NEW DIVIDE ♥

Jsme civilizace nedospělých dětí. Potřebujeme svého "osobního" šéfa, který by mi určil, jak a kdy a co, nejen dělat, ale i vnímat a cítit. Který by mne učil být dobrým. Cítíte, jak skoro ze všech teče touha po dobrotě, skoro jako když aromatizujeme rumem vánoční pečivo? Neumíme se vést sami. Neumíme se ocenit, neumíme se prodat, ale taky neumíme stáhnout svou nabídku, když je nevýhodná. V byznysu to umíme, proč nám to nejde v lásce, životě a partnerství? Protože nám od mala vtloukají do hlavy, že hlavní je za všeho mít užitek. Kolem okna přeletěl pták. Mám z něj užitek? Ne. Co s ním? Likvidace. Aspoň takhle funguje spousta realtimových games. Čistíme perimetr kluci. Jdem zabít ty troly. Nic se neopravuje, jen se to nahradí novým materiálem za ten zničený.

Základním znakem poruchy naší vnímavosti a celého procesu života je, že si neuvědomujme, že už je někdo z nás porušený. A protože naším ideálem je být ideální, musí to být někdo jiný, než my. Ani nevíme, že se tak to, co je v podstatě jen nádorovým onemocněním, které by se při ozáření vědomím vytratilo rychle jako sníh, stalo naším charakteristickým znakem. V tomto případě jde o podlehnutí autoritám. Moci, síle, agresi. To, co jsme v dětství vytěsnili ze svého života nejdříve, bylo uloženo v nás, co nejhlouběji. A tak postupujeme-li časem zjistíme, že nic z toho, co jsme prožili, se neztratilo a nezapomnělo, ale že je v nás všechno uskladněno. Charakter má mnoho vrstev. A každý konflikt v něm zanechává stopu. A ta se projeví většinou jako potvrzení předchozího. Je to tak automatické, že to člověk vnímá už jen jako apatii. Strnulost. Když takový den, kdy nemůžete nic, ale vůbec nic pořádně dělat přijde, stanete se mimořádně vnímaví zase k tomu, co se do vás zapsalo pozitivně. Většinou je to pobyt na slunci, procházka, dovolená, moře, prostě uvolnění. Něco, co vás dokázalo povznést nad obyčejnou šedivou realitu dne.

Pozor na tyhle šedavé zimní dny. Jsou místy, kdy naše úzkost dlouhá léta hromaděná uvnitř, najednou pronikne do prostoru, kde jsme my a žije najednou s námi. A pokud s vámi žije ještě někdo, kdo se v ten daný okamžik dotkne vašeho vnitřního uspořádání, začnete se zlobit. Následná agrese vůči tomu člověku je většinou výsledkem nahromaděné sexuální potenciality, která není vybita a logicky podporuje vyvolávání skrytých a temnějších stínů z mysli, jelikož se při následné agresi tato energie, díky vaší úplně zbytečné akci, sama uvolní. Tedy zbytečné z hlediska vztahu, nikoliv z hlediska vašeho uvolnění. A naše sexualita to s námi nedělá proto, že by z toho měla radost. Naopak. Sexualita je konstruována na to udělat nám radost. Není konstruována k destrukci. Pokud však někdo sexualitu k destrukci, většinou vztahu i sebe používá, pak je v zajetí neurotiky, nikoliv erotiky. A pak cokoliv, co jej potkává, ať tak nebo tak, mu umožňuje se uvolňovat. žije jako zvíře. Na čudlík. Jen reaguje. Neurčuje směr ani intenzitu. Jen uvolňuje. Když toto zjistí, nastupuje v něm úzkost. Úzkost z dotyku, z genitálního podráždění, úzkost ze smrti, strach z možné nehody při dopravě, mívá ze všeho včetně sexu tzv. katastrofické představy. Zvíře zabijí jen když má hlad. A nikdy ne kvůli pocitům. Ono při tom neprožívá to, co my, totiž slast ze zabíjení. Destruktivní cit, který se vyvinul jen u nás. A který nás často pohlcuje, ne proto, že se mu chce, ale proto, že mu to my sami dovolíme.

