POKORA

Jako téma pro dnešní den jsem vybral přemýšlení o křesťanské pokoře. Slovo „pokora“ je v našich kruzích poměrně frekventované, často se používá. A vzbuzuje různé pocity. Někdy se člověk může srdečně radovat, když vidí, jak pokora přemáhá pýchu. Když vidí, že zpupnost a panovačnost sice slaví rychlá vítězství, ale že pokorný přístup k životu nakonec přináší trvalejší hodnoty. To je důvod k radosti nad promyšleným Stvořitelovým plánem.

Jindy můžeme slovo pokora vnímat negativně. Být někým pokořen přece znamená být zašlapán do prachu, pokořilo nás, když někdo řekl „Ne!“ k našemu životu, když někdo využil toho, že jsme se nemohli bránit. A výzva k pokoře nám může znít jako imperativ: „Skloň hlavu!“, když jsme se konečně napřímili. „Kaj se!“, „Zbičuj se!“ – tedy alespoň obrazně, „Umlkni! Tvůj hlas si nezaslouží být slyšen…“

Takhle různě může být vnímán apel na pokoru. Situaci komplikuje fakt, že pokora je odedávna označována jako jedna z hlavních křesťanských ctností. Rád bych se tedy dnes podíval, kde se to slovo zrodilo, co znamenalo a znamená. Jak se pokora stala ctností. Nejsem odborník, ale pokusil jsem se s pomocí Bible, historie a názorů autorit sestavit zamyšlení nad tím, CO JE TO VLASTNĚ POKORA… Hledal jsem skutečný význam slova, které podle mého názoru bývá někdy používáno neuváženě.

Co znamená výraz pokora?
a) Začneme pohledem na řečtinu, která je jazykem Nového zákona. Řecky je pokora tapeinofrosyné; fronésis znamená rozum, smýšlení; slovo tapés, které v tomto případě vytváří význam, znamená pokrývka, koberec. - Smýšlení, které leží na zemi, zametené pod koberec.

Tuto pokoru mysli řečtí helénističtí moralisté pokládali za nectnost. Často se dnes soudí, že obecnému řeckému myšlení prý chápání pokory úplně chybělo. Poukazuje se na to, že řecké slovo tapeinos vyjadřuje především nízké sociální postavení, pak ale také nízkost smýšlení. Slovo tapeinofrosyné označuje u profánních – světských autorů neřest, neřest omezenosti a servilnosti. Abychom tomu rozuměli: servilní neznamená uctivý, servilní člověk podlézá nadřízenému nebo člověku, který má moc; kdyby ten však toto postavení ztratil, obrátila by se servilnost k jeho nástupci. Proto má slovo vždy negativní význam a znamená často také bezcharakterní. Víme ovšem, že i domýšlivost a pýcha byly řeckému člověku nanejvýš protivné. Řecký étos (=mrav) je etikou správné míry a etikou opravdového vnitřního postoje. Už ve 4. století před Kristem Aristoteles, který jako málokterý jiný filosof ovlivnil křesťanské myšlení, tento Aristoteles vymezuje ctnost vždy jako střed mezi krajnostmi „příliš mnoho“ a „příliš málo“. Určení ctnosti jako středu je tedy možné přirovnat nejspíše k hřebenové túře, kde nalevo i napravo hledíme do propasti. Existují dva extrémy: Chvástavá povaha a ohavné ponižování se. Aristoteles říká: „Zástupce středu je člověk, který nazývá věci pravým jménem, upřímný ve slovech i činech, který se prostě hlásí k tomu, co v něm je, nic víc a nic méně.“ „…Ctnostný člověk tedy jedná ctnostně, ale jedná tak z vlastní vůle, ze záměrné volby, ne z přinucení.“

b) A co Židé, Boží národ? Při hledání v Starém zákoně objevujeme mnohokrát slovo „pokoření“. To je ovšem negativní pojem, používaný nejčastěji pro národ, který byl někým podroben. A to byl izraelský národ ve své historii mnohokrát – čteme, že byl „pokořen pro své nepravosti…“, ale „Bůh shlédl na naše pokoření“ a přišel se záchranou. Těm, kteří byli důsledkem své nevěrnosti takto pokořeni, bylo znovu a znovu oznamováno vysvobození.

