DĚKUJI za vaše SVÍČKY ♥


Svět je plný možností. My většinou naběhneme na dobrý copywrighting a prvnímu řečníkovi, který nás přesvědčí o svých ctnostných záměrech, které jsou skoro identické s rytíři od kulatého stolu. Stačí dobře mlžit, vytvořit tajuplnou historku o účasti v tajných misích, nebo setkání s tajným učením. Mimochodem, ten, kdo vám něco takového prozradil, logicky nikdy nic tajného nepotkal, pač je vázán slibem mlčení. Slovo mlčet nemá slovní základ ve slově vyžvanit. Pak už stačí jen několik dalších romantizujících vět typu, musíme tenhle poklad předávat světu, aby byl lepší. Je neuvěřitelné, kolik lidí a hlavně žen na podobné scénáře bezhlavě skáče. Komukoliv. A plní semináře, kupuje knihy, opouští svůj "děsný" životní styl. Má totiž zoufalý pocit, že našli někoho, kdo má moc nad svým životem. A kdo jim ukáže, co je tedy správné a co nikoliv. Neukáže. Nemůže.

No milí esoterní spoluovčané, plníte jen peněženky lidí, kteří se většinou v té nejhorší chvíli vašeho života, ke které vás oni svým blábolením spolehlivě dovedou, na vás vykašlou. Protože nebudou brát odpovědnost za to, jak vy jako lidská bytost uvíznete a na to, že uvíznete vemte jed. Co potom? Oni vám jen ukázali směr, jít už musíte sami. Úžasná věta. naprosto zbavující odpovědnosti. Nikdy vám spolehlivě neřeknou, jaká jsou při cestě transformace rizika, jak se jich vyvarovat a pokud nastanou, jak je vyřešit. To totiž ani nejde. naslibují vám pohodlnou cestu do ráje. No a těm, co rádi masochisticky překonávají překážky, těm udělají cestu natolik masochistickou, že tito budou do konce života tlouct třeba i hlavou o zem přesně v 19,09, když budou mít pocit, že tím nějak zachrání planetu zem a světový mír.

Jde-li někdo po cestě, vy musíte jít s ním. On si toho, že na něj přijde třebas temná noc duše ani nevšimne. Toho si musí všimnout trenér, kouč, guru, mentor, učitel, cvičitel... když si rozdělíte pozornost člověka na cca tři základní celky a to informace + emoce + tělo, má každé z těchto celků celkem dobře vybavené autonomní centrum pro vysílání a přijímání signálů, šumů, energií, nazývejte, jak je libo. Jeden člověk sleduje ve vztahu se skupinou o devíti dalších osobách cca 81 vztahu se sebou. A to jen sám v sobě. Potom následně samozřejmě i těch zbývajících 729 vztahových rovin, které mezi danou skupinou probíhají. Tyto vztahy nejdou zastavit. Nejde totiž nekomunikovat. Už chápete, proč můžete mít rádi opravdu hluboce, jen jednoho člověka? Proč je rodina cca v 1 -3 dětech, v evropských poměrech? Ano, protože to je totiž tak největší počet osob, které zvládneme mechanicky, nevědomě sledovat svou pozorností.

Když jsem chodil se svým turistickým oddílem, šli nejpomalejší ve předu, aby udávali tempo. Když bylo něčeho moc, rozdělila se další váha bagáže automaticky mezi ty starší a mezi ty, co měli sílu. Bez řečí, bez keců. Starší se automaticky spojovali s mladšími, když se něco tvořilo nebo se na něčem pracovalo. Starší to sice brali jako svůj opruz, ale mladší se tím automaticky učili, jak to, co vidí, přenést dále. To o pomoci či nepomoci, jsem viděl kolikrát při vstupu do klubovny, kde seděli mladší se staršími a řešili si společně své domácí úkoly, aby stíhali. Proč o tom teď tady mluvím? Protože byl v podstatě určený vedoucí družinky, odpovídající za všechny, ale pak si přirozeně rozdělila družina starší a mladší mezi sebe a starali se jeden o druhého. Starší maximálně o jednoho nebo dva lidi. Když po zabláceném svahu po dešti šplháte lesem do srázného kopce, můžete se jednou rukou chytit, povytáhnout a tou druhou můžete namísto sebe vytáhnout toho druhého. Pak vy popojdete dále, to jest uděláte mu místo a ten druhý pomůže třetímu vyplnit ještě před chvílí ten váš prostor. A tak dále. To je to, co je v životě a v přírodě přirozené. Nevěděl jsem, že můj děda zedník, který mne toto učil a já předával svým dětem, byl zřejmě starý taoista, asi někde našel čínskou cihlu, která mu toto tajemství řekla, že my říkával to stejné, co staří tao mistří na dotaz: "Kolik lidí můžeš učit? Jednoho! Protože k tomu někoho vést, potřebuješ obě ruce a celé srdce."