Agrese není nikdy pudem. Je formou, kterou se půd projevuje. Spíš je prostředkem energičnosti a schopnosti prosadit svá uspokojení. Původně byla agrese určena pro uspokojení životně důležitých potřeb. A pak tedy, proto tolik žen dneska podléhá brutálnímu násilí více nežli si připouští. Proč jsou dnes specializované cestovky, které vozí "bílé turistky" k moři samotné? Co tam hledají? Slunce a místní kulinářské speciality? Hm, podle mnoha agentů z CK z oblastí Egypta, Maroka, Tunisu, Kréty tomu tak zrovna není. Hledají sexuální agresivitu. Sexuální agresivita, sama o sobě je nepatologická, ale v situaci, kdy sexualita není doma uspokojena, přehluší její agresivita potřebu sdílené lásky, a tak vyřadí původní cíl slasti a hurá k moři.

Agrese (dříve v nás byla jen jako prostředek k uvolnění tenze) se samotná stane aktem uvolňujícím napětí v nás a začne být slastná. Tak vzniká sadismus/masochismus. A jako každé ničivé jednání je reakcí organismu na neuspokojení životně důležitých potřeb, zvlášť těch sexuálních. Tělesným podkladem tohoto destruktivního pudu změněné sexuality je přesunutí sexuálního vzrušení na svalový systém. Kolik cvičenců chodí do pohybových studií, fittnes, na jógu, na aerobic atp. Skoro všechno to jsou ženy. A asi i proto je u moře v létě tolik cvičebních pobytů. Destruktivita je, jak již bylo řečeno, také často skrytá v našem charakteru a jeho zraněních. Tato destruktivita mysli uvězněné v charakterovém napětí není nic jiného než vztek, který člověk pociťuje nad frustrací v životě a z nedostatku svého sexuálního uspokojení. A uvědomění si tohoto stavu člověkem vždy otřese. Velmi. Výsledkem je agrese namířená proti tomu, kdo mačkal čudlíky, tedy většinou partnerovi. Strašné je na tom, že s krizí tohoto přichází i slast. A slast z destruktivity je tedy pouhou reakcí na zklamání v lásce nebo obavu z její ztráty. Sklony k destruktivitě, sadismus (hraný či skutečný) a agrese jsou produktem naší vnitřní neurózy a nejsou naším primárním pudem. Když se jedinci nedaří získat lásku či uspokojit sexuální potřeby, začne nenávidět a tuto nenávist zároveň potlačovat. A potlačovaná nenávist vyvolává vždy nějakou formu úzkosti. A tu mi řešíme rozchodem, a tak dále až do nekonečna.

Jakmile nemůžete svobodně vyjádřit lásku, změní se její podstata v zlo. Pracovat se s tím dá. Jde primárně o dotyky. Psychické i tělesné. Obnovit svůj přirozený tok energie mnohdy trvá hodně dlouho. Ale je to jediná cesta, která má v životě smysl. Jak říká legion č.18 Tomášova evangelia: "Učedníci řekli Ježíšovi: Pověz nám, jaký bude náš konec. Ježíš odpověděl: Už jste odkryli začátek, že se ptáte po konci? Kde je začátek, tam bude také konec. Blažený je ten, kdo stojí na počátku. Takový pozná i konec a neokusí smrti." Na počátku všeho byl dotyk. neničící, naopak tvořící. Destrukce z neuspokojení svých potřeb nás však vede k tomu, že svou "láskou" přeměněnou v ničivou agresi zabíjíme cokoliv, co by nám lásku jen okrajově připomínalo. Vede nás ke konci. K smrti.

Ptáte se proč třeba dělám takovou blbinu jakou je pro mnoho mužů líčení? Protože začínat by se v práci s takovýmto klientem mělo vždy od druhého konce. Tedy od obličeje, kde jsou uloženy naše spasma taktéž velmi zřetelně. Takže kosmetika, líčení, či masáž obličeje mají v své hloubce uschováno mnohem více nežli si většina z nás vlastně uvědomuje. Co třeba začít adventní víkend tím, že dnes pohladíte svého partnera po tváři. Nic tím totiž nezkazíte. Možná si jen trochu uvědomíte, co je ten druhý zač. Zas trochu jinak. S láskou. I to je víc než dost.  MZZ

HUDBA: NEW DIVIDE - https://youtu.be/ysSxxIqKNN0