Slepota evoluční komunikace IV. aneb dojít na konec

Než člověku docvaknou fakta, která vám druhý člověk předkládá, je zapotřebí mnoha dalších věcí. 

Vidět fakta a pochopit, co vám druhý říká, v tom, čemu říkáme skutečnost, je mnohdy nadlidský úkol. Jde o to, že vnímat druhého a být přitom nezasažen jeho emocionálními vibracemi, nejde bez toho, že byste uvnitř zůstali v klidu. Vlastně vám v tom stavu dojde, že popisovat pouhá fakta není žádným způsobem možné. Že ty tzv. "holá fakta" vlastně fakticky neexistují. Proč?

No protože v těch tzv, faktech, tedy v tom, co kolem sebe vidíme, v nich vidíme v prvé řadě sebe. A tím pádem, je v tom našem popisu příliš mnoho osobního, než aby se to dalo převést, na takříkajíc "obecní majetek". A domnívám se, že to tak mám nejen já, ale že to tak máme nastaveno všichni.

Vždy mne rozčilovalo, když jsem na podobné poznámky narazil v knihách či v pamětech kamarádů či známých, kteří prošli třebas nějakou mimořádnou zkušeností a později ji odmítali popsat. Tito lidé hledali to zázračné kolem nás, ale odmítali to, co našli popsat. A jako jeden říkali - našel jsem, ale to, co jsem našel vám vyprávět nemohu. Vždy mi to přišlo falešné a vymyšlené na efekt. A nebo se to halilo do básnických příměru a romantizujících keců. 


Sám básničky píšu a vím, že je píšu především pro sebe. Třeba tu včera jsem napsal o Bohu, ale dva lidi my hned po jejím zveřejnění napsali ať nejsem smutnej, že ty ženský nestojí za nic. Tedy neviděli to, co jsem v tom popsal já. Nemohli, protože se nebyly schopni oprostit od svých zavedených mechanismů vnímání a rezonovalo v nich jejich emoční napětí, které jim brání vidět podstatu sdělení. Aneb k tomu nejpodstatnějšímu z informace, kterou sdělujete nedojde každý. Ani nemůže.

Stejně tak partnerství, kolikrát vám druhý řekl, ty mi nerozumíš? A kvůli čemu vlastně? Ego do toho netahejme, to je tady jen malý panáček, tohle má na starosti pravá hemisféra a systém vizuálního vnímaní, kterým čteme ty nevědomé a ty tzv. už zakodované vzorce mechanistických návyků a zvyklostí, které se námi postupem život stanou a jsou nám vtištěné dříve, nežli si je stačíme uvědomit. A možná i odmítnout. 


A tak je, právě  je pokládáme za svou realitu; za to, co je námi samotnými. Ale je to jen priming - otisk rodičů, společnosti, přenos vzorců "správného" chování do nevědomí, který nás programuje v rámci kmene, společenství, druhu, rodu. A jakmile se někdo dotkne našeho vnímaní světa, je zle. Že?

A teď jsem u systému 3AXIS® u té skutečné VISUAL LANGUAGE​. Popisuje možnosti chování lidí podle jejich vzhledu a jejich vnitřní procesy s takovou otevřeností, že se tím dotýká toho osobního, toho co v lidech je, takovou silou, že tomu, co jeden popisuje, ten druhý nerozumí. Chápe to, ale nerozumí. Není to však chyba tohoto systému, že si nerozumíme. Je to v nás. Jen si nikdo z nás nechceme sundat ty svoje růžové brýle, abychom nespatřily svět takový, jaký skutečně je! Bojíme se toho, co bychom uviděly.

S láskou, s kterou se na něj díváme, že? Nebo snad ne? Možná, že je ten problém našeho konce vnímání současné evoluce naší společnosti a s tím i naší komunikace právě zde. V tom, jak se díváme či spíše nedíváme na to, co je skutečně důležité. My za důležité považujeme většinou pravý opak toho, co důležité, skutečně je. Jak to kdysi řekl jeden starý mudrc. To, co dělá kolo kolem, nejsou jenom obruče na obvodu ani dřevo v loukotích, ale taky vzduch mezi nimi.


Jednou dojdete s jednoznačně definovatelným stylem vnímání (jednostranně) až sem. Až nakonec. Totiž ten, kdo používá jednoznačné závěry, nic jiného než KONEC nenajde. A tam se bude muset rozhodnout. Zde vaše cesta skončí. Nebo ne. Musíte se rozhodnout. Zda-li si ty své růžové brýle představ, které vás oslepují sundáte.

Zda-li si zde ty své brýle člověk sundá a A UVIDÍ POKRAČOVÁNÍ CESTY a nebo ji pro tenhle okamžik ukončí. ... a jen se toho nebojte, když si ty růžové brýle sundáte, neoslepnete. 

Ani vlastně oslepnout nemůžete, když už slepí jste, no ne? 

MZZ