Láska je směr použití naší inteligence...


Když se pozorujeme, začínáme se měnit. To je ok, jenom musíme umět pozorovat "správným" způsobem. To jest mít k pozorování systém vizuální komunikace, který nepodléhá našim představám. To jest, který nám nelže o tom, že je vše v pořádku, ale ukazuje realitu bez závoje našich smyšlenek. To umí v současnosti jazyk 3AXIS. Když se chci měnit, další věcí, je nevyzařovat negativní emoce. To je taky celkem pochopitelné. Tou další věcí je pohyb. Jak vlastně funguje naše tělo? Je náš autopilot v podstatě naší vědomou nebo instinktivní funkcí? Je náš pohyb řízen námi, protože si jej nejprve musíme uvědomit nebo se jedná o instinkt? Tedy činnost, která je taky účelová, ale bez vědomí účelu?

Co je tedy automatismem pohybu? Nebo je i v myšlení, v základu našich emočních stavů, které při určité reakci na základě prožitých "zkušeností" spouštíme stále a stále znovu a znovu stejně? Pokud je něco automatického, pak to znamená, že člověk sám pro sebe tuto činnost nepozoruje!! A je jedno zda jde o pohyb, emoci či myšlenku. Znáte, to ne? Potkáte známého na chodníku. Jde. Řeknete mu: "ahoj, kam jdeš"? Odpovídá vám: "Co?" Nestačil si ani uvědomit, čím je, kde je, kdo je, zda-li vůbec je...Automatismy nacházíme nejen v pohybu, ale právě v pohybu našich center, z kterých jsme složeni, se nejvíce projevují. A my máme tendence zaměňovat slovo automatismus a slovo instinkt. Instinktivní funkce organismu jsou ty zaměřené dovnitř. Třeba tep srdce, dýchání, oběh krve, trávení. To jsou věci, které jsou nám a všem zvířatům vrozené. To, co nazýváme instinktivní směrem ven, jsou jen reflexy. Protože zvláště pohybové funkce člověka jsou ty, co jsou nám předány společností a ne vrozeny, ale jsou "naučené". Získané nápodobou. To je totiž jedna z hlavních funkcí pohybového centra. To, co si vysvětlujeme jako instinkt je řada složitých pohybových funkcí, které se mláďata naučila od starších zvířat. Pohybové centrum bez "přemýšlení" napodobuje to, co vidí. To je původ legend o "úžasné" inteligenci zvířat nebo o tom, jak je důležité dát instinkt namísto inteligence.

A teď si to vy všemocní tvorové homo sapiens, představte. Máte v sobě nezávislé pohybové centrum, které je na jedné straně nenapojeno na myšlení, ale které samo o sobě myslí. A které na druhé straně nezávisí ani na instinktech a musí se je nejprve naučit. To je řád fungující v úlech, mraveništích, termitištích. Jedna generace, řízená nápodobou se musí chovat přesně podle modelů jiné. Tento model nedává žádné změny ani odchylky. Ani možnosti. A my se dnes ani neodvažujeme přemýšlet o tom, jakým a jak vzdáleným vlivům jsme vystaveni. Reklama je toho skvělým příkladem.

A tak jsme dodnes uvězněni v infantilním dualismu a vyhýbáme se, jak jen to je možné, k přerodu v jednotu v duchovním slova smyslu. Vyhýbáme se možnosti překročit život z automatismu naučených reakcí a žít v jiném poli vědomí než v tom, v kterém obýváme svůj svět z kůže. Své tělo, jak říká stará kabala. Povznést své vědomí však vyžaduje smířit se mnohdy s tím, že sice zrovna nic nechápeme a ani tomu nerozumíme, ale přijímáme to. A právě ve svém těle a spolu s ním. Toje ženská vlastnost. Povznést vědomí znamená vzdát se hledání smyslu událostí. To je zase mužská vlastnost. Vědět, vědět. Smysl je totiž mnohdy skryt na daleko hlubší rovině. Uvnitř. A teprve tehdy jsme schopni se vyjádřit. Vyslovit se. Dát světu to, proč jsme sem vlastně přišli. Ten, kdo světu nedá svůj JOD, žil zbytečně. Píše se ve starých spisech. Ale čím se vyslovit, když ne svým tělem, když ne svým pohybem???

Jod, což je nejmenší písmeno hebrejské abecedy, představuje duchovno, to vše, co se nachází za hranicemi hmotného světa. Můžeme si ale představovat, že v tomto nepatrném bodě se soustřeďuje veškerá potenciální síla, která až k tomu nastane ten pravý okamžik, vyústí ve „Veliký třesk“, což je jen trochu jiný výraz pro Stvoření. Představuje tudíž sílu, mocnost (Stvořitele), ale také vlastnictví. Majetek, kterého člověk během života nabude, dokonce ani vědomosti z poznání vztahující se k tomuto světu, nemají vůbec žádnou cenu, pokud nejsou integrovány v akcích, které provádíme svým tělem, v našich vztazích = v pohybech, ve vyjádřených postojích k jiným lidem. V sexualitě např.