Pokud vám někdo tvrdí, jak se pečlivě vědomě věnuje desítkám žáků v několika městech a zemích světa a je v podstatě jedno, zda-li jde o osobní rozvoj nebo cvičení nebo brain trening na tu velkou transformaci života, co vás už už čeká, tak kecá. Ne promiňte, žvaní. Lže. Nikdo z nás není schopen vnímat  přímo pravdu, či vědomou skutečnost. Jsme jen naučení něco za tuto skutečnost považovat. Nikdo z nás si nedává tu práci onu skutečnost či vědomí prozkoumávat a poznávat. Svým obyčejným životem. Pochybami, otázkami, zkoumáním. Spokojujeme se s tím, co nám druzí řeknou. Netvrdím, že je to špatně, naopak, to jsou často velmi cenné informace, rozhodně nezabarvené našimi vlastními iluzemi. My však dnes žijeme názorový second hand. Ideálním tvrzením, které vám okamžitě ukáže, jak hluboko je dotyčný namočený ve svém vlastním stínu, který mu zastírá možnost vidět pravý stav věcí kolem, je právě ona hláška "jsem vědomá bytost". Většina z nás si na vědomí jen hraje. Zkuste malý test. Udělejte si místo kolem stolu. Začnete kolem něj v jednom směru chodit v kruhu. Sevřete ruce v pěst a počítejte kola. Když se k tomu použije pouze mozek u čtvrtého kola vám dojde kyslík a začnete myslet. Během setiny zapomenete, kde jste a co to tam děláte, natož pak, kolik kol vám ještě hergot zbývá do konce. Pokud si budete počítat na prstech, tedy zapojíte-li do hry mysli i tělo, máte šanci ujít deset kol. Pokud máte deset prstů. Ještě mi chcete tvrdit, že žijete ve vědomí? To je asi stejné, jako když byste chtěli tvrdit, že slovo vědma znamená vědomá. To je tzv. sofistikace nebo překroucení obsahu dle vašeho vlastního záměru. Vědma není o moc vědomá než sáček černého čaje. Jde o synonymum slova čarodějnice. A čarodějnice nebyly vědomější o nic víc nežli ostatní lidi své doby. To, čím oplývali ve větší míře byla nechuť dodržovat společenské a sociální - stavovské rozdíly - prostě si dotyčná osoba žila intuitivně po svém. A protože její svoboda byla pro ní darem v tom, že se mohla svobodně učit, poskytovala potom své služby i dalším lidem. Díky tomu mohla přežít, aby ji společnost tolerovala. Nikdo z nás nepřijde na svět tzv. osvícený. Naopak. Přijdeme sem jako dost hrubý atavistický a přírodní polotovar. Život nás opracuje. Co z nás zbyde? Second hand. No ruku na srdce, kdo vás naučil myslet a jak? Kdo vám vštěpil vaši morálku? Kdo vám řekl, jak se chovat v určitých situacích? Z 80% vám vyjde, že někdo jiný nežli vy.

Dalším esoterním bajeslovím, je tvrzení, že žena i muž jsou již osvícené bytosti. Nikdo z nás si nechce ve své povýšenosti nad hmotou přiznat, že to, co nás k sobě váže a poutá jsou i jiné vztahy a náhody nežli směřování dvou duší splynu-vších za úplňkové noci nebo na pláži v horním Egyptě. Máme možnost se každý z nás dostat k osvícení či spíše ke svícení. Tedy k tomu změnit svou polaritu, kterou takto vytváříme pouze stíny a negativa a stát se tím prostředním článkem. Ani světlem a ani temnotou. Stát se svíčkou. Svící, která v sobě váže i světlo a stín a která dává, to co může, tak jak může a po čas, po který může.