Iz 61: “Hospodin mě pomazal, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění…“- Co z toho vyplývá? Bůh nechce, aby jeho lid v takovémto pokoření zůstával!!! A nikde v Starém ani Novém zákoně se dokonce nedočteme, že by Bůh říkal svému lidu: „Pokořte se přede mnou, nebo bude zle!“ Takhle vyzývá jedině faraona, aby se před ním konečně pokořil a propustil utlačovaný národ. Bůh nenařizuje pokoru, ale naopak ukazuje její hodnotu. Čteme: „Pokorným dává milost“ (Př 3), „Pokorné učí chodit po své cestě“ (Ž 25), „Hospodin zjevuje tajemství pokorným“ (Sír 3), dokonce „Slávu předchází pokora“ (Př 15). Hospodin vícekrát připomíná, jak pokořoval Izraelce na poušti, ale jen proto, aby ukázal, k čemu jim to bylo dobré. V žalmech mnohokrát čteme, jak Bůh rád vyslyšel pokornou modlitbu. Židovskému chápání toho, co znamená pokora, můžeme docela dobře porozumět při pohledu na dědictví Starého zákona – učení Chasidů. Německý židovský myslitel a filosof 20. století Martin Buber se jeho studiem zabýval více než 40 let. V díle Život Chasidů vysvětluje čtyři pilíře židovské zbožnosti. Mezi ně patří také šiflut - z hebr. kořene ŠFL - být nízký, ponížený, snížený, to znamená být s druhými, vědět, že ač jsme jedineční, potřebujeme vzájemnost - společenství s druhými lidmi a vším stvořením. Šiflut tedy znamená nebýt sám pro sebe, ale mít vědomí velkého celku, jehož jsme jen částí.. „Vpravdě pokorný je ...ten, kdo pociťuje druhé jako sebe a sebe v druhých." Pokorný vidí sebe, všechny a všechno takové, jaké to skutečně je, to znamená pravdivě a reálně – nepřibarveně!

Chápu, že pro mnohé křesťany není příliš rozhodující učení nějakých Chasidů. Tak si přečtěme to samé přímo v naší Bibli. Prorok Micheáš v 6.kpt prezentuje Hospodinův hlas: „Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za hřích plod svého lůna? – Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co Hospodin od tebe žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Bůh nežádá žádné oběti, žádné sebetrýznění … Zachovávat právo, v kraličtině je to přeloženo „činit soud“ – takže posuzovat pravdivé a nepravdivé. Milovat milosrdenství, protože před Bohem žádný člověk není bez ceny, nikdo není předurčen k zatracení. Chodit pokorně s Bohem svým – ano s pokorou, která si je vědoma, kdo je Bůh a kdo jsem já, ale je to pozvání „chodit s ním“, ne rozkaz plazit se před ním. Jak vidíte, u Židů stejně jako u Řeků neznamená pokora rochnění se ve svém ponížení, pokora není odevzdanost osudu, zbabělost nebo neschopnost. A už vůbec ne totální nepoužitelnost člověka.

c) Je v tomto křesťanský pohled jiný? Rozhodně ne! V Novém zákoně je prototypem a nejdokonalejším vzorem pokory Ježíš Kristus. Jako dokonalý člověk a zároveň Bůh, ukazuje nejzazší hranici, kam až lze skrze pokoru dojít. Jistě jste čekali na ten úsek z Matoušova evangelia. Ježíš v něm říká: "Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým… Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11,25-30) Kdo jsou ti rozumní a kdo ti maličcí? Ve farizejském hnutí se stalo ustáleným rčením „vzít na sebe jho nebeského království“. Tím farizeové mysleli dodržovat mnoho dalších přikázání, o která rozšířili Mojžíšův Zákon. Mysleli to dobře, chtěli aktualizovat Zákon a aplikovat ho do všech situací všedního života – a s velikou pokorou. Jasně formulovanou, snadno kontrolovatelnou. A to Kristovo jho? Jho je postrojem tažných zvířat: znamená to chomout, ale znamená také dvojspřeží. No vida. To dvojspřeží si můžeme klidně představit tak, že na jedné straně stojím já a na druhé Kristus. Berte na sebe mé jho. Berte na sebe společenství se mnou! A učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. A naleznete odpočinutí svým duším.

