MODLITBA ČLOVĚKA.

Podle křesťanské církve se rozlišují tři stupně modlitby. Všechny při tom potřebují, aby se v nich spojila vaše hlava a srdce. Prvním z nich je MEDITATIO - čtení božího slova a přemítání o něm. Druhým stupněm je ORÁTIO - vroucí modlitba, která jak modlící prosebníci doufají přejde ve třetí stav - CONTEMPLANIO. V spočinutí v Bohu. V hlubokém vnitřním klidu a míru. Je to nevýslovné spočinutí srdce v tichu odevzdání se mu.

Jak se udržet v přítomnosti Boha a skutečnosti zakořeněný ve své vlastní vnitřní pravdě? Takový je většinou život mnicha. Plně zasvěcený modlitbě. My však žijeme v prostředí světském a soukolí našich emocí denně produkují reakce, naše myšlení zase komentáře, myšlenky a city, které "prožíváme" a ony ne a ne přestat. Toužíme žít ucelenější, celistvější život, toužíme se méně podobat myškám v bludišti. Zásadní otázkou všech je: "Jak navázat a udržet si spojení s tou částí nás samých, která se nachází blíže středu a z které můžeme existovat i v širším kontextu"?

Hlavní překážkou je to, jak se mi mé ego snaží šéfovat. Vydávat se za něco čím není. Moje ego - to které není se mnou není sjednoceno, mi rádo šéfuje a proto jej modlitba a meditace tolik ohrožují. Kdykoliv si položím otázku, kdo jsem a na povrch vypluje mé vědomí, vědomé si onoho nevysvětlitelného tajemství, má modlitba věnovaná Bohu je něco jako můj osobní strážce. Neznamená to, že ego nemá v mém vnitřním chrámu své místo - je však jiné, než na které si dělá nárok. Já jsem ten, kdo se vydal na cestu žít svůj život. S egem. Nikoliv obráceně. Jsem někým, kdo žil svůj život, jak nejlépe dovedl a kdo v okamžiku modlitby hledá jen spojení s Duchem toho všeho. Ego je mezičlánkem mezi mnou a světem. A často se snaží vmísit jej do modlitby. Proto mnoho z nás utíká ze světa, který nejsme s to vydržet vnímat v plné jeho síle. A to právě díky tomu, že se svého ega zbavily předčasně a zbytečně.

A říkáme si stále totéž. Jak se mám otevřít světu citů a přitom pozorovat vše, co se děje kolem? Jak zapojit do toho veškerého snažení svou hlavu aniž bych nepodlehl jejím ustavičným komentářům? Jak vnímat své tělo? Různá náboženství a systémy filosofie víry se s tím vyrovnávají po svém. Nižší a vyšší já. Já jsem a ty jsi. Jako děti jsme se naučili poslouchat "autoritu". Je jedno zda jsou to rodiče, Bůh a nebo to, co je to "správné". Potíže nám totiž nastanou, když mám tahle autorita zůstane do dospělosti.

Především proto, že jsme přesvědčeni, že ta "správná" modlitba je odevzdáním se vyšším autoritám a to je stát se prázdnou slupkou, která je naplněna "tebou" ó Bože. NIKDO BY SE NEMĚL VZDÁVAT SÁM SEBE VE PROSPĚCH NĚKOHO JINÉHO! Ani Bohu. Právě proto, že Bůh, ten skutečný Bůh, není nikdo jiný než my. A tak, když se nyní modlívám, říkám si jen: "jsem tu, roztržitý, zmatený a arogantní a zcela zaujatý sám sebou". A tak namísto toho, abych se snažil ze sebe zmizet a uvolnil tak místo něčemu jinému, co by mohlo vyplnit můj vnitřní prostor, chci v ten daný okamžik zjistit, co ve mně samém stojí v ten okamžik v cestě k osvícení mého života. I ega. A přijmu-li to, co najdu za své, jsem zase k sobě i k Bohu blíž. Přijmeme-li ve stejném principu i svého partnera ve všech rovinách - v myšlení, citech a i sexu (on totiž už jiný nikdy nebude; stačí, když ho přijmeme takového jaký je), budeme společně každou vteřinou svého života blíž tomu nevyslovitelnému TAJEMSTVÍ. 


A tak se SLOVO stalo TĚLEM. Vtělením skutečnosti. Energie se stala hmotou. Bytím. Stát se člověkem totiž znamená stát se živoucí modlitbou. Do-slova. S láskou. Tak na co čekáte? MZZ



foto: http://crispme.com/wp-content/uploads/2014/09/Bella-Kotak-Photography-18-840x840.jpg?pass

zdroj citací: Patty De Llosa - Praxe přítomnosti