NEMOC SLOVA

Najít lásku v sobě znamená pochopit, že my jsme projevem boží milosti. To pak ale znamená, že s láskou zacházíme špatně. Bůh nám svou milost neodepřel. Kdežto my lidé si osobujeme právo s ní zacházet jen podle toho, jak se to nám zrovna hodí. Ale to není láska. To je pýcha.

Až teprve sedmého dne přistoupil Bůh k odlišení Adama od jeho druhé stránky, jeho vnitřního ženství, prostoru jeho největších hlubin, obývaných animálním světem. A v jádru ženství, v tom hlubinném světě je zapečetěno jeho maso "BASAR", my jakožto božský obraz složený z "Bar" = "syna" a písmene "Šin", tj. "ducha". Sedmého dne vdechl Bůh do Adamova chřípí svůj životní dech a člověk se stal "živou duší". Nikoliv jen kolektivní zvířecí duší bytostí šestého dne, ale duší živoucí v jedinečné lidské osobě a přesto jednotnou se všemi. A člověk tak byl uveden do onoho procesu, který se jak červená nit vine od Božího projevu až k podobnosti s Ním...

Dosáhnou toho jen nemnozí; z nichž se tu jen málokdo udrží, protože musí plavat mezi vzestupy a pády ve vodách šestého dne. Ve své archetypální, astrální a archaické podobě. Sedmý den je dnem jediné pravé identity člověka. Ale je také oznámením Boha, který se stahuje, aby uvolnil cestu pro Syna Člověka, který už dál poroste bez jeho zjevné opory. Bůh se stahuje k jádru své nepřítomnosti zde, která je přesto jeho přítomností, a to méně citelnou, čím dál půjde Syn Člověka k sobě samému.

Když tak často a rádi vykřikujeme, jak je dobré nejprve milovat sám sebe a až pak můžeme milovat ty druhé, jde o to, jak jsme se svým člověčenstvím ztotožněni. Jestli to, co nás nutí k tomuto kroku není náhodou naše vlastní pýcha a strach. Strach z toho milovat sebe jako Boha. Milovat Boha jako sebe. Uvědomit si v každé buňce svého těla Ježíšova slova: "Já jsem". My se však tohoto kroku bojíme a v nastalé regresi při svém hledání splýváme se svou vnitřní říší, se svou vnitřní Ninive. To je příběh o Jonášovi. Vypráví příběh proroka Jonáše, kterého Bůh povolal, aby hlásal záhubu Ninivanům. Jonáš před Bohem utíká na moře, kde ale bouře donutí námořníky Jonáše hodit do moře. Tak Jonáše spolkne velká ryba, která jej po třech dnech vyvrhne opět na souš. Tentokrát Jonáš Božího hlasu uposlechne a vydává se do Ninive, aby tam hlásal Boží trest. Ninivané se však nečekaně obrátí, Bůh si svůj trest rozmyslí a upustí od něj. To má za následek spor mezi Bohem a Jonášem o osud Ninivanů, neboť Jonáš nesouhlasí s Božím milosrdenstvím a změnou jeho jednou provždy vyhlášeného slova o trestu a záhubě.

My jsme natolik jednoznační v své lásce bez podmínek, že z ní vylučujeme právě svého stvořitele. Nesouhlasíme s ním, jako Jonáš. Jsme vlastně všichni Jonášové. Staneme se nejprve členy animálního stáda, které, jak Bůh pravil nedokáže rozlišit "pravici od levice" a které se natolik ztotožní se svým animálním světem, že se jím i nakonec nechá oklamat a pohltit. V tomto stádu zažíváme pocit splynutí, to ano a je tak silný, že nás vede k prožívaní mnoha davových aktivit, ale tady stejně nejde o plné ztotožnění s tím, co nás převyšuje. Je to jen únik od sebe, od Boha do stádovosti. Únik, i když jedinečný, od vlastní jedinečnosti. My víme, že toto nejsme my, ale nechceme vědět, nechceme vidět, chceme raději zapomenout, ano zapomenout na Boha, to protože máme po tom, co nás v životě potkalo pocit, že Bůh zapomněl na nás. Že nám vzal vše, co bylo krásné, i když nám to slíbil.

V tomto světe je krásné jen to, co je spojeno se Slovem (informací), jež tvoří základ každé krásné věci a je v ní přítomno v doprovodu nepozorovatelných, ale tušených možností (kvantová fyzika), které z ní vyzařují. Hebrejština to vyjadřuje tak, že v jediném slově "davar" spojuje "věc" a "Slovo". Pokud věc ztrácí toto spojení se Slovem, pozbývá svou krásu a stává se nemocnou. Slovo davar je potom čteno jako "dever", "mor", a zahyne. SVĚT A MY S NÍM UMÍRÁ PROTO, ŽE ZTRATIL SVÉ SPOJENÍ SE SLOVEM, PROTOŽE TÍM ZTRATIL SVOU KRÁSU!! Všichni breptáme o tom, jak já jsem Šíva a ty jsi Šakti. Ale kdo z nás to provedl do Slova?

