POZNÁNÍ

Co znamená znát sám sebe? Víme toho o sobě hodně. Známe svou výšku, váhu, barvu očí a vlasů. taky své oblíbené jídlo, víme co máme rádi a neradi a kolik šálku kafe nebo čaje potřebujeme, abysme mohli fungovat. Možná si i uvědomujeme, jak krátké zadumání nebo procházka po lese dokáže otevřít naší mysl a jak moc nám po návratu z lesa prospěje si v tichu posedět a vcítit se do toho, co ještě prožívá naše tělo. Ale mé JÁ? To je záhada, který možná navždy zůstane nepoznána. Odkud se vzala tahle osoba, kterou se cítím být, a kam směřuje? Jaký smysl tu má můj život?

I když nás žádné poznání neuspokojí nadlouho, aspoň nám přinese ponaučení. NIKDY SICE NEBUDEME VĚDĚT, CO JSME ZAČ, ALE MŮŽEME SE DOZVĚDĚT, CO NEJSME. Nacházíme v té cestě i vnitřní vyrovnanost, probouzí v nás pocit, že i naše duchovno má cenu a tiší tak náš navyklý neklid. Je to zvuk srdce, který se v nás zjevuje v okamžicích přítomnosti pravdy.

Proces probuzení vnitřní přítomnosti začíná otázkami a mysl každého z nás si jen nerada připouští, že čas strávený pro ni prázdným hloubáním je k něčemu dobrý. Potřebujeme odpovědi, ne další otázky, burácí vaše mysl uvnitř vás. A tak nás vede k bezpečí, které nabízí ověřená pravda. A my ji chceme dosahovat bez námahy, bez vlastních otázek, spokojujíce se s odpověďmi, které kdysi kdosi už našel. Není nic špatného na tom přejímat cizí zkušenosti. Naopak. Tu touhu po jistotě sdílíme všichni. A většinou si ji zaměňujeme se slovem jednota.

Jenže složité otázky, na které neznáme odpovědi, ty si musíme nechat proniknout až do masa a kostí a jak říkal básník R. M. Rilke, jako zamčené pokoje, v nichž přebývá tajemství, a my od těchto pokojů nemáme klíč. Ale jen tak nás tohle poznání může dovést k ještě hlubším otázkám. Ale a to je to nebezpečí pro jistotu, zcela nám odhalí to, že vědomosti, které jsme si až dosud štosovaly na poličkách svého vědomí, nemají ve skutečnosti žádnou cenu. Když je my špatně nepotřebuji odpovědi, potřebuji se srdcem přitisknout k tomu koho miluji. V okamžicích utrpení, ale ani radosti, nám tyhle informace neřeknou nic podstatného. Ukáží nám jen jedno. Honba za poznáním kvůli poznání je bezcenná.

Protože opravdová znalost sebe sama neznamená vlastnit odpověď, ale znát vlastní přirozenost. A tu bez partnera, který nám nelže, dosáhneme stěží. Věnovat tomu druhému svou pozornost a srdce je důležitější než to zda-li dosáhneme "správného" výsledku. Naše energie směřuje tam, kam je namířena naše pozornost. Ať se v duchu zabýváme čímkoliv z minulosti či budoucnosti, napájíme to naší současnou energii. A když každou chvíli dovoluji, aby mou pozornost odlákal někdo nebo něco, rozdávám se a nechávám ji proudit zbytečně do všech možných rozptýlení a reakcí na okolní svět.

Takže, co nakonec? Z vlastní zkušenosti vím, že buď se za něčím pachtím všemu navzdory, nebo naopak vzdoruji tlaku života tím, že na něčem lpím. Když jsem nespokojený, pokládám si tuhle otázku: "Je možné přijímat život tak, jak se zrovna odehrává, zakusit ho tak, jak plyne mýma rukama a myslí, když jej zrovna v tomto okamžiku prožívám a nebo se musím za každou cenu řítit za něčím jiným, za něčím "lepším"?

Když, co může být lepší, než se každou buňkou své bytosti zapojit do svého každodenního bytí? Ta odpověď na otázku všech otázek je snadnější, než se domníváte. Nejdůležitější schopností života, kterou si můžete osvojit, je připoutání naší pozornosti k procesu bytí tady a teď. Tak jako jsme poutání k našemu partnerovi. S láskou. MZZ



Žádné komentáře:

Okomentovat