POZNÁNÍ

Teoreticky, toho všeho co je kolem nás a co má nějaké vědomosti, bychom měli být nějakým způsobem schopni dosáhnout. To se týká i esoterických vědomostí, které mají jiní lidé, nebo které se prostě nacházejí volně uprostřed přírody, čekající až na ně někdo dosáhne. Pomyšlení na to, že vědomosti by mohly být nějak schovávány, učiněné nepřístupnými většině lidí, jak se to v jistých kruzích traduje, mě zpočátku odpuzovalo. Bouřil se takto ve mně vrozený smysl pro demokracii, připadalo by mi to nespravedlivé pokud by tomu skutečně tak bylo a někteří lidé tyto vědomosti měli a jiným je odepírali. Postupně jsem ale přišel na to, že ve skutečnosti se tomu má poněkud jinak. Z části mě toto poznání inspirovalo k napsání rozhlasové hry The Struggle of the Magicians (Zápas kouzelníků), z níž vyjímám následující dialog. O tom, zda jsou vědomosti přístupné či nikoliv debatují zde G. I. Gurdžijev s P. D. Uspenským. Že k nějakému podobnému rozhovoru skutečně došlo (a nejspíš vícekrát), musí být celkem jasné tomu, kdo četl aspoň některou z Uspenského knih.

Gurdžijev: Za prvé: nikdo žádné vědomosti neskrývá. Za druhé: ne všechny vědomosti se hodí k tomu, aby se dostaly do volného oběhu; některé ukryté být musí. Přesto všechno jsou vědomosti snadněji dosažitelné než byste si myslel, ovšem jen pro ty, kteří je s vážností hledají a kteří jsou schopni je ABSORBOVAT (proto se staré esoterní systémy soustřeďují na kapacitu přenosu energie v těle a jeho rozšiřování). 

Uspenskij: Vy si tedy nemyslíte, že cesta k nabytí vědomostí by měla být otevřena všem a bez výjimek, že každý člověk by měl mít právo na to aby se mu dostalo vzdělání? 

Gurdžijev: Pokud se týče základního vzdělání, s tím naprosto souhlasím. Musíte ale pochopit, že opravdové poznání nemůže patřit všem, dokonce ani ne mnohým lidem. Pouze některým, jichž nikdy nemůže být mnoho. Tohle je jedním z fundamentálních zákonů, zákonů hmoty, jimž podléhá všechno na tomto světě, včetně poznání.

Uspenskij: Poznání přece ale nemůže mít nic společného s materiálností!

Gurdžijev: V tom se právě velice mýlíte. Ve světě hmoty je všechno omezené. V kterémkoliv okamžiku se na poušti nachází sice obrovské, určitě naprosto nespočítatelné, přesto ale docela určité množství zrníček písku. V jezeře je také určité množství vody, potenciálně by se ta voda dala měřit na vědra, i když to nikdo dělat nebude. Tak se to má se vším. Tak se to má také s poznáním. I to má svoje limity.

Uspenskij: Chcete tím snad říci, že lidstvo má, dejme tomu v průběhu jednoho století, k dispozici pouze určité množství vědomostí, kterých může během toho času dosáhnout?

Gurdžijev: Přesně tak. Poznání se nám dostává podobně jako se nám dostává jídla. Nebo ještě lépe, tak jak užíváme nějaký drahý lék. To jak ten lék zapůsobí, závisí na dóze. Pokud je ta dóza dostatečně veliká nebo když můžeme těch dávek mít víc, může to prospět jednomu člověku nebo i menší skupině lidí. Kdyby ovšem ten lék chtěla spousta lidí a množství léku který máme k dispozici zůstávalo stejné, na každého člověka by se dostalo tak málo, že by to bylo zanedbatelné. Nic by to na jejich životech nezměnilo. Poznání by se rozprchlo všude, prostě by se vytratilo.

Uspenskij: Jsou v tom ale nějaké výhody, když se jen menší skupině lidí dostane větší části toho poznání, které je k dispozici?

Gurdžijev: Jistěže je. Představte si, že máte určité množství zlata a že chcete pozlatit nějaký předmět. Nejprve si musíte spočítat jak veliký povrch to vaše zlato pokryje, jinak by to mohlo vyjít takové všelijaké strakaté, dobře by to nevypadalo, mohlo by se vám klidně stát, že byste to zlato zbytečně vyplýtval. Když se rozdělují vědomosti, také je nemůžete dát všem, protože by to dopadlo stejně jako byste jim nedal nic.

Uspenskij: Komu ale potom ty vědomosti dáte?

Gurdžijev: No přece těm, kteří si o ně řeknou. Většina lidí stejně o vědomosti nijak nestojí a o ten svůj příděl by se stejně nehlásili. Tak tomu prostě je a proto také je tu kolem nás spousta vědomostí, které si může najít a přivlastnit ten, kdo o ně opravdu stojí a bude si jich vážit.

Uspenskij: Patří jim ale potom skutečně? Nemá potom takový člověk povinnost nabídnout je opět těm, kteří je třeba z nedbalosti, pominuli?

Gurdžijev: To si myslíte, že tohle se neděje? Nikdo nic neskrývá, dokonce naopak. Ti, kteří ty vědomosti nějak posbírali se obvykle snaží seč mohou, aby je předali dál. Jenže, ono to není tak snadné. Předávat vědomosti, stejně tak jako je přebírat, za tím vším stojí spousta námahy, ať už na straně těch, kteří vědomosti předávají , tak i těch, kteří je chtějí od nich získávat.

Uspenskij: To chápu. Vědomosti se nedají lidem vnucovat, to by bylo stejné jako kdybychom je odsuzovali k nuceným pracím a ještě k tomu na doživotí. Lze je předávat jen těm, kteří si jich přejí nabýt, kteří je aktivně vyhledávají.

Gurdžijev: A hlavně těm, kteří jsou PŘIPRAVENI k tomu je získat.

Uspenskij: Jak byste potom definoval takovou „připravenost“?

Gurdžijev: Už staří filozofové klasických škol moudrosti vždy vyzdvihovali jedno hlavní pravidlo: „Poznej sebe sama!“

Žádné komentáře:

Okomentovat