Svoboda EGA je DAR lásky BOHA člověku

Bylo prolito mnoho krve. Ne pro nic. Ale pro moc. Pro MOC mužské části světa nad tou ženskou. O tom nelze vést debaty. To je fakt. Otázkou zahalenou nánosem dějin však zůstává, kdo nás k tomu přiměl. Většina tvorů si navzájem neubližuje. Nesnižuje se k napadení vlastního druhu nebo omezení jeho funkčnosti. Jedině, že by si pro to našlo svůj důvod. Nebo jim ten důvod byl podstrčen.

Je to stejné i u žen. Většina z těch, které se ve svém životě orientuje dle esoterních pojmů a ztotožňuje se s osudem nějaké porodní báby, konzultantky a terapeutky, staré moudré ženy, mystičky, bylinářky, vědmy, spirituální učitelky, řečnice, astroložky, numeroložky, energetické léčitelky, vysoké kněžky, mnišky a jeptišky, šamanky anebo vlastně s jakoukoliv jinou rolí, ve které jste rozvíjeli ženskou spirituální energii, se řada z vás ocitla blízko vábítka, kterému lze snadno podlehnout. Říká se mu touha po moci. Často se zde falešně používají slova jako soucit, touha, po-moc. Po moci. Je nám všem, nejen ženám podsouváno, že když budeme mít moc, že vše vyřešíme, a to snadno a rychle. Většinou jde však jen o zneužití moci. Proč po ní tolik toužíme? Jako „malé děti“?

Tato touha po moci vzniká z našich zranění láskou. Říkáte si, že láska nás nemůže zranit? No ona sama ne, ale její důsledky ano. Jako děti jsme byli vystaveni strachu, že když zmizí z našeho života rodič, zmizí vlastně všechno. Jeho láska k nám také. Vlastně láska jako taková. Z masa a kostí, kterou nám tehdy jako jediný kontakt se světem, naši rodiče představovaly. My jsme na nich byly tehdy, zcela závislí. I když jsme už věkem jakoby dospělí, nepřestáváme se chovat jako malé děti. A jsme tak stále závislí. Na rodičích, i na lásce. A budeme se světu snažit dokázat, že jsme ti hodné holky a kluci, a budeme všem pomáhat a ve všem jednat správně a spravedlivě. Abychom si lásku zasloužili, trpěli pro ni a vyprosili ji skrze své utrpení. To by byl fakt dobře cáklej Bůh, kterej by tohle takhle návlékl.

Nicméně to znamená, že se podvolíme druhým, nikdy se nestaneme zcela sami sebou, protože z toho všeho kolem, a nakonec i z Boha, budeme mít strach. Budeme mít strach přijmout svou sexualitu a podvolit se jí i erotické (tělesné) lásce. Budeme mít i zlost na druhé pohlaví našeho rodiče, které nás svým sexuálním nezájmem či zájmem vlastně zradil. Zlobíme se na rodiče za to, že nás jako malé děti nechávají v područí moci toho druhého z rodičů. My nevíme proč. Budeme nevědomě strachy „bez sebe“, vzájemně se obviňovat z toho, že nás druhé pohlaví (myšleno partner) ovládne, a to nám bude bránit oddat se lásce úplně a otevřeně. Jsme proto vysoce výkonní, jsme intenzivně prožívající svůj život tím, že si zakládáme na pocitu výjimečnosti. Na pocitu, který nám dali rodiče, když jsme se stali středem jejich zájmu a oni nás ukázali světu. A jelikož z tohoto pocitu výjimečnosti pramení naše moc, nemůžeme my ani ti, co jsou na nás nyní závislí, získat pocit volnosti.

Pořád máme strach, že nás ty vagíny či penisy zcela ovládnou. Postrádáme to, co je charakteristikou dospělého člověka = vyzrálost. To je stadium života, kdy člověk zná a přijímá sám sebe. Poznám své silné stránky, ale také své slabiny a strategie ega a přijal jsem je. Nevěřím, že se člověk může 100% zbavit traumat minulosti. Ty jsou totiž uloženy v těle jako pocity viny a hanby. A většina lidí je dnes dobře obeznámena s psychologií a snaží velmi sofistikovaně popírat tyto pocity. Pak na nich však lpí a nemohou se jich zcela zbavit.

