ŠTVANCI PLOCHÝCH BŘÍŠEK


Jsme civilizací, která nemá kontakt se zemí. Doslova “létáme s hlavou v oblacích”, tak, že se z toho stalo i úsloví. Být uzemněn je jen jiný způsob, jak říci, že vnímám “jak si stojím” a také, že “vím, kým jsem”. Znamená to, že vím, kde je mé “místo” a mám jej obsáhnuté svým tělem a tudíž jsem v kontaktu s realitou svého života. Být “uzemněn” = “být u země” však vyžaduje, aby se člověk stal duálním tvorem. Aby ze své jednoty dokázal vyčlenit i to tzv. “nižší” v nás jakožto rovnocennou součást sebe sama. A to je problém všech, kteří “žijí v hlavě”, namísto aby stáli na nohou.

Cesta dolů je návratem k radosti z uvolnění, nikoliv z vybití. Je to cesta sexuálního uspokojení, nikoliv toho být někomu po vůli. Lidé žijící se strachem z uvolnění, mají strach klesnout. Bojíme se pádu. Máme strach ze selhání. Proto namísto toho, abychom se oddaly svým emocím podléháme davu a papouškujeme to, co si myslíme, že je v té či oné situaci vhodné. A to vše proto, že jsme začali rozvíjet svůj intelekt, manuální dovednosti a řeč. A přenesly jsme tak pocit moci z ovládnutí sebe sama na vrchol. Do hlavy. A tak člověk použitím horní části těla k silovým výkonům, obrátil i přirozenou cestu živočišných a pudových funkcí našeho bytí. 

Ztratily jsme tak schopnosti smyslových vjemů zvířat. Za to jsme získali naivní pocit, že zvířecí síly v sobě, můžeme ovládnout hlavou, řízeným dechem nebo logikou. Nic z toho nefunguje nejsme-li současně uzemněni, tedy ztotožněni se svou přirozeností. Se svou zvířecí strukturou, zahrnující však také naší sexualitu. Dolní polovina těla je ve svých funkcích mnohem živočišnější nežli ta vrchní. Ale naše harmonie, ladnost pohybu a rytmus těla vychází právě odsud. A pokud se vzdáme svých přirozených kvalit, “vytrhujíce” je nahoru přicházíme o sami sebe.

Energetický střed těla se nalézá cca 5 cm pod pupíkem. Tak, kde je rozhraní břicha a podbřišku. Tam, kde se potkává žlutá čakra s oranžovou. Jedno staré orientální úsloví říká: “jedině to, co vychází ze středu, může plně uspět”. Tento střed sebe sama začneme cítit a vnímat pokud jsme uzemnění. Tedy spojeni s pánevní oblastí. S místem naší nevědomosti. Pudů. Lidské animality. A stačí si jen uvědomit, že jen méně jak 10% našich pohybů je řízeno vědomě. Zbylých 90% je nevědomých. Pak vám začnou být jasné to, proč se malé děti tolik dotýkají své pánve. Ony se tím “uvědomují”. To jenom my , jejich “dospělí” rodiče v tom ihned vidíme a řešíme něco, co s tím vlastně vůbec nemá, co společného. 

Břicho je sídlem života. Tělo sedí v pánvi. Pánev nás spojuje s nohama a umožňuje náš pohyb. Ten nás dovede k tomu, s kým máme pohlavní kontakt. A další člověk je počat v břiše a z břicha se rodí na světlo světa. Ztratit spojení s tímto centrem má za následek nerovnováhu organismu, tzn. nadměrný rozvoj tzv. osobnosti (ega) a s tím spojené zvyšování nejistoty (nespojení se se svou přirozeností) a úzkosti (vyhovuji tedy všem nárokům světa?). 

První věc, která ještě s pevným a staženým bříškem úplně jakoby nesouvisí, jsou propnutá kolena. Učím lidi se v kolenou jakoby pohupovat. Uvolnit je. Jelikož strnulá kolena vedou pak k strnulosti celé spodní části těla. A náš “spodek” pak víceméně funguje jako mechanická opora nebo spíše stroj určený k pohybu. To je pak panečku legrace, když vám do toho života pod “napětím” vstoupí šikovný mechanik, který si pohraje s řadicími páčkami, což? To je pak najednou halo...pokud jsou kolena zafixována, vaše síla zůstane uvězněna v dolní části zad, což vyvolává jejich přetížení a následně i bolest. 

