neúspěchu
lásku životem dávat a brát
všechny slzy nejsou pro útěchu
a ani popisem tvých ztrát

znamením hudby vyšli k sobě
to, co už nikdy nezažije
srdce z lásky odevzdané zlobě
její rytmus a melodie

a v tichu teď jen slzy hovoří
jak loďka s loďkou pluje
když lásku spolu ze-mě vytvoří
dostanou, co je přesahuje