Tantra, vědomí vesmíru

...až když potkali jsme lásku a víme, co v životě nám chybělo, tvá ruka měkká šeptá hláskuj, utírá slzy, když si srdce vzpomnělo...



Já. V každém okamžiku mého života v něm hraje ona síla, která vyvolává tento vesmír k životu. Není to stvoření. Jednou razítko do pasu, stvořeno a konec. Ne. Je to jedinečná chuť okamžiku, co se stále opakuje. Vše je přítomno právě nyní a v tomto okamžiku mého života tvoří tato síla mé tělo a taky tenhle vesmír. Říká se jí různě. Já jí říkám vědomá pozornost. 

Tvoří můj svět. Moji materii, která je natolik prázdná, že kdyby se celá země stlačila svými atomy k sobě, tak, aby se všechny atomy dotýkaly, vešla by se sotva do náprstku. Jedno velké nic. A co teprve já? Mou hmotou prochází každou vteřinu času obrovské množství síly. Částice s vysokou energii putující kosmem mnou prochází všemi směry skrz naskrz, aniž na cokoliv narazí. Jsem vlastně děravější nežli cedník. Jsem jen mrakem energie ve vzájemném kontaktu. Ale ne jen takovým mrakem, jakým je třebas mixér. Ten jen mixuje. Prý mu chybí život. No zkuste ho dát do hrnce zapnout a upustit. Brambory budou až na stropě. Chybí mu moje vědomí a vědomí v tomhle případě představuje to, že si mixér neuvědomuje jednotu celku. No po pravdě možná jo, ale my to nevíme :) jistě. Neumíme to prokázat.

Říká se, že hmota je slepý mechanismus. A že Bůh (láska) ji ten život dává. Samotná elementární částice atomu však při svém pohybu prostorem a časem podléhá všem zákonům. Vesmír definujeme jako 3D prostor, k němu přidáváme čtvrtý rozměr a tím je již zmíněný čas. A ten pátý dlouho hledaný rozměr všemi osvícenci všech dob je normální, obyčejná vědomá pozornost. Já jsem. Organizované vědomí tvářející svou hmotu. V ní jsme svědky stavu těla, které v sobě spojuje souhru myšlení a emocí. Ale vědomí a vědomá pozornost je něco zcela jiného, než si mnozí představují. Největší omyl většiny z nás je, že si myslíme, svou myslí, že jsme při vědomí stále, krom spánku. To, co považujeme za vědomí je však náš spánek. A my se z něho čas od času probouzíme právě jen natolik, abychom se těšili či trpěli ze způsobu, kterým spíme. Ve spánku totiž nemusíme o nic pečovat a šetříme si "svou" energii. A pomalu, ale jistě se stáváme hluší. A slepí. Odříznutí od světa pozornosti. Duchovně umíráme. Protože realitou ducha je čin. Vyjádření se. Které vede k probuzení. Je to dost trpká cesta. V každém okamžiku vyžaduje námahu. Práci. Probudíš se do reality a hned se do ní musíš budit znovu a znovu a znovu. Tohle pochopit, tak tomu se říká osvícení. Pochopit, že je to nikdy, už nikdy nekončící cesta, při níž se já rozhoduji, na co zaměřím, proud energie z vesmíru, který jsem díky svému tělu teď a tady zpracoval a zachytil pozornost. Inspiraci, kterou si může dovolit vyjádřit.

Pohyby a povinnosti našeho denního života však naši energii, naši pozornost vyčerpávají. Nemá-li dlouhodobě potvrzované místo v našem organismu a nejsme-li ve svém těle svému vědomí pevnou základnou = nevíme-li jak fungujeme a neznáme se; sloužíme tak jen náhodným vnějším myšlenkám, pocitům a chutím, které si vzájemně odporují a potlačují se. A tomuto bezvědomí sebe sama říkáme život. Mechanický život.

Vnímání jednotlivých částí těla anebo naopak těla jako celku pomáhá pozornost a energii zakotvit a poskytnout ji domov. A struktura hmoty, co se tak stává více vnímavou, pomáhá zase pozornost o to více sjednotit. A tím nám ji méně a méně krade naše mentální aktivita, hlavně ego, které se s ní pokouší dělat taky psí kusy. Postupem času se tak pocit celistvosti násobí, moje 3D tělo si samo sebe více a více všímá a najednou lze zahlédnout možnost stavu vědomí, který se tvoří. Sám, přicházející odnikud. napadlo mě to z ničeho nic. Je to víc než můj dosavadní reaktivní mechanický pomeranč. Zaplavuje mě vědomí, které přesahuje automatické odpovědi naučené generacemi ze zvyku a které bylo závislé na rozdělení na subjekt a objekt.

A najednou se různě nevyvážená centra - myšlenky, emoce a i tělo samo stávají více vyrovnané. Vyvážené. jsou tím vibrujícím kmitem uváděny do rovnováhy. Pronikáním do sebe, procházím do nejhlubších rovin vesmíru. Já se stávám kreativním nástrojem tvorby. Očištěný od hluku vibrující na svém vlastním kmitočtu. Však zachovávající ten první signál z vesmíru díky němuž mám teď možnost přijímat tu inspiraci, ten "boží" dech vynořující se z hlubin a komunikující se všemi bytostmi.

Jak jsem už řekl. Jsem nástroj. Energie pozornosti není moje. V okamžiku její přítomnosti člověk ví, že není jeho. A díky ní ví, kde je i on sám. Umožňuje mu se uvědomit si sebe sama.  Jediné, jak se lze připravit na to, že přijde, je být v klidu. V aktivním klidu. Být pohnut sám sebou ke zpěvu. Ke zpěvu vibrace, zpěvu beze slov, který se rozléhá nesmírnou hlubinou nicoty a který v ní narazí zcela jistě na svou odezvu. A v těch klidných chvílích, kdy v sobě neneseme zbytečné napětí se otevíráme. Otevíráme se energiím, jenž byly dříve zablokované. A tak beze slov a beze jména mísíme sami sebe svou pozorností v to, co jsme s okolním světem, aby v tom sdílení sloužilo vše, tomu vyššímu. Tomu, čemu říkáváme tajemství.

Pozornost vědomí není prostředkem. Je tím okamžikem předávání vibrací a informací vesmíru nám. Je to chvíle, kdy Bůh hovoří k člověku. A já přijímáním a dáváním své pozornosti zase co by člověk hovořím k Bohu. Stejně tak nás ve formě lásky tato pozornost oživuje. Ty jemné vibrace, které se v nás např. při sexuálním spojení probouzí, jsou smíchány s námi samotnými, s tím hrubším materiálem. Míra neuspořádanosti každého systému je taková, jaká má být. Ale bez naší energie směřované ze hmoty do nicoty, směřované naší vědomou pozorností vzhůru k nebi, k nebeskému orgasmu, by vesmír možná brzy zanikl. Uprostřed extáze mezi mikrokosmem a makrokosmem je člověk. A má zde své místo. 

Jeho role je skvěle popsána ve slově tantra, které se překládá jako tkaní, splétání s významem rozšiřování. Vždyť jde jen o výzvu k tomu, pracovat na sobě a uvědomovat si každou vteřinou svého života znovu a znovu své místo v hmotě, v těle. A tímto navrácením se k tělu, je možnou cestou otevírání se vědomé pozornosti, která je tak připravena nám zprostředkovat své vysílání. Je na nás zda se pokusíme aspoň na chvíli vyladit svůj přijímač a zaposlouchat se. Přijímat a vysílat. Zároveň. S láskou. MZZ