Počkat… Jak byl Ježíš tichý? Jestli mluvil k tisícovým zástupům, tak asi úplně tichý být nemohl. Nás je tady dnes hrstka a přece potřebuju mikrofon… Byl Ježíš tichý a pokorný v tom smyslu, že nevyvolával konflikty, nehádal se, ale vždy považoval všechny za moudřejší sebe? – Podívejme se dál do evangelia. Hned na to, v 11. kpt. Matouš píše, že si učedníci mnuli v sobotu zrno z klasů, aby se najedli, a Ježíš to ospravedlňuje vzpomínkou na to, jak sám David, pozdější král a respektovaná osobnost židovského národa, porušil zákony a dal svým mužům jíst posvátné chleby. Co si mohli ti farizejové myslet? Ten potulný učitel se pyšně připodobňuje ke králi Davidovi. A ještě jim mentorsky připomíná Boží slova „Milosrdenství chci, ne oběti.“ Nakonec ještě tu samou sobotu uzdravuje přímo v synagóze chromému ruku. Přede všemi!

Provokatér, rebelant, který nerespektuje autority!? Anebo Ten, který tak miluje pravdivost, že nemůže mlčet. Ne kvůli sobě, ale kvůli bližním a kvůli pravdě. A poukazuje na převrácenost, která se obléká do zbožného ošacení! A dal nám jiný příklad pokory. V dobách vítězné církve se Ježíšova pokora stala předmětem velkého obdivu. Prorocké verše z Izajáše a Zacharjáše se naplnily („Pokořený jede na oslátku“, „beránek, vedený na porážku, …zůstal němý, ústa neotevřel“). Bůh, který se stal člověkem! Ponižuje se až na úroveň člověka a využívá člověčích smyslů k tomu, abychom opravdu porozuměli jeho volání k lásce, ke svatosti. Vždyť Bůh se ani nemůže „vyvyšovat" - z prostého důvodu - nad ním už nic není. Pokud Bůh vyjde ze sebe a koná něco mimo Trojici, nemůžeme mluvit o ničem jiném než o sklonění se, činění se malým; jinými slovy - jde o ryzí pokoru. Jako dospělý velký táta se sklání, pokleká na zem, aby se přiblížil malému batoleti a byl jen pro něj. V tomto světle se nám celé dějiny spásy jeví jako neustálé Boží pokořování se: Bůh „sestupuje", když tvoří svět, když se přizpůsobuje ubohému žvatlání lidské řeči a inspiruje bibli. Korunou veškerých pokoření je přijetí lidského těla. „Poněvadž pýcha byla taková, že člověk chtěl být jako Bůh, proto musela být pokora taková, že se Bůh stal člověkem.“ - latinské dílo Malogranatum (Granátové jablko), jež vzniklo v Čechách ve 14. století v období vrcholné gotiky.

František z Assisi ve 12.st. vyjmenovává vlastnosti Boží dokonalosti („Ty jsi svatý ... Ty jsi silný. Tys láska a milování. Ty jsi moudrost ..."), aby nakonec připojil: „Tys pokora." Bůh je opravdu pokora! Zde je náš nejhlubší důvod k pokoře: abychom „napodobovali" našeho Otce, a ne „otce lži", který má sklon se neustále „vyvyšovat" a stavět svůj trůn na nebesa ... Vždyť jeden z církevních otců - Augustin - nazýval Krista Doctor humilitatis – Doktor pokory. Pokoře dával Augustin takový význam proto, že je diametrálním protikladem pýchy (superbia), v níž spatřoval prapodstatu hříchu.

d) Jak v tom Krista napodobit? V následujících dobách jako domnělou obranu proti pýše křesťané často stavěli pokoru jako absolutní poslušnost a slepou oddanost. Sv. Benedikt, zakladatel mnišského řádu, vidí pokoru jako konkrétní formu odevzdání života Bohu. Podstatné pro pokoru je, že nehledá nic neobvyklého. Nedělat nic, než co říkají všeobecná pravidla a schválené příklady. Ještě později, v 16. století po Tridentském koncilu byla vypracovávána dogmata, přesná pravidla mravních postojů, vznikla morálka zákona a hříchu, které se nevyhnul ani vznikající protestantismus. A tak se pokora, coby křesťanská ctnost, v mnoha polohách přiblížila tomu, kde jsme začínali - pokořenému židovskému národu, řecké servilitě a farizejskému dodržování zákona a obětí povýšenému nad milosrdenství a hledání pravdivosti v konkrétní životní situaci. A mnohdy je tak v církevní i osobní rovině vnímána dodnes.