V nás, coby dětech, se silně vyvolává a živí představa, že zlost a sexualita jsou z morálního hlediska špatné pocity, jsou-li zaměřeny na rodiče. A strach bývá právě spojován s pocity hanby a viny. Projeví se to napětím v těle. A v tomto napětí strávíme jako zraněné děti za zdí svého ega, skoro celý život. Odevzdání se lásce totiž obsahuje schopnost naplno sdílet s partnerem své já. Své ego. Ne se ho zbavit. Ale prožít jej.

Takže chápete, k čemu se chci dostat? Kdo po nás chce, abychom se zbavily svého ega? Bůh to rozhodně není. Ani v jedné církvi či náboženství či filosofickém systému na světě to není nikde napsané. Nikde není jasně a přesně vyřčené, že ego je nepřítel člověka a že jediný způsob, co s ním je zbavit se ho. Proč by nás potom Bůh takové stvořil? Jakýkoliv systém, který je ve vesmíru pracuje přirozeně tak, aby šetřil energii. Pracoval, s co nejmenší námahou. Aby se totiž zbytečně nedostával do nerovnováhy. Oprostit se od něčeho, co je naši Bohem danou součástí je boj, který vedeme jen my sami se sebou. A nedáváme si pozor na to, kdo ho započal a proč. Bůh to nebyl. Byl to Egregor – archetyp moci, židé mu říkávali Yahve, který se pokusil a zatím celkem úspěšně postavit se mezi nás a boží přítomnost. Soustřeďuje na sebe naši pozornost. Maskuje se tisícIletou bitvou dobra a zla a nikomu z nás nedochází, že to on je současně dobro i zlo. Protože jediný, kdo z toho všeho našeho nesměřování a úsilí neutopit se v tom po věky trvajícím moři chaosu má jen on. Bůh nemusí nic chtít, protože nám všechno dal. Nepotřebuje od nás nic zpátky, jak se nám to snaží nalhat mnoho tzv. „spisů“. Vyrobených naším nevědomím ovládaným touto „noční Můrou“.

K Bohu můžeme přijít ihned. Stačí totiž otevřít své srdce. Což je to jediné, kam se nikdy nikdo z nás nepodíval. Ani se k tomu nedostal. Cosi nás totiž neustále láká k osobnímu rozvoji, k cestování, k poznávání světa a života. Všechno, co jsem o životě potřeboval vědět, jsem se naučil v mateřské školce. Pak jsem namísto hledání Boha v sobě a denním životě strávil řadu let útěkem před sebou samým v domnění, že dělám dobře všem kolem. Síla, která vás nutí nemilovat, která vás nutí nevěřit v sebe, síla, která vás nutí nenávidět druhé lidi, nepochází od Boha. Boha poznáte právě podle toho, že Bůh po vás nikdy nic nechce.

Tenhle archetyp, egregor, energetický plazmoid na sebe bere často podobu zlého muže a zlé ženy. To, aby bránil ve spojení muže a ženy, kteří mají společně stejnou sílu jako Bůh. Znali jsme ji jako Isis, Lilith, Kálí, Pandóra, Morana, Skadi, Kéres, Hekaté, Hel, Coatlicue, Moira, Eset, Disy, Baba Jaga. Se jmény mužských protějšků se raději nechci ani zdržovat. Každé jen vyslovení jejich jména je posiluje energií z tohoto slova plynoucí. Kdyby tohle věděli avšak hlavně cítili, tyto tzv. samozvané kněžky a bohyně – asi by si radši utrhli jazyk. No, nemohou, jsou od svého těla, které je necitlivé, stejně jako jejich emoce i duše, odříznuti svým myšlením. A toto myšlení živené staletou nenávistí k mužům, jim nyní jen lehce našeptává. A zve je na hody. Role se obrací. Vyřídíme si to s vámi, ukážeme vám. Pořád jen boj o moc. No, nemáme si, co vyčítat, my muži jsme do toho spadli jako první. Taky jsme naletěli tomu napovídání zpoza závěsu nevědomí, že ženy nás ohrožují a že jsou naším nepřítelem. Ne nemá cenu trhat závěsem a pokoušet se na všechno přijít tzv. poznáním. Poznání, pokud se realizuje pouze v hlavě, je stejně k ničemu. Když své poznání neukládáme a nezapamatováváme si jej v těle, to abychom příště mohli zas o něco lépe cítit své rozhodnutí v srdci, tak k čemu nám je? K ničemu.

