CO UDĚLÁME PRO LÁSKU? ♥

Máme před sebou rozhodnutí, které ovlivní celý náš život. Milovat či nemilovat? A jak? Poskytnout svou intimitu, svůj osobní prostor někomu dalšímu nežli jen sobě a sdílet s ním to dobré i to špatné? Nebo žít sám? Nevím, na tohle si musí odpovědět každý z nás sám. Pokud víme, podle čeho se při tom skutečně rozhodujeme.

Milovali jste někoho tak, že byste dali svůj život za jeho? Pak tušíte, co to je, rozejít se. Většinou milujete dál. Nemusíte uznávat formu, jde-li vám o duši. Ta nejprvnější otázka lásky, by měla být položena hned na počátku. "Budeš mne stále tak milovat, i když tady již nebudu?" Nevím, co si na ní odpovíte. život ukazuje, že většinou ne, že? Po rozchodu toho druhého už moc nemusíme.

Říkávají nám mužům, že o to, co chceme máme bojovat. A mnoho žen, tomu i dnes po staletích věří. Už od dob středověku jsou ženy rády dobývány a dobývány právě podle tohoto klišé. Klišé, které nám brání společně tvořit a komunikovat. Klišé, které nás nutí k přehrávání rolí. Vím jen tolik. Chci-li svou lásku získat bojem, nezískám ji. To, co získám, bude pouhá moc. A moc bez lásky je bezmocná, protože se stává jen bezcitnou formou bez obsahu. Nepoznáváte se? Milé formy? Unifikované formy? Nosící uniformy složené z trendů a blyštivých tretek. Zkuste být tenhle víkend bez nich. Zkuste se nijak neupravovat a jen tak jít životem k tomu co opravdu chcete. Přirozená. Celá. Samo-stojná.

Chci-li mít lásku ženy stojící vedle mne, musím se v prvé řadě postarat o to, aby z ní byl samostatně stojící člověk. Aby si ustála svůj vlastní život a to se vším, co to nese. Jen tak bude moci ustát i to, co může být to naše společné. Jinak se stane jen další závislou. Na vaší vůli, vašem sexuálním pudu, vašem bohatství. Na vaší moci. Závislými jsme se už jednou stali. Jako děti na svých rodičích. Kteří nás měli dovést ke svobodě a k dospělosti. Měli nás naučit dospět. Postavit se na vlastní nohy. Stát sami se sebou. Přirozeně. Cílem života je rozvíjení naší vlastní osobnosti, dokonalá realizace naší přirozenosti. Právě proto existujeme. A přirozenost je najít v sobě radost. A radost, to je schopnost dosahovat za jakýchkoliv vnějších podmínek, rovnováhy srdce.

Sice rádi píšeme všude po fcb a kolem, že "mocný je ten, kdo ovládá sám sebe", ale ve skutečnosti takové lidi nenávidíme. Nemáme rádi jejich schopnosti a milující srdce. Závidíme jim ho.Jsme-li mocí prokletí a za těch několik tisíc let vývoje opravdu jsme, pak nám na srdci toho druhého a na jeho samostatném a svobodném postoji, pranic nezáleží. Když milujeme my, pak jen do výše svého nosu. O vztahu, který máme s druhými, o něm rádi říkáváme, že "záleží vždy jen na nás samých", jak se k nám budou druzí chovat. Ano, to je z části pravda. Ale také to záleží na tom, jak svobodný a nebo nesvobodný = nerovnovážný je váš organismus.

Ten, co je v rovnováze, vybere i ostrou zatáčku, protože miluje. Není sice ochoten se nechat bezdůvodně zabít, ale miluje-li ví, že žijete také v milovaném. Pak přeci nemáte důvod jej nenávidět. To byste totiž namísto toho druhého nenáviděli sami sebe. Milujete-li sebe sama jako bližního svého, Milujte-li sebe, jste v rovnováze. Pak nemusíte na nikoho křičet, dělat hysterické scény, krást nebo jakkoliv využívat situace proti tomu druhému. Nenávidíte-li, jste v nerovnováze. Mysl okamžitě spustí vyhledávání a zdůvodňování vašich kroků, aby vás uchránila další bolesti. celkem iluze, že?

Milujete-li jste v rovnováze proto, že vaše srdce a tělo spolu s ním dokáže vybrat všechny veletoče života s láskou. Nenávidíte-li pak stačí i špatně pochopené slovo či stéblo trávy na podlaze, aby s programu boje o moc spustil zas jen další poplach. Ne, to nebyla láska, to byl jen poplach. Milujte-li, pak milujte a neptáte se proč. Nemusíte. Víte to. Kvůli vašemu srdci. Kdysi jsem jedné ženě na její otázku, proč ji mám rád, řekl: "kvůli tvému srdci. Jsem vlk a ti jdou vždy první po srdci". Hmm, :). Je to dávno, ale je to pořád pravda. Vlci vycítí, jaké je vaše srdce. A vždy dokáží vnímat jeho rytmus i melodii. Jeho impulzy, kterými tvoříte svůj i váš život.

Vše se prý pohybuje po dobu působení impulzu. To je fyzika. Milujete-li skutečně, pak je tím zdrojem impulzů vždy právě srdce. A jeho impulz, kterým je láska. Láska k nám přichází z onoho světa srdcem. Máte-li zájem o moc v domnění, že tak nejlépe přežijete, pak nenávidíte vše. I svou lásku, i lásku druhých. Tu nejvíce, protože vám připomíná vaši vlastní ztrátu. Nenávidíte-li pak přemýšlíte a zdrojem impulzů k činu, je myšlenka.

Láska je stav neklidu a nerovnováhy. K jejímu "zvládnutí" potřebujeme být přirození. Myslet hlavou, ale rozhodovat se srdcem. Tedy svým tělem. Naslouchat mu, vnímat jej. Ctít ho. Pak snad jen malé doporučení. Láska dokáže žít, když pro samostatnost a schopnost být svobodným uděláte maximum. Když uděláte maximum toho proto, aby ten druhý mohl být přirozeným. Jo jistě je to velký idealismus. Zvláště, když o to v podstatě nikdo z lidí moc nestojí. Rovnováha se nedá získat tím, o čem jste si až dosud mysleli, svým "myšlením", že je to to pravé. Pravé je vždy jen to, co je přirozené.

Malý příklad na konec. Dýcháte, že? Jak? Přirozeně. někdo mělce někdo hlouběji, dle svého. Nebavíme se nyní o tom, co je správné. Bavíme se jen o dýchání. O přirozeném dechu, který plyne. A nyní si představte, že vám někdo jiný řekne ať prodloužíte nádech na úkor výdechu či obráceně, výdech na úkor nádechu. Ať učiníte ve svém těle něco nerovnovážného. Ale rozumem řízený dech pro sebelepší důvod, není tím přirozeným, že? Jak přirozené je pak tedy vaše tělo a celá vaše láska? Přemýšlejte. 


Srdcem. ♥ MZZ