Hebrejský jazyk to sděluje i tím, že úzce spojuje "vody horní" a vody dolní", které byly odlišen jedny od druhých druhého dne stvoření a okamžitě zas sjednoceny dechem života ("Pei"), oním jásotem všeho stvořeného a sdíleného prostřednictvím zvuků, barev, forem, vůní, chutí, vibrací; tím, co dává růst i nejmenšímu stéblu trávy; tím, co dává propukat smíchu i pláči; co proměňuje něhou Boha zatvrdlá lidská srdce z kamenů na život.

V našem pyšném lidském egoistickém spojení sama se sebou jsme zapomněli na tu původní smlouvu s Bohem. V tom starém posvátném svazku je spojení Hieros gamos popisováno jako nebe, které je ženichem a země, která je nevěstou. A my si ve svém všeobjímajícím pohledu vůbec, ale vůbec neuvědomujeme jen to, že Bůh je ženichem a člověk, každý člověk je nevěstou. Na to pochopit Boha musíme všichni dojít k tomu stát se ženou. Umožnit svému ženství, aby se nechalo proniknout Bohem. A v tomto projevu se od Boha i od lidských protějšků odvracíme. A to přes to, že Bůh nás neznásilňuje, nezasahuje, neříká nám, čemu věřit a koho milovat, nechává jen na nás, abychom nabyli vlastní zkušenosti a to je ona velikost i ono drama naší vlastní SVOBODY. Svoboda není to, co si myslíme, že je, není to absolutní volnost v jednání. Je to absolutní schopnost poznání. A tím dovršení růstu stromu života. Dospělosti.

My stále žijeme v zemi zapomnění, v zemi nevědomosti. Svoboda nás děsí, protože nám strhává klapky z očí a do nevědomosti vede světlo poznání. A my jsme vyhnanci z ráje, ze sebe samých, z místa v hmotě, kde se můžeme skutečně realizovat. Pod slovy milovat sám sebe se totiž skrývá jen to, co se nám líbí, milovat pro nás znamená mít rád to, co nás činí "šťastnými". Ale milovat v skutečnosti znamená PŘIJMOUT. To je základní atribut ženství. A teprve po tom bezpodmínečném přijetí toho, jací jsme můžeme najít Boha. Protože jsme nevěstou s všemi dobrými i zlými věcmi. On nás nesoudí, od počátku nás přijal takové jací jsme. A dal nám svobodu abysme to zjistily i my sami. A kde myslíte, že to najdete? V davu? Kdy je naše pozornost obrácena k obrovskému množství symbolů a podnětů z nichž ani jeden nebereme na stejné úrovni jako jsme my sami?

Basar znamená v hebrejštině taky "informace". Basar je živé maso. Maso plné informace, plné božské informace, obsahující všechny informace o tom, co bylo, je i bude. Tak jako žalud obsahuje všechny informace o dubu. Ta dobrá zpráva, kterou nám současnost přináší, mluví o tom, že my ji stále neseme v našich "hlubinách" a on ji svým dechem už dávno oživil. To je jediná cesta ze zmatku dnešního světa. Uvědomění si sama sebe jako informace.

Až když se s touto informací obrátíme a vkročíme tou branou lidí do sedmého (ne soudného) dne, odpoví nám. Dal nám možnost stát se Synem Člověka. S láskou. MZZ

hudba: http://youtu.be/6zZj-gR4RZM

PS: sousloví Syn Člověka je bráno jako metafora a znamená potomek Adamův, neboli jsme ti, kdo poznali Boha = A znamená v hebrejštině Bůh a "ve své krvi" se řekne = DAM. ADAM znamená mít Boha ve své krvi. Uvědomit si tuto informaci ve všech buňkách hmoty. Naší hmoty, ten zbytek to na rozdíl od nás už dávno ví. To my jsme největší pitomci na světě. My tomu dnes říkáme osvícení. Kdysi to jen prostě nazývali přijetím života. Jako daru. A tak se tě lásko ptám? Chceš můj život?

***********************
SOL ADAMOVA

kvapkajúce kvapky kolujú krvou
a ma tá ťarcha mora prepadáva
chcem byť pre teba tou prvou
všetko, čo si mi dal, ja ti dávam

som chlebom čo sam sa láme
a stačí len namočiť si ho v tebe
ani soľ srdce z neho nevyláme
človek človeka lieči ku potrebe

a tak sa skrze srdce robí víno
z vody, čo dala vyrásť chlebe
tichá hudba, čo hrá na pianíno
kvapka za kvapkou ide k tebe

hudba: http://youtu.be/gJj1Xtdt8ZQ
 — v Spiritual Image.