Milovat jednu bytost je dost velká svíčka pro celý život. My nevíme, co je milovat. Zhasínáme svými přáními svíce jiných jen proto, aby nám náhodou neosvětlili motivy našeho vlastního bludu. Ale pořád chceme romanticky sjednocovat dvě vědomí. V lásce. Slyšíte to, jak to v tom sousloví skřípe? Zkusili jste někdy sjednotit něco, co je v podstatě neslučitelné? Netvrdím, že to nejde. Ale k tomu se člověk nemůže rozhodnout. Může jen rozhodnout se oddat se lásce, která jej k onomu poznání dovede. Nicméně nikdo z nás v žádné fázi života není vědomým. To právě láska, skutečně v srdci prožitá láska, nám dává možnost být uvědomělým. Být u vědomí.  Ono totiž proč by sem jinak ta láska lezla? Pro sex hru dvou upocených těl, z nichž ani jedno vlastně neví a netuší nic o životě toho druhého? Nebo pro iluzi toho, aby sme byly spokojeni ve své mysli? Jak lidi můžete říkat, že milujete? Že milujete všechny a všechno? Všechny prvky světa? Jo, pak proč vám vadí, že ten druhý, co ho údajně milujete kouří? Nebo chrápe? Nebo jí to, co vám nechutná? Proč tedy, to, co milujeme dáváme pryč ze svého života a stavíme se k tomu nenávistně? Protože v sobě chceme pěstovat to, co v nás není a co hledáme a co nám chybí. Lásku, přátelství, soucit. Nemáme to, ani po tisíci letech to v sobě nemůžeme nalézt. Tak jsme se zaměřili na druhé a hledáme ji všude ve vnějším světě. V druhých, ve vztazích. V nich jsme čím dále nikoliv jemnější, ale agresivnější, protože tyto vztahy nám s ubíhajícím časem nepřinášejí to, co nám naše second hand názory naslibovali. Slibovali nám stejnost. My hledáme nikoliv lásku a svobodu, protože ta podporuje nezávislost a pestrost, ale hledáme závislosti a moc nad druhými. Aby to vše bylo podle nás. A jsme ochotni udělat cokoliv, aby to do nás doslova někdo dostal, vtoukl či natlačil. Toto však nikdy nefungovalo a nebude fungovat.

Měl jsem vlastně štěstí, že jsem to aspoň chvíli v životě viděl. Lásku, když přebývala mezi lidmi. Babička vzala dědu za ruku a najednou to vše kolem, bylo nějak jinak. Oba byly úplně jiní, každý z nich byl sám, dost velká osobnost. Ale v určitých okamžicích se najednou kolem nich zavlnil vzduch a to, nepojmenované, nepoznané, tajemné cosi, to po čem my všichni tolik toužíme, bylo najednou mezi nimi. Vidět ty dva spolu to byla čistá radost z jejich společného bytí. pamatuji se, jak lidi z vesnice k nim chodili na návštěvu. na kus řeči. Pod nejrůznějšími záminkami. Vždy to bylo stejné. Byla to chuť pobýt (pobejt) chvíli v jejich přítomnosti. Uvědomil jsem si to, až když jsem viděl, kolik lidí jim přišlo na pohřeb. Kolika lidem změnili život jen tím, že byli. Obyčejnými lidmi. Láskyplnými lidmi.

Vědomí ani láska nejsou produktem vytrvalé lidské práce. Nemohou, nejsou totiž z tohoto světa. Nejsou totiž podmíněny tímto světem. Jsou darem Boha pro ty, kteří celý život poctivě pracují sami na sobě bez toho, že by to potřebovali sdílet na sociálních sítích. Neříkají tomu, co dělají osobnostní rozvoj. Říkají svému životu radost z práce. Naučit se milovat a asimilovat, to jest přijmout vše, co nás potká, co by jinak díky tomu, že žijeme v nevědomí zůstalo zapomenuto. Naučit se pamatovat si sebe. Stát se zacharem, tedy tím, kdo si sám na sebe (na Boha) v sobě vzpomene - to je hebrejský překlad mého jména. Jinak by to vše, co nás potkalo zůstalo zapomenuto v nevědomí našeho těla a ovlivňovalo by nás způsobem, jehož bychom si nebyli vědomi. Ano, tak my žijeme. A díky němu žijeme celý život v iluzi. A to tvoří naše utrpení, kterého se nechceme vzdát. Proto se osobně rozvíjíme. A odevzdáváme se do nicoty, abychom umrtvili své touhy a to, co by si ještě něco mohlo náhodou zapamatovat. A tak namísto nalévání prázdnoty do propasti nicoty (divili byste se, kdo je tam na druhé straně a debužíruje si z vaší lidské blbosti) v sobě budujme spíše body sebeupamatování se, a to k pochopení toho, kým jsme a co bychom s tím měli dělat. A toto vše objevujme v nás, jako směr působení naší inteligence a vůle. Jde o to naučit se dovolit, oné vůli nejvyšší, té které říkáváme láska, naplno se projevit v našem životě jako logos. My sami coby lidská vtělení do slov: "Tvá vůle se staň!" Odevzdání se v lásce těmto slovům je jen poznání toho, že skutečné vědomí je jen spojnice mezi světy. A cesta k němu trvá celý život. Právě tím obyčejným životem. Děkuji vám oběma za všechno.

MZZ