JAK JSEM SI SNAŽIL DOKÁZAT, ŽE JSEM VÝJIMEČNÝ...

Je to nějakou dobu nazpět, co jsem se pokoušel vrátit do pracovního i osobního procesu tím, že jsem se vzdálil všem lidem kolem sebe. Chtěl jsem ostatním dokázat, že jsem něco zvláštního. Výjimečného. A přivedlo mě to k pracovní vyčerpanosti a až na fyzický pokraj smrti. V tu chvíli to byla spíše osamělost blbost. Tiše trpíte a vnímáte, jak vás vaše vlastní bolest ohlodává na kost. Ale vy radši budete výjimeční, než abyste navázali vztah s okolím. Výjimečnost má vždy za následek bolest. To proto, že po odloučení ze sdíleného bytí s ostatními lidmi žádná lidská duše netouží. Jde totiž o proces jdoucí tvrdě proti lidské přirozenosti. I má tehdejší osamělost pramenila ze strachu, ze strachu z přirozeného vůdcovství. Byl jsem jedinečný a uvědomovali si to všichni kolem mne. Jediný, koho to štvalo, sem byl já sám, možná z těch přehnaných očekávání, které se se mnou pojily a já neměl a nemohl mít na to je naplnit. Nereálné sny druhých nejde naplnit. Výsledkem života byl obrácený proces, obrana proti všemu a všem. Všichni jsme něčím jedineční a přínosní. Všichni tvoříme a inspirujeme. Sebe i druhé. Své druhy.

A tenhle náš strach je tím důvodem, bránícím nám v té pravé výjimečnosti. Tvoří se v momentě, kdy se pokoušíme právě něco přijmout za své, šup šup, přetíží náš organismus nebo myšlení a zase je tu nějaký problém. Z vnějšku samozřejmě. Strach jde zevnitř. Vnější problémy náš strach schovaný zevnitř jen vyvažují. Potíže si vytváříme, protože se bojíme přijímat. Přijímat se bojíme, protože věříme, že si to, co k nám přichází nezasloužíme, a nebo jsme opačně zcela ohromeni do morku kostí tím, jak je to pro nás vlastně dobré.

Každý z nás je tvůrcem vlastního života. To je fakt. Jsme zodpovědní, za to, jak se náš život odvíjí. Tak si sedněte si na prdel lidi a netrojčete. Máme-li strach něco přijmout, vytváříte problémy, abyste rozptýlily svou pozornost. Dýchejte a sledujte s ní jen svůj dech. A sledujte ho, dokud se neobjeví strach. Obejměte ho s láskou. Stejně objímáte svého partnera, když se milujete. Obejměte stejně láskyplně svůj strach. Dýchejte stále pomaleji a hlouběji. A prožívejte tu palčivost chvíle, která prostě přijde. Ten strach projde skrz. Naskrz. Bolí to. Ano, chce se při tom zvednout se a utéct. Tak daleko, jak jste ještě nikdy neběželi. Tak silný je ten strach. Utíkat a nikdy se už nezastavit. Až potom zmizí. Po přijetí. Navždy. Jinak se jen druhý den znovu probudíte a budete svou bolest z výjimečnosti zažívat zase znovu. A s vámi všichni vaši blízcí. Nemusí to tak být. A neutečete před tím do samoty. Tím jen bolest znovu prohloubíte. Bolest vaší, která je bolestí nás všech. Kdo chce věci řešit, hledá způsob, jak opustit svůj strach. Kdo nechce, hledá důvod, jak opustit svého partnera. Buď žiju pro lásku nebo pro bolest. Obě v srdci mít nemůžete. Tak pro co se rozhodnete žít? V svém . MZZ


hudba: http://youtu.be/SzsDHtzx6tI