Druhá věc, s kterou má naše civilizace fakt problém, se jmenuje “povolte bříško”. Povolit břicho uráží a to doslova především ženy. Považují to za nedbalé a neatraktivní. Obrazem ženské krásy je od 50. let dívka jako z magazínu Playboy. S pevným a zataženým břichem a vypnutým hrudníkem. Předpokládá se, že je to pro nás muže atraktivní. Omyl, milé dámy, těžký evoluční omyl. Povolené břicho snesou totiž muži, co nemají problém s mateřstvím. Toho se součástí “chlapci” na svých “ženách” bojí. Břicho a jeho schopnost uvolnit se znakem zralé ženy. naše civilizace jenž ženy ani muže již nevychovává, ale přetrvává v životních rolích děvčat a chlapců si k tomu uzpůsobila i tyto ideály. A tak nám tvoří nedospělé adolescentky, kterým může být i 50 a ty samozřejmě přitahují opět jen nedospělé kluky. Výsledkem tohoto stylu je způsob životního vztahu: “ošustit a opustit”, abych použil rčení jednoho známého z Moravy. A tak, jdou naše mezilidské partnerské vztahy, aniž si to chceme připustit, čím dále více do prdele díky naši vlastní nedospělosti, neukotvenosti v sobě samých a nepřijetí sebe sama a svých nedokonalostí jako místa k životu. Plnohodnotnému životu. prostě pořád rotujeme kolem dokola a máme pocit, vycházející však z hlavy a nikoliv z těla, že nám pořád něco chybí.

V skutečnosti totiž zatažené břicho přeruší veškeré sexuální pocity v pánvi. To, co bylo původně jen sexem a mohlo se díky našemu uvolnění povznést a tím i nás až do srdce a tím až do říše lásky, zůstává jen čím dál více agresivnějším vybitím. Když spolu dva lidé dneska souloží, v podstatě jen onanují na těle toho druhého a náhodou v stejném prostoru a čase. Pro mnoho převážně žen je uvolněné břicho příliš vyzývavé. Uvolněná pro ně znamená nevázaná žena. Ve viktoriánském období se tato uvolněnost potlačovala z vnějšku korzety. Měla za úkol potlačit sexualitu. Kdo měl korzet, nemohl být považován za ženu uvolněných mravů. Dnes je sice situace jiná, ale jen iluzorně. Namísto fyzických pomůcek si dnes většina žen navléká korzet psychický. Ten je dokonce ještě účinnější. Když si jej jednou nasadíte, díky řádné péči své matky, která je dominujícím prvkem pro utváření ženiny sexuality nápodobou, paksi jej jaksi nemůžete svléknout dle libosti. 

Výsledkem tohoto neutěšeného stavu bytí ve společnosti jsou ženy, které k tomu, aby se korzetu zbavily, používají drogy a alkohol, co by hlavu otupující prostředky a taky silné a drsné muže, kteří na to, aby ženu z pout její vlastní nepřiznané sexuality dostaly aspoň na chvíli, musí vypotřebovat mnoho sil. Odtud pramení čím dál častější agresivita ve vztazích a také princip vyhoření. Jistě i my muži nemáme rádi ten tzv. “pupek”. Máme obavy z toho, že budeme neatraktivní. A tak jsme v závodě s časem a bojujeme na posilovacích strojích za to, aby byly naše svaly břišních stěn napjaté a tvrdé. Aby se nám netvořila panděra, díky ochablým břišním svalům.

A tak tedy většině z nás dělá problém nechat své břicho uvolněné. Stalo se to zatažené, součástí životního stylu. A ten není jednoduché překonat. Někdy stačí cvičit postoje luku. Jak vpřed tak i vzad. Prostě se naklánět. Tak, jak to s námi ostatně dělá celý život svět kolem. Neustále nás nutí vyrovnávat se nakloněním do rovnováhy. A tak nám naše pevná a zaťatá bříška úspěšně ukončují civilizaci tak, jak ji známe. A my jako štvanci těch “správných” postojů, názorů a praktik jen bráníme přirozenému proudění naší sexuality, přirozenosti a pudovosti = naší životní energie z naší pánve do našeho srdce. Obejít to slovy nejde. Žádná slova nedostanou vaši vlastní energii skrze vaše tělo do vašeho srdce. Žádná slova ani člověk vás neučiní láskyplným. Ale mohou v vám v té cestě pomoci. Protože ani Bůh neproniká do srdce těch, kteří nechávají svůj spoutaný život (břicho) ležet ladem. Ale jen do srdcí těch, kteří své srdce osévají zrny radosti, slasti a uvolnění se do sebe. A dávají jim čas a prostor, aby mohla růst.

MZZ