Max Scheler, německý filozof a sociolog 20.století, křesťan, který zdůrazňoval jedinečný význam každého člověka, napsal, že „Ďábelská pýcha jako protiklad pokory je mravní pýcha: pýcha na vlastní morálnost jako nejvyšší hodnotu…“ a mluví i o té druhé deformaci pokory, o servilnosti: „Servilní člověk vlastně chce ovládat a nedostatek moci a bohatství ho nutí ohýbat se před jeho pánem…“ Konečně už v 17. století francouzský spisovatel Francois de la Rochefoucauld přišel s aforismy, dnes tak aktuálními, jako: „Pokora bývá podrobenost jen předstíraná, nalíčená k podrobení druhých.“

Skromností člověk obratně naznačuje, že má ještě mnohem víc předností, než se o něm říká. Ti, kteří volají po pokoře, mají obvykle na mysli poddanost. Bůh byl dlouho prezentován jako podrobitel, jako někdo, kdo omezuje a dohlíží, kdo lidem upírá právo svobodné volby, kdo je v podstatě úzkostlivý konkurent člověka. Tím je církev obecně jistě spoluvinná na vzniku novodobého ateismu. To také konstatoval 2. vatikánský koncil zahájený roku 1962. – „Vzhledem k tak zúženému hlásání Boha církví pak vzniká skutečná alternativa: Bůh nebo já. Já ale chci být, proto nesmí existovat Bůh.“

F. Nietzsche, kterého většinou známe jen z výroku, že „Bůh je mrtev“, odhalil možné i skutečné zneužívání té ctnosti pokory: „Pokora, poslušnost, nekritičnost, trpělivost, ochota trpět atd. mohou být zneužity – s využitím příslušně zmanipulovaného obrazu Boha k řízení, ovládání někým cizím“ Žel mu v tomto 20. století dalo za pravdu. Pokora a poslušnost získala definitivně špatnou pověst tehdy, když se dobří křesťané při své spolupráci s nacionálním socialismem odvolávali na tento postoj, k němuž byli přednostně vychováváni. Z ctnosti poslušnosti se z čista jasna stala neřest. Vždyť takovou „poslušnost“ zaplatilo nesmírné množství lidí životem (72 miliónů jenom II.světová válka). Druhý vatikánský koncil výslovně prohlásil, že odvolání na slepou poslušnost nemůže omluvit toho, kdo jedná proti přirozenému právu.

Takže, co je pravá pokora? Pokora, kterou doporučují ve svých listech apoštolové, pokora, kterou Kristus doporučuje, abychom se učili přímo od něj, to je především pravdivost!!! Latinský výraz pro pokoru – humilitas - je od slova humus, země, adjektivum humilis, znamená nízký, při zemi jsoucí, přeneseně pak prostý, nepatrný, nebo ponížený, pokorný. Tedy ten, kdo se vnitřně drží při zemi. Humilitas pak je k tomu substantivum: nízkost, malá výška, přen. slabost, nepatrnost – pokora. Ale pozor, stejně tak samo slovo homo  člověk) je odvozeno od humus. Člověk je tedy z latiny ten, kdo je při zemi – pozemšťan. Být pokorný je tedy zcela lidské! Každý jsme jinak velký, jinak velká jsou naše obdarování, ale před Božím pohledem jsme všichni jen těmi, kdo stojí na zemi, jsou spojeni s tím humusem.

Člověk je vázán zemí, ví, že nemůže vzlétnout k Bohu (maximálně na chvíli kousek do kosmu). Je smířen se svým stavem, byť stále usiluje o zdokonalení. Mimochodem, české slovo po-kor-a souvisí zřejmě s výrazem kořit se někomu, ale možná též se slovem kořeny, zakořenění. Pokud jsme si vědomi svých kořenů, můžeme růst, bez nich (bez zakořenění v Bohu) nemůžeme plnohodnotně žít. Představte si strom. Ať je jakkoliv velký, je závislý na svých kořenech. Ale na druhou stranu – samy kořeny obvykle nejsou cílem přírody. Jsou prostředkem k růstu. Zpátky do Bible – Jakub 4: „pokořte se před Pánem  zakořeňte v Bohu), a on vás povýší  dá vám růst). Nebudete neužiteční. Novodobý křesťan si uvědomuje svoji samostatnost a vlastní zodpovědnost – i za mravní uspořádání života. Karl Hörmann ve svém Slovníku křesťanské morálky z roku 1969 formuloval, že pod pojmem pokora se rozumí připravenost „hodnotit správně sebe samého a chovat se podle tohoto sebeocenění.“

