LEDY NAŠICH VZPOMÍNEK.

Spíše než na někoho žárlit měli bychom svou pozornost směřovat k sobě samým a zpytovat, proč si svého já tak povážlivě málo vážíme.“ - Tohle úsloví mne nyní provázelo dva dny během Silvestra. Život nám přináší zajímavá setkání. Já si začínám zvykat, že Silvestry budou patřit mezi ty nejzajímavější. Plánoval sem si na ten již loňský klid, pohodu, cvičení a tiché spočinutí v sobě, akorát my v ten den přelomu roku zazvonila u dveří kamarádka. Nemá cenu popisovat to, jak se k těm dveřím dostala. Prostě tam byla. Máte dvě možnosti. Můžete dveře zavřít nebo otevřít. Otevřel jsem je a říkal jsem si, co mi to asi přinese. A to, k čemu jsem se během toho večera propracoval, vám chci taky sdělit.

Vzpomněl jsem si na starý zenový příběh o lvu, který vyrostl mezi ovcemi a domníval se, že je ovce. Dokud ho jeden starý lev nepopadl a nepřitáhl k rybníku, kde mu ukázal na hladině jeho vlastní obraz (něco jako analýza pomocí 3AXIS :)), myslel si, že je sám ovcí. Většina z nás žijeme jako lev z tohoto příběhu. V představě, kterou o sobě máme. A to, že jsme jako ovce a ne jako lvi, pochází z názorů druhých, ne z naší bezprostřední zkušenosti. My si i o vlastních drápech myslíme, že jsou to kopýtka, i když je při došlapu na zem, cítíme jako drápy. Tak hluboce nám ošálí naše smysly naše představy.

Jsme "OSOBNOSTI" - jsme tím, co v nás chtějí vidět ti druzí kolem a nahrazujeme jimi svou individualitu, která by mohla vyrůst přirozeně zevnitř. Proto asi kolem 40-tky přichází spirituální krize a my začínáme blbnout, jak malé děti :). Doháníme svou přirozenost, která se stejně prodere na povrch. Aspoň u někoho. Jinak se stáváme jen další ovcí ze stáda, která se nedokáže svobodně pohybovat, ani si uvědomit svou pravou identitu. Nejtěžší je v partnerství vidět duši, srdce i mysl partnera v jeho pravé podobě. Vidět ji tak, jak ji vidí realita = láska. Odrážet mu to do jeho očí a být přítomni, i když ho ten pohled na sebe samé zraňuje a ničí. Neničí jeho pravé já, ničí jen jeho osobnost, jeho falešné já, nepřijaté a o to víc nenáviděné ego, falešné já. Bolest je to stejná a když to vidíte" i "dvojnásobná".

No, asi je na čase podívat se na hladině rybníka na svůj odraz, a osvobodit se od všech domněnek, jimiž druzí podmínili tvé myšlení. Tancuj, běhej, cvič, poskakuj, křič nebo tiše splývej. Dělej, co tě napadne, aby sis všimnul toho obrazu na hladině. Abys probudil toho spícího lva uvnitř. Jeden směr duchovního rozvoje, tzv. 4cesta tvrdila, že dokud se nerozloučíš se svou osobností, nenajdeš svou pravou individualitu. To já, tu podstatu ukrytou uvnitř. Uvědomil jsem si při pohledu na svou návštěvu jaká je to pravda. A jak se zuby nehty držela svého názoru a ega, tedy své vnější představy, protože to pro ni bylo jediné útočiště, které znala. Projít skrze to a dojít s láskou až dovnitř vyžaduje mnoho síly. Asi i proto tu teď ležím a fňukám s rýmičkou, srdeční arytmií a zázvorovým čajem a citronem. Rozpouštím ledy jejich vzpomínek, které uvízly i v mé mysli a tělo je nyní zpracovává a pouští ven. :)

Individualita je to, co je nám dáno Bohem, naší existencí, je to odraz, nejvěrnější odraz naší duše. Osobnost je nám vnucená společností. Je to společensky uznaná lež, kterou jsme byly nuceni přijat. Je to, jak společenský útlak, tak naše osobní sociální pohodlnost. Společnost nemůže tolerovat individualitu, protože individualita za ní nepůjde jako ovce. Individualita má kvalitu lva a lev kráčí sám. Ovce jsou vždy ve stádě, protože věří tomu, že to tam budou mít pohodlnější. Stádo jim dává pocit ochrany, bezpečí a jistoty. Ve stádě se v případě útoku snadněji zachráníš. Ale sám? Jen lvi chodí sami!

Každý z nás se narodil jako lev! Společnost nás však programuje a podmiňuje naši mysl jako mysl ovce. A těmi kolem myslím i naši nejbližší společnost, rodinu, ty, kteří tvrdí, jak nás milují a bezpodmínečně, že? Společnost nám dává osobnost: velmi pohodlné šaty, figurku hodnou a normovaně průměrnou, béééé. Chce za to poslušnou osobnost. Chce otroky, ne lidi oddané své svobodě, své vlastní individualitě. Společnost chce otroky, protože všechny její pochybné zájmy vyžadují poslušnost. Takovou, která dokáže člověka přinutit udělat i to nejhorší, totiž zabít jinou lidskou bytost ve jménu ideálů společnosti v níž právě žije. Lvi nikdy nezabíjejí pro zisk, ale jenom pro potravu.

Skutečně milovat, můžete jen odkryjete-li svou individualitu lva, ukrytou uvnitř nás. A vyjádříte ji tak, aby ji váš partner pochopil. V srdci. Jinak můžete strávit svůj život ve stádě jako ovce. A čekat, koho vám soubor v mysli nastavených pravidel přižene do ohrádky. To nejtěžší, je rozhodnout se. Zažehnout oheň v srdci lva, aby z něj vyplavil ledy našich vzpomínek. Abyste pokaždé, když ráno otevřete oči mohli říct: "Ahoj lásko".


Michal Zdeněk Zachar