ÓDA ZA BRAMBOROVOU KAŠI

Kdo nám vlastně řekl, co je špatné a co dobré? Život, aha a nebyly to spíše náhodou třebas naši rodiče? Kdo nám řekl čeho se máme a čeho se nemáme bát? Když jsme dospívali, kdo nám říkal, jak se máme chovat jako hoši a dívky? Tedy, jak máme cítit své emoce jinými slovy...řekla nám to rodina. To, že my je prožíváme nyní v sobě a my si myslíme svou myslí, že se o nich rozhodujeme sami; dobře, to v daný okamžik možná ano, ale to z čeho to naše rozhodnutí vychází, ten výchozí vzorec chování -ten nám byl vštípen v době utváření osobnosti, to jest od 0 až do tří let našeho věku, jak jinak samozřejmě z lásky našimi bližními. A stejně tak byl vštípen jim. A teď mi prosím vás lidi řekněte, jak byste se tohle ve věku 3 let naučily? Tím, co jste my popsali včera tedy abstraktním myšlením, kterého jste v té době nebyli nikdo v plné výši ani schopni, jako my všichni, tím tedy určitě ne. A nebo jsme se učili jen prostou nápodobou, jen jsme opakovali to, co jsme vnímali, když jsme viděli, jak se v určitých situacích chovají ti, kterým jsme věřili, a to byli rodiče, rodina, vychovatelé... popřípadě šáša z TV - já nevím, kdo to byl u koho kterého člověka konkrétně, ale někdo to rozhodně byl. A rozhodně to nebyl Bůh. Od počátku jsme měli přirozenou lásku k Bohu, ale někam jsme ji svým životem dovedli. A můj pocit je, že dnešní náboženství slouží jen k tomu, že lidé věří a to slepě. Věří jiné autoritě a sami sebe za tu nejvyšší autoritu nepovažují. Neumíme se chovat k sobě dospěle, natož k Bohu, protože dospělost je jiné slovo pro vztah. A kdo z nás myslí na Boha denně, ve všem co dělá, v stisku klávesnice, když píše, při koupání dětí nebo při loupání brambor?
To máte to samé, jako kdyby vám umřel někdo milý a blízký vašemu srdci. Chcete si po něm všechno nechat, protože vám ho to bude aspoň připomínat. Jo a v lednici to byl hrnec uvařené bramborové kaše. Milujete ho a tak si necháte vše, nevytřídíte nic, na to, co má smysl si ponechat a čeho se prostě musíte zbavit. A tak si necháte i tu kaši. Problém je v tom, že vy bramborovou kaši nerada, ale zbyla vám přeci po tom milujícím člověku na památku a tak ji nevyhodíte. Věc, kterou by logicky udělal každý, kdo by se nad tím jen trochu zamyslel... Za 14 dní vám bude kaše přirozeným biologickým pochodem pochodovat po lednici, ale vy budete stále odmítat kaši vyhodit, když je to to dědictví a památka.Za dva roky bude kaše otravovat dost velkou část vašeho vědomí i nevědomí, následně i těla. Ale, je to přeci kaše po...
A tak si my všichni, jak blbci, kteří se nikdy nenaučili zastavit se a říct si, co je pro nás výhodně a co je smyslem našeho života, my všichni se potácíme životem pod nákladem hrnců s kašemi ze všech možných generací a neseme je sebou. Proč? To ani nevíme, jen nám řekli, že je to naše dědictví a my ho tedy, jak muly vláčíme dál. Zbytečně, to sice všichni vidíme a po dvou letech v lednici i cítíme, ale bylo to přece to, co nám po něm/ní zbylo. Svobodu můžeme získat jen tím, že se zbavíme hrnců s kaší a ponecháme si v srdci to, co nás s tím druhým spojuje lépe, svou lásku k němu ve svém srdci. To je skutečný život. A láska to totiž znamená umět otevřít oči a vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Láska totiž znamená uvidět skutečnost. A aby tohle lidi nemuseli dělat, vymysleli si náboženství. Místo, kam ukryli své hříchy před sebou samými, domnívajíce se, že jim, když provedou něco nekalého, může Bůh odpustit. Bůh jim odpustil hned, když se narodily, ten zbytek, si musí umět dovolit odložit oni sami, tomu se říká dospět. Dospět k poznání Boha v sobě. Přijmout ho ve svém srdci. A to nejde udělat tak, že Boha umístíte někam hypoteticky do vesmíru a budete se k němu modlit.
A mimochodem jakou radost vaše srdce získává, když se modlí k symbolu zavražděného a mrtvého člověka? Jakou radostí překypují naše srdce nad mrtvolou? Co se mohu naučit tím, že se dívám na to, co dokázali naše ruce a srdce? Přivést člověka, který měl jen trochu jiný názor nežli většina na smrt? A CO DNES DĚLÁME MY S TÍM, KDO MÁ JEN TROCHU JINÝ NÁZOR? Zbyla nám po něm láska? Ne, zbylo nám utrpení obrovské jako obrovský hrnec bramborové kaše. Té kaše, kterou jsme se rozhodli nevyhodit. A té kaše, která nám potom brání v tom přijmout do svého srdce cokoliv. Která nám brání v tom uskutečnit to, aby se slovo stalo tělem. A jinde na tom nejsou o nic líp. Možná bysme měli my vyrazit z hospod, kam dojdeme z kostela po nedělní mši o odpuštění a stejně tak by na východě mohli vyjít z jeskyní a z modliteben a jít něco užitečného dělat pro svůj = náš život. Bez tohoto je jinak každé náboženství jen rituálem vedoucím k tomu, co je stejně neodbytné, k smrti.
Zkuste se dnes zbavit několik hrnců té staré kaše tak, že uděláte něco jinak. Jen maličko. Jak? Jakkoliv. Aby nám totiž po smrti, až dojdeme do toho ráje, neřekl náhodou ten klíčník, s čím to sem sakra lezete? Se starou vyschlou, k zbytkům hrnce přilepenou časem zapáchající starou kaší? S tím nám tady leda tak polibte...

MZZ