Nebezpečné je, když má člověk tendenci přeceňovat sebe a podceňovat ostatní. Vztah s Bohem vidí pokorný křesťan v akceptování tohoto zjištění: (1 Kor 15:10) "Díky Boží milosti jsem, co jsem." František z Assisi píše: „Člověk má takovou cenu, jakou má před Bohem, a o nic větší." Už Terezie z Ávily, reformátorka karmelitánského řádu z 16. století, si uvědomovala, že pokora a poslušnost jsou základní postoje, postoje, které dovolují duchovnímu životu, aby se zdravě rozvíjel. Pokora však podle ní není totéž co slabé sebevědomí, ušlápnutost a projev strachu z plného života. Poslušnost (či vzdání se vlastní vůle…) není totéž, co neodpovědnost, pasivita, slepá podřízenost, není to přenesení odpovědnosti na druhé. „Být poslední ze všech“ neznamená napodobovat nedostatky druhých, ba chovat se hůře než oni. Ve svém spise Hrad v nitru Terezie mluvila o pokoře ve vztahu k sobě samému: pokora je reálný pohled na sebe sama, pravda o sobě. Nejsem jen prach a bláto a nejsem ani hotový Boží obraz – jsem tak trochu obojí, podle známého vyprávění, v němž rabbi doporučuje, abychom v jedné kapse nosili lístek s nápisem „prach jsi a v prach se obrátíš“ a v druhé „k obrazu Božímu jsi byl stvořen“… Podle Tereziina spisu jsme vzácný a nádherný hrad, plný bohatých komnat – ale také se dennodenně střetáváme s vlastní křehkostí a neschopností obstát. Je to pravda o nás samých, o našich slabostech i síle, o našem hledání dokonalosti i našich nedokonalostech, o pádech i o našem dalším vstávání z bahna.

"Nemyslete si, že poníženost mi brání, abych rozeznávala Boží dary, vím, že ve mně vykonal velké věci, a každý den ho s radostí chválím. Vím, že ten, kdo víc dostal, musí víc milovat, a tak usiluji, aby můj život byl aktem lásky, a už mě netrápí, že jsem jen malá duše, naopak, raduji se z toho.“ „Pokora neobsahuje žádný negativní pocit vůči sobě samému. Skutečná pokora znamená, že přijmeš sám sebe takého, jaký jsi". Bůh „se vysmívá posměvačům, pokorným však dává milost" (Př. 3). Proč? - Bůh miluje pokorného, protože pokorný je v pravdě; je to pravdivý člověk. Trestá pýchu, poněvadž je to lež. A všechno to, co v člověku není pokora, je lež. Protože řeckým filosofům tato jistota chyběla, nepoznali pokoru, přestože znali a opěvovali téměř všechny ostatní ctnosti. Křesťan ví, že závislost člověka na Bohu a zároveň odvaha a samostatnost před Bohem se vzájemně nevylučují, že nerostou proti sobě, nýbrž spolu – představte si opět ten strom. Čím více a čím hlouběji realizuje člověk svoji závislost na Bohu, tím svobodnější bude v tomto světě.

K pokoře nelze nikoho nutit! Pokud jí člověk sám nepozná jako nutnost svého života, pokud ji nepřijme jako pravdu o sobě, pravdu o svém vztahu k Bohu a vztahu k druhým, není v lidské moci pravou pokoru naordinovat. A než budovat pokoru jako pokrytectví, to snad je lepší ponechat člověka v jeho povýšenosti – z té nás totiž může Bůh vyvést snadněji, než z falešné pokory…

**článek je převzat z http://portal.cb.cz/

Prameny:
Pokora - nemoderní ctnost? Günter Virt - Překlad: Ondřej Bastl,http://www.teologicketexty.cz/
Pokora a poslušnost? Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad,http://www.cestanahoru.org/
Karl Hörmann - Slovník křesťanské morálky
Martin Buber - Život Chasidů
Cesta duchovného detstva II. Pokora, P. Rudolf Bartal, http://www.misie.sk/
Pojďte ke mně všichni maličcí, http://horni-krupa.evangnet.cz/
Raniero Cantalamessa - Život Pod Vládou Kristovou
Biblická konkordance, Etymologický slovník atd.
…..
Požehnání: "Pokoj Boží převyšující každé pomyšlení bude střežit Vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Proto jděte v pokoji."