V lásce totiž není nejdůležitější dávání – to vyvolává jen nerovnováhu, ale hlavní je otevřenost a upřímnost. V přijetí. I sebe sama. Ten, komu se však musíte otevřít jako prvnímu, jste vy sami a až potom se otevíráte někomu jinému. Vyžaduje to navázání kontaktu s těmi nejhlubšími pocity, které můžeme vhodným způsobem vyjadřovat. Uvědomit si, že máme-li my muži zlost na ženy, pak na všechny ženy a ženy zase na všechny muže, protože každý z nich svým způsobem představoval našeho druhého rodiče, kterého jsme milovali. Je těžké to jenom zkusit, natož si tím projít. A proto žijeme v párech. Dva tohle dokáží zvládnout lépe než jeden. V jednotě je síla. Moc k tomu dosáhnout lásky.

Většina žen se v hraní těchto na počátku zmíněných rolí přímo vyžívá, protože jim usnadňují kontakt s jejich podstatou. Jen JAKO. Nalhávají jim, že jejich role ženy je nepodstatné. Kdo se totiž ovládá snadněji? Nablble ulétla a astrálně se smýkající vesmírná bohyně anebo silná a života plná žena. Obyčejná žena? Láskyplná žena? Copak by proti láskyplné ženě či muži měl jakýkoliv egregor možnost uplatnit jakoukoliv moc? Ani kapku.

Problém je v tom, že tyto role, které tak snaživě hrajeme, jsou jen ROLE na dobu určitou. A proto nás nutí cosi podvědomě tyto role neustále střídat, neustále něco vykonávat – přeložte si to = VY něco KONÁTE, vykonáváte. Za koho? Pro koho? Kdo má užitek z vašeho vědomí? Z vaší prázdnoty? Z rozplynutí vás a vašeho ega? Které by vás proti podobným „zmr..m“, silně chránilo? Role nutící pracovat s jakoukoliv jinou než vlastní energií nepochází od Boha. Ale vždy od někoho, kdo se za Boha vydává. Umí dělat i zázraky. Jistě je silný. Jistě je strašlivě silný. Má obrovskou moc. Kterou jsme mu my sami dali tím, že ji nevěnujeme sami sobě. Něco změnit chce vždy ten, kdo není spokojen se stavem v tomto okamžiku. Nyní. Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Za to, co nám našeptal strýček Skrblík. Hlas vycházející z astrální entity, co se živí tím, že krade lidem energii lásky, a pozornosti skrze naše nevědomí, které jsme si my nechali tímto hlasem ukrást.

A tak nás nutí tento okamžik pořád opakovaně opouštět. Měnit, chce vždy jen moc. Láska měnit nic nepotřebuje. Miluje to, co je tak, jak to je. Moc pro změnu najde v mysli vždy rozumný důvod. Normální žena se nejprve stává ženou a až teprve pak jakoukoliv jinou rolí. Dnes je to obráceně. Ženou se nechce stát nikdo a smysl sebe sama hledáme a nacházíme v rolích – roll plays.

Základní role každého z nás je být ženou a mužem. To však znamená, dospět k tomu nic neměnit. V asklépiovské tradici to znamenalo, že pouze bůh (odpovídající archetyp jakožto psychický faktor), který nemoc způsobil, ji dokáže vyléčit. Takže se s ním musíme znovu spojit. V sobě. nalézt ho v sobě a zarazit mu tyhle rejdy.

