JE ŽIVOT ♥ CESTA DO PEKLA?

Bojíme se smrti. Zvláště když nás každý den konfrontačně masíruje televizní popkultura představami, že člověk může být věčně mladý, krásný a bohatý a pokud možno slavný jako superstar. A životem se dá kráčet od večírku k večírku s neomezenou zásobou jater pro alkoholové opojení a neomezenou výdrží sexuálních rozkoší. Je skoro neuvěřitelné kolik lidí takto promarnilo svůj život. Tyhle iluze se rozplynou, když vám ve třiceti někdo řekne, že jste staří a ve 40 už neseženete práci. A to se odchod do důchodu posunul přes 65 let.

Už dnes každou chvíli vidíme ostrou konfrontaci mezi mladými a starými. Mezi zaměstnanými a nezaměstnanými. Mezi věřícími a nevěřícími. Šíří se strachy všeho druhu, které paranoidně ovládají společnost a vztahy. Nemůžu tě milovat protože mne dostatečně nezajistíš. Všichni se bojí mít a vychovávat děti, jsouce sami jen odrostlejšími puberťáky. Deprese starosti, strachy, co zlého se zase stane nám sužují život. Máme strach ze života. Nedivme se tedy, že i ze smrti.

Nikdo nemůže uspokojivě žít, pokud žije v napětí. Pod neustálým tlakem. A nikdo už ani nevěří, že je možné se proti všem pohromám života nějak pojistit. životní tempo nabralo takových obrátek, že chvíle na to se zastavit, podívat se jeden na druhého a jen se obejmout pohledem je spíše iluze. Namísto toho nás drtí nejistota a bezradnost. Odvádí nás od ponoření se do vlastního nitra. A my ztrácíme spojení s hlasem nitra, své duše se svou intuicí. Lidskost a solidaritu jsme obětovali ve jménu výkonu a efektivity. Stal se z nás bojovník. Tvor bojující ne o vzestup své slávy. Tvor bojující o přežití.

Ti mladší si neuvědomují nebo možná málo, že na nás vidí, jak se nás dotkli zákony schválené v okamžiky jejich zrodu. A k tomu, aby jsme se stali jen omezenými individualitami bojujícími o své stačí málo. Mít za cíl jen svůj osobní prospěch. A to je neznalost podstaty bytí, podstaty člověka. Jsme duchovní bytosti, kráčející nyní hmotou. A namísto, abychom svou hmotu oplodnily pro vše budoucí, aby stopy činů konaných z lásky posvětily naše kroky, namísto toho děláme jen to, co je pro nás osobně přínosné.

Jsme tu proto, abychom sbírali zkušenosti, které nás budou provázet po celou dobu další naší existence. Abychom si pobytem zde uvědomili, právě svou nehmotnou podstatu a dokázali ji skrze hmotu ještě lépe pochopit a využít ve prospěch všech. Jenže k tomu patří vědomí odpovědnosti každého jedince. Toho vědomí jeho nehmotnou podstatu prokázaly miliony zkušeností lidí celého světa s překročením prahu smrti. Existence prožitků nabytých na prahu smrti nám ukazuje poselství, které stále podceňujeme. A to, že jednoho dne budeme konfrontováni sami se sebou. To, že budeme procházet svými stíny. A pokud jimi a touto zkouškou prahu neprojdeme, budeme zachyceni v hmotě a budeme zase opakovat kolotoč všemožných rolí vedoucích nás jen k jedinému.

Uvědomíme si, jak naše myšlenky a z nich plynoucí slova a z nich vycházející činy, působily na druhé. A právě v průběhu umírání vyvstane i vše, co jsme nedokázali sami sobě odpustit a vyřešit. A pokud toho bude mnoho, bude umírání právem hodno našich obav. Zasadili jsme díky svým obavám z ní, smrt na piedestal tak daleko od našich srdcí, jak jen to šlo. A tak umíráme nemilováni a sami opuštění svými nejbližšími, kteří se smrti v nás, co by obnažené bolesti bojí. Považujeme smrt za ničitele nadějí, za to nejhorší, co nás může v životě potkat.

V světě orientovaném na konzum, spotřebu a efektivitu není místo pro rozjímání o smrti. Individuální ani skupinové. Neexistuje žádná příprava na smrt, jako tomu bylo v staré Indii nebo Číně. I přes to, že je to předěl, který pokud sami nepřekonáme, můžeme díky svým myšlenkám, slovům a činům uvíznout v hmotě navždy. A navždy ztratit svou podstatu, zaprodat svou duši. Ne díky hmotě. Ta v tom nehraje vůbec žádnou roli.

Ale díky našemu mylnému přesvědčení, že život přeci půjde stále dál a že se všechno dá nahradit, vyměnit nebo koupit. A tak jsme smrt, která byla přirozenou součástí našeho života izolovaly a odsunuly stranou. Tak hluboko, že když se objeví, jsme sraženi do prachu bytí natolik silně, že už nevstaneme. Ustát si smrt se nepovede hned tak někomu. Život a smrt byly, jsou a budou jen součástí cyklu. A až my lidé jsme zpolarizovaly svůj život tím, že jsme život prohlásily za "dobro" a smrt za "zlo". Zničily jsme sami sebe a své vztahy tím, že jsme je začaly hodnotit. Podle jakých vzorů a vzorců? Ale hlavně jsme je začali počítat a i si je vyčítat, např. kolik jsem toho za tebou projezdila a ty si toho darebáku nevážíš. Ano, nevážím, vážil jsem si totiž toho, že jsi přijela a ne toho, cos za to dala. Asi protože jsem tvou hodnotu jako člověka viděl a vnímal nikoliv v ceně za jízdenku ale v tobě samé. Lásko. krom toho, jsem ti taky na jízdenky dával peníze. Když jsi to připustila. Když ne, tak si nestěžujme.

Nikdo nevíme, kdy a za jakých okolností umřeme. A tak se v naší přestárlé společnosti budou rozpory mladí x staří, díky strachu ze smrti dále vyostřovat. Naučili jsem se nestarat se o bližního. Ani už nevíme, co je to být někomu blíž. V kultu věčného mládí neznáme ani své sousedy. Vše, co vypadá ponuře a staře bylo odsunuto. Vlastně jen vytěsňujeme vědomí své vlastní pomíjivosti. Umřeme jednou všichni. To je jediná věc, která je nám všem společná. A měli bychom začít myslet na smrt každou vteřinou svého života. To proto, aby na jeho konci nebylo moc, co účtovat. Bůh ví, jaké EET nás vlastně čeká. No vlastně, my to víme také. Ale děláme, že ne.

Nebojte se toho, Smrt je kámoš. Protože jedině v ní lze ztratit všechno. To, co nás většinou tolik tíží. Nikoliv hmotu, to neříkám, ale naše myšlenky, tvořící naše falešné iluze. Smrt je totiž reální, je skutečná. Ani vkladní knížku a ani sbírku známek si tam na druhou stranu nevezmeme. Co tam s tím? A tak, kdo se nenaučil během života dvě věci = připoutávat se a odpoutávat se a to obojí zároveň, bude s tím, co zde popisuji v rámci smrti, mít velké problémy. Na prahu smrti vše přijmout a všeho se vzdát. Připoutat a stát se zcela závislým a současně být zcela nezávislým a odpoutaným. To je význam slova milovat. Jsme mu tím totiž zodpovědni, jak za svůj život, tak i tím za svou smrt.

MZZ