ZNAMENÍm NAVŽDY ♥

Když se modlívám čas od času aramejský otčenáš, zableskne mi hlavou, jak bohaty jazyk aramejština byla. Jak plastický ve svém popisu a v symbolice významů. Když jste řekli krajina, kořenem slova byla ovlivněna vaše mozková kůra natolik, že před vámi začala vyvstávat opravdu plastický obraz = kraj s jeho pohořími, údolími, lesy, pouštěmi či jezery. V kořenu slova se skrývala další spojitost s kořeny dalších slov. A tak, jako jsme my všichni lidé spojeni neviditelnou pupeční šňůrou, jsme spojeni i něčím, co viditelné a slyšitelné je. :)

Dneska se při úžasné spolupráci s Lukas Bures a Helena Skuhrovcová Burešová padlo slovo šem. Vzpomněli jsme si na golema, proč uvidíte za pár dnů. D-bá-šmája má kořen slova v slovu šem, šm. To, ale znamená taktéž světlo, zvuk, vibrace nebo slovo. Kořen šm označoval to, co "vystupuje do prostoru a září". Když se tak nad tím zamyslíme, obsahovalo jméno osoby v okamžiku jeho vyslovení jak zvuk, tak vibraci, a celkovou atmosféru toho okamžiku. Znamení nebo jméno nás činí poznatelnými. Činí nás těmi, kdo vystupují z ničeho a vstupují do tohoto prostoru. Proto by měla být jména dávána a přijímáná s velkou pečlivostí.

Koncovka šmaja ukazuje na to, že vaše jméno má svou potenci. Potenciál. Možnosti. A to je podle aramejských kořenů to, čemu se říkávalo NEBE. Všechny významy slova ŠM jsou rozdílné. Aspoň pro pojetí nás dnešních lidí. Aspoň do té doby, než si lehnete na záda a uvědomíte si, že je to jako popis někoho, koho milujete. Ať už mu dáte jakékoliv jméno, tedy krom těch sprostých, vždy v nich najdete onoho člověka, a ta, i když rozdílná slova, popíšího jako takového. Jako celek. Naplněný láskou.

A tak jsem vděčný, že kdysi kdosi dokázal v jednom slovu sjednotit tolik významů do jednoho slova. Na počátku bylo slovo. A v něm bylo všechno obsaženo. A my jsme se kdysi aspoň pokusili v pojmenování slovy vyjádřit to, co k oné bytosti či předmětu patří - světlo, zvuk a vibrace energie. V jakémkoli slovu vyjadřujeme to, co cítíme k druhým. A tak nás naše slova ukazují. Ukazují, jací opravdu jsme. Dávají vzniknout pomníkům v času. Existují už navždy jako vyřčená pravda, plná světla, energie vibrace proměněné ve zvuk. A jako taková dolétnou vždy do našeho srdce, kde se usazují také navždy a kde nám předají svůj obsah. Asi proto je volba slov k sobě i druhým tak důležitá. My však dnes v jejich moc nevěříme. Nevěříme slovům svým ani druhých, protože to bychom jinak nemohli používat slova, která zraňují a ničí. Která zabíjejí.

Holedbáme se nad tím, jak jsme tišší a plní soucitu, ale když něco řekneme, po jedu našich slov by umřel nejen Hamlet, ale taky celé Národní divadlo. Nevěříme slovům, která nás kdysi podle našich představ zradila a tahle zrada zase zasela zradu i do nich samotných. Jsou naším odrazem. Jsou jen odrazem zrady našeho lidství. Schopnosti milovat. Protože, co je to za lásku, když vás druhý začne peskovat za to, ať mu neříkáte "miluji tě". Bojíme se tohoto slova, jako čert kříže. Vyhání nás totiž z našich individuálních peklíček, rájů našich iluzí, kterými jsme spoutáni ve svém nevědomí natolik, že už ničemu a nikomu nevěříme.

Myslím, že to bylo právě to první slovo. Prní znamení, z něhož všechno povstalo. MILUJI TĚ. Asi proto ho tolik nenávidíme. Chcete malý testík? Než dnes usnete a půjdete z koupelny do postele, zastavte se na chvíli. Podívejte se do zrcadla nad umyvadlem, sami sobě na chvíli do očí a nic neříkejte. Pozorujte se. Nehodnoťte. A nyní zkuste vyslovit = "Miluji tě". Řekněte to sami sobě do zrcadla. Copak nejde vám to? Není to taková legrace, na jakou to vypadá, že?. Jako když se opilec postaví před zrcadlo a hledá svůj včerejší obraz? Milovat znamená vystřízlivět. Vidět to, co jsme. Ale proč, když vypít život s iluzemi až do dna, je tak lákavá představa?

Když někomu řeknete z hloubi duše MILUJI TĚ, je to, jako když ho vyhodíte z ráje. Jeho iluzí. Stojí tam najednou v přítomnosti SLOVA nahý a obnažený a neví, co s tím. Co si s tou přítomností počít. Co má stvořit. Neumí být přirozený. A tak raději to slovo zahodí. Co kdyby ho to slovo zasáhlo a mělo tu sílu jej přetvořit? A stejně tak, jako zahazujeme klíče od našich srdcí, zahazujeme i svá slova. Nevýhodou slov je, že těm, kdo to s nimi myslí poctivě, vesmírně svazuje ruce, zatímco, těm, kteří je vůbec neberou vážně, umožňují téměř vše. Jenom ne milovat.

MZZ

PS: co vy? Vystupujete svými slovy dnes do prostoru a záříte? Nebo jste trochu zakydaní břečkou z výkalů vlastní hlouposti?

hudba: Tanita Tikaram - Twist In My Sobriety -https://youtu.be/T5emcbg_wZk