HLEDÁNÍ BRAN OSVÍCENÝCH VZTAHŮ

Celý život hledači tao hledají tzv. rumělková pole. Hledají v sobě klíče k nim. Jejich probuzení prý pomáhá na cestě k nesmrtelnosti. Osobně se domnívám, že spíše na cestě k věčnosti. Prvním polem je místo sexuálního splynutí muže a ženy. Dalším, středním rumělkovým polem je oblast hrudníku, srdce. Tam probíhá spojení člověka se sebou samým. A v lebce pak dochází v horním poli k sjednocení univerzálního s jedinečným. Mého já a celého vesmíru.

Pokud mluvíme o probuzení a že by k tomu měl sloužit vztah, není tady ani zmínky o dítěti, to je totiž výsledkem našeho setkávání s druhými v spodním rumělkovém poli. Ale toto není probuzení, i když to mnoho z nás s tímto zaměňuje. Pokud taoisté mluví o probuzení, neznamená to cokoliv zaměřeného ven. Tedy ani dítě neposvěcuje vztah páru, jak si mnoho lidí myslí. Spíše jen ukazuje oběma zúčastněným jejich nebetyčnou hloupost. Probuzení se je vnitřní se otevření novému pocitu ze sebe samého a osvětlení, o-svícení sebe sama svým vlastním světlem uvědomění. A díky tomu se v o-svíceném vztahu vyvíjí i jiný druh sexuality. Tedy sex je stejný, ale zlepší se po něm vztah. Sexualita a sní vztah, který není založen na dvou falešných já. Ta jsou v osvíceném vztahu zničena. Tento vztah slouží na stvoření MY. Dva jedinci s jedním opravdovým my jsou v tomto světě vystavení krutým zkouškám. Náš svět toleruje skoro cokoliv, ale netoleruje SVOBODU, kterou nám dává my. To je brána lidí, brána sexuality přijaté v srdci, kterou lidstvo ještě neprošlo. Lidé nemyslí jako MY. Neprošli jsme jí ve vztazích mezi sebou, a logicky ji tedy nemůžeme projít ani ve vnějším světě. Ve školách, ve firmách ani politice. Jsme všichni uvězněni v logickém myšlení něco za něco a takové jsou i naše já i vztahy.

Ten, kdo projde s pomocí vztahu bránou lidí je však v sobě sám. To je ten největší paradox, že? Jdeme do vztahu abysme v něm nebyli sami a dovede nás do samoty, kterou si neumíme představit ani v nejděsivějších snech. Tady poznáváme svá zotročení, která nás svazují, své strachy a absurditu světa myšlení, které se nás pokouší svazovat. Hledáme smysl toho všeho ve tmě, která se pomalu rozsvěcí a nevíme, jak dlouho to hledání bude trvat. Pak je mít po boku oddaného partnera ta největší životní výhra. Hledáme smysl toho všeho. Když vznikne v temnotě těla a srdce zárodek člověka, dostaneme se k druhé bráně. K bráně bohů. Aspoň tak ji říkávali staří hebrejci. A tam jdeme se svým my. Kdo projde touto nadsmyslovou zkušeností je však současným světem označen za blázna a je mu většinou doporučena či vnucena psychiatrická péče. Jenže kdo může nazvat bláznem člověka, který toto prožil? A kdo může popřít možnost takového poznání?

Mezi vědomím a uvědoměním si své podstaty dojde k tomu, čemu hebrejci říkávali "převrácení světel". To je okamžik, kdy se nám v sexu občas zdá ve chvílích nejvyššího vzrušení, že ve tváři sexuálního partnera vidíme sami sebe. Jde o tajemný zvrat, kterým je člověk, který je dosud nazýván "zrcadlem Boha", tímto zrcadlem doslova prohozen. Pravá i levá hemisféra si vymění svoje spoje. A s ní i tělo své funkce. V egyptské tradici je často pro pobyt v záhrobí znázorňován tzv. ankh, kříž s kruhem. Označuje právě tento symbol převrácení. A s tímto poznáním a se slabým zárodkem světla se člověk navrací k sobě do hmoty. Poznává, že své světlo, které získal musí nyní vsadit do hmoty, aby začalo zářit. Stát se člověkem můžeme jen tehdy jsme-li schopni pochopit svou slabost a jsme-li schopni být milosrdnými k slabostem druhých. To je onen soucit, po kterém tolik volá budhismus. Protože ten budeme potřebovat až narazíme v té největší temnotě sebe sama na svou vnitřní ženu, aby jsme ji pronikli v zážitku sexu, který zasadí naše poznání, tu božskou jiskru do našeho energetického jádra. Do hmoty. A toto jádro se stane naším JMÉNEM. Žena je tedy hmotnou silou, úžasnou silou přijímající tuto mužskou energii, ten záblesk boží inteligence do sebe. Jako v sexu. Muž a žena pronikají jeden do druhého. Jsem MOC i LÁSKA. Inteligence boží podstaty, díky níž jsem já člověk, čerpající z boží moudrosti, při vědomí své slabosti a nevědomosti, proniknut svými vnitřními nebesy. A z nich je cesta už jen jedním směrem. Dolů do hmoty. To je onen pád, o kterém se zmiňuje bible. Pozdě. Teprve takový padlý anděl, který se vzdal své božské moci a stal se člověkem bude vládnout zemi. Ponořit se do tmy a stát se i ďáblem, spálit sám sebe, aby nad novou zemí zaplála raní hvězda Jitřenka.

Asi to byla tato věc pojmenována v staré Číně jako "dřívější nebesa", ta ne-zjevná, neviditelná podstata všeho bytí, z níž pocházíme a až pak nastupují ona biologicky projevená nebesa zvaná "pozdější". V okamžiku sexuálního vyvrcholení a následném početí je dřívějším nebem vše, co mu předchází, pozdějším vše, co po něm následuje. Tato orientace nám, jen ukazuje směr. To, co je stálé všemi směry je ŽIVOT, jež se každým okamžikem času obrozuje znovu a znovu. Kristus kdysi řekl: "Jste ve světě, ale nejste ze světa." (J 17,16 - 18). Tak dlouho jsme hledali strom života věčného a ani jsme si sami nevšimli, že už jsme dávno jeho součástí. Možná stačí málo. Jen dozrát.


MZZ

PS: Energie života vystupující a sestupující kolem páteře jsou dynamickou silou člověka při setkání s vnějším světem, jeho setkání se sebou samým po průchodu branou lidí a poté s vlastním JMÉNEM = jádrem. Taková je síla, která točící se kolem páteře spojuje erotickou silou "keter" a "malchut", krále a královnu. V hieros gamos. Posvátném sňatku. Pokud sex prožíváte jen vně, stane se z vás ne dospělý jedinec, ale ještě menší dítě, než se domníváte. Každá lidská bytost tím, že si zahrává se svými energiemi, hraje o svůj život. A buď svou energii vytvoří svůj plod uvnitř a až potom venku, co by své potomky a nebo ji od počátku promarní onanii u paty stromu života...a pro co se rozhodnete je vaše věc. A partnera nehledejte. Hledat ho nemusíte. Musíte ho s tvořit. Nejprve v sobě. Zbytek už si vás najde.