OSAMĚNÍ je zlatá střední cesta...

Obvykle považujeme osamění za strašného nepřítele. Bolí nás z něj srdce. Se domníváme. A bolavé srdce nebývá vítaným hostem. Je totiž nepokojné a prahne po nějakém úniku z osamění. Hoří touhou nalézt někoho nebo něco, co mu bude dělat společnost. Napadlo vás někdy se jen v klidu zastavit? Když se naučíme spočinout v klidu uprostřed osamění, přestane nám nahánět strach, bude nás uvolňovat a chladit a obrátí naruby naše úzkostlivé návyky.

Je to ale cesta bez opěrného bodu. A myšlenky, celá naše mysl se najednou nijak nevymezuje, na ničem neulpívá a nic neuchopuje. Ale nemít opěrný bod, to znamená úplně změnit náš hluboce v představách zakořeněný přístup ke světu. Máme totiž implantovanou předchozími generacemi zkušenost, že se vše musí vyřešit tak nebo onak. V pohádkách se cestou ke drakovi musí na křižovatce uhnout vpravo nebo vlevo. A když nemůžeme uhnout vpravo ani vlevo, myslíme si, že je to naše smrt. Nejde to ani tam nebo tam a my si najednou připadáme jako na odvykacím detoxu. Jsem sami se svým absťákem a nervozitě, které jsme se chtěli zbavit nás pomalu dohání k šílenství.

Ono, ale celá ta léta našeho života, co jsme strávili přebíháním od leva do prava, mezi souhlasem a odmítáním, třebas rodičů, správností a špatností našich činu, nám přiznejme si vůbec v ničem nepomohla. Honba za bezpečím a jistotou nám přinesla jen chvíli radosti. Je to jako když při meditaci změníme polohu nohou, protože nás bolí kolena. Zkřížené nohy bolí a my se tedy pohneme, ano aaach ta úleva. Jenže za další dvě minuty se chceme pohnout znovu. Pořád se hýbeme ve snaze dosáhnout pohodlí. Ale pohodlí, které nám toto přinese, nemá nikdy dlouhého trvání.

No a tady to máte. Paradox osamění je v našem strachu z nejistoty. Jako všechny lidské bytosti toužíme po tom, aby se vše vyřešilo. Ne, my máme pocit, že si takové řešení zasloužíme. Toho zhusta zneužívají populistické politické strany. Jenomže tady nejde o řešení. Jde o to umět se naučit být v klidu, otevřít své srdce a mysl a uvolnit se právě v tomto paradoxu a ne-jednoznačnosti. A právě proto neumíme žít v přítomnosti. Čím dříve jsme se totiž vyhýbali nejistotě, tím silnější bude náš absťák, až zcela opustíme představu, že je tu před námi nějaký obrovský problém a že ho někdo musí za každou cenu vyřešit.

Tak co? Nechce se vám, že? Je to sice prostorná zlatá střední cesta, ale jít po ní? jde to těžko. Proti proudu stereotypů, které jsou nám všem společné. Když na nás doléhá osamění, když propadáme beznaději, cítíme nutkání uhnout doleva či doprava. Nechce se nám si usednout do prachu cesty a prožívat to, co cítíme. Ne jen pohyb, pohyb, pryč a pryč. Co nejdál. Prostě nechte myšlenky s představami (áááááááááááááá) přicházet a odcházet a věnujte se realitě. Pořád chcete za každou cenu buď vítězství nebo vinu? Jo jistě, umožní nám tak před námi i světem zastřít svou bolest a my se automaticky , mechanicky ztotožníme s pocitem vítězství či prohry.

Pokud třeba ráno vstanete a probudíte se s pocitem osamění a odcizení, dokážete v tom poznat svou jedinečnou šanci? Vstoupit na cestu pokojného bojovníka? Do světa bez opor, bez polarit a daných hranic? Protože namísto toho abychom se zase peskovali za to, jak zle se cítíme, něco jako Bridget Johnsová ve filmu S rozumem v koncích, můžeme se přímo teď a tady uvolnit a dotknout se toho nekonečného prostoru bytí ve vlastním srdci. Jo já vím, máme strach. Ale strach je jen přirozenou reakcí na to, že se blížíme pravdě. Tak až to příště přijde, zkuste to. S láskou. MZZ

Žádné komentáře:

Okomentovat