EDEN

"Neřeknou: 'Hle, je zde' anebo 'Hle, je tam.' Pohleďte přece, Boží království je mezi vámi." (Lk 17:21)

Dělání života nás od skutečnosti života odvádí stejnou silou, s kterou ji do něj vrháme. Poslední dobou jakoby se vytrácíme ze svých životů i my. Je málo věci, které nás dovedou přivést nazpět k sobě. Modlitba, magie meditativního rozjímání (kontemplace) a partnerská sexualita. Modlitba vytvořením prostoru ve svém srdci pro přijetí Boha. Rozjímáním k ujasnění své roli v tomhle vztahu a přijetím mé odpovědnosti za tento vztah. A láskyplnou sexualitou se to vše zhmotňuje ve vztahu člověka k člověku..

Často se nám stává, že pro tzv. "jako život" nemáme nemáme ani na jednu z těch tří činností čas. A přitom jsou všechny tři pro nás společné. Ani jedna nám nevyřeší nějakou minulou událost, která nás štve. Ani jedna nám nepomůže s našimi cíli, úmysly (počestnými samozřejmě), bolestmi či strachy. Umožní nám jediné. Stát se. Být. Jen prostě sedět, stát nebo kráčet a pracovat takový jaký právě jsem a být tím, kdo jsem. Být láskou ve svém srdci je necítit se ničím hnán kupředu ani strháván nazpět.

Bytí je vědomí si toho, co mne přesahuje a je už ve mne přítomno. Říkáme tomu podle své věrouky různě. Velký duch, Bůh, Jehova, Brahma, Allah, prostě podle toho, kde a v které části světa se právě nacházíme. Osobně se mi líbí to, jak mu říkají peruánští indiáni - Gollonagapac = "Ten, který se ozývá z věčnosti". V bouřích světa se mi zdá milé vědět a vnímat, že uvnitř mne je něco, co je věčné. A je to bezesporu také síla ať už s jakýmkoliv jménem či bez něj. Síla, která svou vibrací rozeznívá svět. Ten vnější i ten uvnitř. Hektické dělání života nás však připravuje o to naslouchat jeden druhému i sobě navzájem. Zapomínáme na Ježíšovu radu: "Kdo máš uši k slyšení, slyš." A schopnost naslouchat té nejvyšší vibraci v nás a následovat ji až zazní nám otevírá cestu k pochopení sebe sama a k nalezení svého místa ve vesmíru. A to je právě cesta modlitby, magie a sexu.

Jednou z hektik současnosti je domněnka individuálních bytostí, nás lidí, že hledání smyslu života může být nebo je podpořeno organizovanými čili skupinovými formami náboženství. Nebo manželstvím. Výsledky vidíte všude kolem, církve jsou v posledním tahu a vztahy jakbysmet. Náš pravý duchovní život by však neměl mít vůbec nic společného s tzv. náboženskou vírou, tedy systémem znaků, rituálů a pravd, které nám sdělil kdosi jiný než my sami. V spletitostech rituálů tantry např. často zapomínáme na přirozenost sexuality, v liturgiích modliteb zase syčíme negací, když někdo "nedej bože" splete mantru či zdrávas. Stali jsem se bezdu-chou formou bez obsahu, která už neslyší. Krom toho, že jsme se evolučně vyvinuly k tomu, že jsme slepí k tomu, co se nám nelíbí, jsme k tomu i hluší. Duch se však nedá nikomu vnutit. Může být jen objeven, nebo se může sám zjevit. V tom zjevení můžeme pravda hrát svou roli aktivního čekatele, ale tím se nemyslí stát v 8 ráno v neděli k kostele. Nebrojím proti jakékoliv církvi nebo sektě. Naopak.  Pokud jste kdokoliv přesvědčeni, že vás jejich organizace podpoří v hledání vaší cesty, jděte. Vyhovuje-li vám její cesta, makejte na ní spolu s těmi, kdo už tam jsou. I to tzv. "správné" lidské partnerství poznáte podle toho, jaký má o vás váš partner zájem. Jaký má zájem na tom, podpořit a pochopit vás takového jaký pravě nyní jste. Oboje však není o tupém přijímání. Ne, oboje je o vztahu, kdy jeden dává a druhý bere, a tak pořád dokola.

Neexistuje totiž jeden jediný způsob, jak se tzv. "správně" modlit, rozjímat či milovat. Jak mít druhého rád. To se dá naučit jedině tím, že to budeme žít. Ne hekticky s vyplazeným jazykem honit ty tzv. "správné" postupy, časy, příležitosti, Vše může být. Je to jen na vás a vašem vztahu. Na vaší komunikaci. Se sebou, s partnerem. Ale my jsme líní. Lítáme po světě představ a hledáme v hloubení kdejaké studny tu "správnou" vodu osvěžení a myšlenkového osvícení, protože jsme líní jít tou svou vlastní cestou. Ale žádná jiná neexistuje. A nikdo jiný nežli my, ji za nás neprojde. Vyhloubíme spousty studní, to jo. Ale většinou ani v jedné z nich nenarazíme na vodu. To, že nevíte, kde máte vykopat studnu, která by vám pomohla zavlažovat v tom vašem Edenu strom poznání a strom života nevadí. Hledání cesty vlastního bytí není snadné a někdy trvá celý život. Nedejte se zmást těmi, kteří vám budou tvrdit, že to jejich náboženství vám dává pocit jistoty a chrání vás před zmatky a pochybnostmi. Stejně tak partneři se dělají lepšími než jsou a my přeci raději věříme marketingovým přebalům nežli sobě, svým očím a svému srdci.

V každém z nás dřímá silná touha osvobodit se od "otročení" všemu "vnějšímu". Toužíme po svobodě, jež by nás udržela uvnitř sebe a tím být naživu. Většina však nepůjde proti démonům svých strachů a zůstane raději v smrádku a teploučku či pohodlíčku svého iluzorního Matrixu, kde každý z nás má toho svého "miláška", že?

Ptáte se, co může vzbudit spící prince a princezny, kteří spí uvnitř svého vlastního Království? Na dosah ruky? Snad jen dobrá víra, že lidská existence má vyšší význam. Než modlení se o věci, mágování a zaříkávání pro své sobecké úmysly a sex bez láskyplného dotyku srdcem. Pro osobní růst každého z nás není důležitý název ani forma. Důležitá je sama cesta a naše rozhodnutí po ní kráčet. Učit se žít tak, abychom dokázali proměnit své život v něco cennějšího. Ta cesta ve vás končí a taky začíná. A přináší pocit, který jinde nenajdete. Prostě cokoliv, co nenajdete v sobě, je zbytečné hledat jinde nebo v někom jiném. Láska je objevit a vyjádřit to, kým se můžeme stát. Eden je totiž být láskou ve svém srdci. V svém Království božím na zemi.

Když jsem se mne lidé občas ptají na to, kdo jsem já, odpovídám jen jedno. Jsem úplně stejný jako všichni. Jsem jedno Boží slovo. A to je celé mé poznání. Já sám jsem slovem, kterým promluvil Bůh. A pronesl by Bůh slovo, které nemá žádný smysl?