Jediné, jak můžeme změnit sebe a svět, je neuctívat rádobyBoha, který nás ovládá a to tak, že mu neposkytneme žádnou moc k našemu ovládání a že se naopak budeme pokoušet čím dál více otevírat sami sobě. Své sobecké, egoistické lásce. K sobě samému. Milujte bližního, jako sebe samého. Tedy nejprve sebe a až pak bližního. Zatím jsme malé závislé děti, otevřené vůči jakémukoliv negativnímu chování více než je zdrávo. Vzdáváme se nezávislosti v naději, že se partner postará. Tím se staneme oním malým děckem, co si myslí, že tak naplní svůj nenaplněný sexuální vztah s rodičem opačného pohlaví. Většina z nás se zamiluje, protože chce být svému partnerovi neustále k dispozici. To je ale služba. Nikoliv sdílení. Při sdílení jsou oba dva partneři na stejné úrovni, ovšem při službě je jeden výš a jeden níž. A proto většina vztahů končí tak, jak končí. Nadřazený partner hledá vzrušení z nudy mimo vztah, a ačkoliv se vymluví na mnoho dobrých důvodů, ani jeden není pravda o něm a o partnerovi. Ten podřízený se snaží ještě lépe sloužit, obětovat se a to je taky k prdu. Nefunguje to. Nenaplňuje to. A nikdy to naplnit nemůže. Partner je ten, kdo po vás v životě chce, abyste dospěli. K rozhodnutí milovat sebe. Ne jeho. Sebe. A to je asi největší překážka našich lidských vztahů. Nenávist k sobě samým, živená zezadu rádobyBohem, který chce, abychom milovali především jeho. Ne jeden druhého.

Vyzrálá, dospělá láska není odevzdání já někomu jinému, ale svobodné odevzdání se svému já. Ego se vzdává vlády nad osobností a předává tuto moc srdci. Svobodně. A při tomto procesu nezaniká. Naopak. Posiluje ho to, protože jako kořeny v těle jsou nyní vyživovány radostí z bytí. Kterou cítíme coby svou SVOBODU.. Když řeknete: „já tě miluju“! – je vaše JÁ stejně silné jako váš pocit LÁSKY. A láska může žít jedině ze svobody. Nikdy ne ze závislosti. Lásku dostáváme darem. A stejným darem se stáváme sami pro sebe.JÁ JSEM JÁ. Jsou nyní jedno. Jedno - ta. Vyzrálá osoba je schopná stát na vlastních nohách, a je-li to třeba, vyjádřit své pocity naplno a svobodně. To není sobecká láska, právě proto, že jako partneři jsme nyní ochotni vše sdílet. Je sice zaměřená taky na ego, ale právě proto vnáší do vztahu pocit vzrušení – emovere – emoce, protože tak se nyní poznávají dva lidé, kteří milují já toho druhého. Dva, kteří se milují jako JEDEN. Ne, kteří jsou stejní. Naopak. Kteří jsou rozdílní.

Takže se zamyslete milé dámy. Chcete být malými holčičkami a dál vyhledávat postavu muže = otce, který by nyní měl změnit věci, které se staly v minulosti? Měl by vás obdivovat, říkat vám, že jste krásná, ctít vaši nevinnost a ochraňovat vás proti útokům zlé matky? Uvědomujete si, jak nesplnitelná vize to je? A jak sami sebe vháníte do provozování archetypu zlé Baby Jagy? Která nemusela být ani tou zlou, když by ji, k tomu někdo nenašeptával důvod. Zlost je třeba vyjádřit a třebas i pořádně nahlas. Ne však proto, aby za to zaplatil někdo jiný svým bytím. K tomu nás Bůh, ten skutečný, nestvořil.

A proč jsem to psal? Inu, když si uvědomíte, že žena a jedině žena, je schopná vychovat muže a další ženu, co by své potomky. Matka vychová jen děti. Malé děti. Nadosmrti ustrašené děti bojící se o svou existenci a na matce závislé. Chtěla by tohle skutečná Bohyně Matka? Ženská polovina Boha? Žena? Jinak svět ovládne chaos. A kdo bude jeho králem? Pardon, královnou?

MZZ

► VIDEO 1: velmi hezky je to vyjádřeno v tomto videu – Baba Jaga



► VIDEO 2: A výsledek toho našeptávání? Co se zrodí ze spoutané ženskosti v chaosu?

Žádné komentáře:

Okomentovat