SLZY SLUNCE

V člověku, který sleduje stezku sebeanalýzy či sebeanalytické meditace, může nastat probuzení. To vede do nitra řeky života, která vznikne v hloubi jeho bytosti. A když nechá stáhnout své myšlenky ještě hlouběji do sebe a když z vlastní vůle obětuje své osobní vzpomínky a pocity a nechá je utopit v neosobním proudu života, který v něm sám od sebe tajemně vznikl právě nyní.

Je to proud vody, který se řítí námi jako vše spalující oheň, při němž nám často vyrážejí slzy, které osychají dříve než vytrysknou. Jsme vedeni přes práh sebepoznání až do naší vnitřní podstaty, kde nás očekává naše pravé Já. Podstata bytí člověka. Jeho přítomný okamžik. Proud bytí. A jakmile jednou prožijeme byť jen chvilkovou zkušenost tohoto druhu, pochopíme něco z toho, co jiní říkají, když mluví o lidské duši. Poznáme, že jsme se dostal do stavu bytí bez přímého použití těla a jeho pěti smyslů, dokonce i bez myšlenkového snění; že prožíváme něco, co je tak skutečné a natolik nás přetvářející, že to, čemu jsme ještě před chvílí říkali život, život vlastně ani nebyl. Život bez duše, vlastně ani moc životem nebývá.

A když přijdeme až sem, k bráně do podstaty bytí, nedostaneme se většinou daleko přes její práh. Protože, když půjdeme dál po té neznámé cestě, vše co se nám od této chvíle přihodí, bude už naše osobní záležitost. Málo lidí vůbec, jestli kdy vykročí dále jak dva kroky do této mystické říše, a většina odvážlivců se tak zdržuje jen na jejím prahu, protože je uspokojena prosvítajícím andělským jasem, duchovním teplem a nevýslovným mírem.

A proto je nutné říci varování. Sebepoznání není věcí, kterou člověk ovládne pouhým prováděním jistých cvičení, uposlechnutím jistých pravidel nebo studováním jistých myšlenek, právě tak jako člověk ovládne nějaký předmět jako např. gymnastiku těla, jízdu na kole nebo plavání, pak si totiž nevytvořil v tomto případě správnou představu o tom, co se od něj vlastně vyžaduje, ale jen vznikla další dovednost. Trochu duchovní? A tahle cesta vede ne k nalezení duše, ale do její záhuby.

Krok od prahu dál dovnitř můžete udělat jen s milujícím srdcem, které bude bít tak tiše, že i tiše je moc hrubě. Pustit se všech strachu, které nás až sem doprovázeli a vlastně tvořili náš život. Pro lásku boží vykročit. A jít dál s pokojem. "Jděte s pokojem" nebylo přání JK. Byl to návod, jak se dostat skrze sebe k sobě. Znamená to, že po téhle cestě se dá jít jedině jít s klidem. S láskou k čemukoliv, co mne zde nadále ještě potká. A najdu toho ještě více než před branou. To bylo jen zahřívací kolo. Odteď jsem totiž převzal vedení své cesty. Tím, že jsem se zcela oddal vedení vyšší moudrosti v sobě, jsem v ní nenašel nic víc, než cestu vedoucí mne k tomu, stát se člověkem. Stát se tím, kým už jsem. To je pro mnohé "svaté" hledající duchovní naplnění či osvícení zvnějšku dost těžké zklamaní.

Protože, když jsem se vydal do hloubi své duše, musím vědět, že zde nenaleznu nic víc než jen sám sebe. Ehje ašer ehje (אהיה אשר אהיה ): „Jsem, který už jsem". A naleznu než slzy slunce, které uvnitř tiše září.

MZZ