Měli jsme dobře nakročeno. Mužská společnost a patriarchální systém nebyla blbost, jak se nám dnes mnohé esoterní spolky snaží nakecat. Vzor, který nám otiskovali do pohybu dění společnosti, jejímiž mravenci jsme, byl určen k tomu, aby se člověk stal pánem vnějšího světa. K tomu mu byla dána ona síla řízená rozumem. Nicméně už nám nikdo nepředal to, aby byla ve svém poznání doplněna vnitřním přijetím = ženskou moudrostí. STÁT SE se člověkem znamená být stavitelem, který své poznání musí načerpat z láskyplného proniknutí vnitřního i vnějšího světa. Musí si být vědom relativity své moudrosti (své vnitřní ženy) a nesmí ji uzavírat do žádného systému ve svém projevu (a už vůbec ne do hnutí či církve - pač potom s vámi automaticky hýbe to, co tam někdo aniž vy to tušíte, proč vlastně, naplandal a vy se tomu jenom z vlastní pohodlnosti podřizujete - celý život je vlastně pohodlným útěkem před skutečností, že se musíte rozhodnout, co dalšího ještě přijmete za své a rozhodnout se je zase práce vnitřního muže).

Po chvíli osvícení (malém pohybu světla ve tmě nevědomí člověka) zjistíte, že máte mužskou i ženskou část mozku a vzápětí dojde díky gravitaci i k tzv. pádu vašeho světla do vaší hmoty. Každej osvícenej je vlastně taky padlej. A nejen na hlavu. Jen si při svatbě jejich dosud strnulé role vymění místa. Pohybem, který nebyl naučený. To, co bylo dříve mužské se stává ženské a naopak. A my, protože jsme poznamenáni v pohybu věků mužskou civilizací se se svou INTELIGENCÍ zaměřujeme na poznávání a objevování vnějšího světa, který se snažíme dobýt. Podmanit a zotročit. Neotvíráme se živým zkušenostem, ale jen intelektuálním schématům. Problém je o to horší, že naše ženy dělají to samé. Náš typ civilizace vyvíjel tento druh inteligence až došel k jejímu nejzazšímu vyčerpání. V nápodobě. I mužů i žen. V otištění vzorců pohybu. Náš levý mozek, naše postoje, naše těla se vyvinula v naprostém zapomnění mozku pravého. Naše SÍLA (v kabale pravá ruka s ramenem) se stala jen vnějším projevem síly. Je dravou silou meče, co ovládá. Je dobývající, aby zotročovala. Naše levá ruka už tak není tou boží slávou, ale ani milostí a ani láskou. Není, protože se jí po dva tisíce let nenavrátila její ženskost. Nebyl, kdo by nás tomu naučil. Z Marie jsme si my křestané udělali děvku a ve východních ritech to ženy dotáhly maximálně k posvátné prostituci chrámových tanečnic. Zahnaly jsme své ženy na ostrov. Izolovaly jsme své vnitřní ženy bez lásky sami k sobě. V sobě.

Láska není instinkt. Láska není ani vědomé přání mnoha modlilů, kteří nedospěle doufající v její všezahrnující milost, ji vzývají všude, kde se dá. Domnívajíce se nedospěle, že to za ně láska udělá. A ona bez nás neudělá nic! Láska je naše moc v našem pohybu uvědomit si co jsme a zastavit naučené reakce a dát jim smysl a vjem jednoho těla i ducha, cestou postupných sňatků jednotlivých center (myšlenkového, emočního i tělesného) se sebou samým. Dohromady v jednotě. Vystupujíc ze stínu Boha stávajíce se jeho živým projevem. Pohybem.

Inteligence po pádu osvícení, tedy hmota vnitřně osvícených je totiž spojená s podstatou všeho. S informací, s vnitřním poznáním člověka směřujícího k svému dovršení, protože každá ze-mě, do které pronikneme, např. svým světlem, ať chceme nebo ne, nám vydá svůj plod. A posledním plodem lidského poznání je JOD. Ruce otevřeně chápající s láskou své JMÉNO. Svou energii. Ve které se my sami sobě odhalíme jako in-formace. Inteligence, kterou nám vtiskly generace lidí před námi, přivedla na svět zatím spíše zrůdy. Protože projevená vnější síla bez vnitřního pochopení lásky, která nás spojuje je zrůdností sama o sobě. Protože pouze uvědomělým pohybem uskutečněným nejprve ve svém srdci, se stáváme lidmi. Ale musí to být s láskou. MZZ


zdroj: Tajemství zlatého květu - Thomas Cleary, Tao vysvobození - Bruce Frantzis, Hledání zázračného -P.D.Uspenskij, Symbolismus lidského těla - Annick de Souzenelle