HIEROS GAMOS - srdcem k srdci

Být na světě je tak trochu zvláštní, nezdá se vám? Nikdy zde nejsi sám. Vždy je s tebou tajemství. Čeká tě tichý svět, který existuje jen v tobě samém. A o něm nám nemůže říci nic nikdo jiný než jen ty sám. Je cítit za tvých pohledů i slov. A každý z nás je umělec, který aniž to tuší vlastně tvoří z ticha hmoty zvuk a z neviditelného činí viditelné. Uvědomujte si však, jak jsme zde stále nováčky? Že se nad našimi hlavami pohybují nekonečné počty galaxií. Pod nohama nám chroupe hlína a kamení a každý malý oblázek má více než milion let. Co tady vlastně děláme? K čemu jsme sem přišli?

Jediné, co mě napadá, že to vesmír zatoužil po reflexi. A nalezl ji v našich myšlenkách. A tak začala naše slova, jak nerovná zrcadla odrážet jeho podobu. Až, když se do těchto zrcadel zahledíte, spatříte možná odstín smyslu toho všeho. Té hluboké vnitřní sounáležitosti a taky skutečného domova. A protože jsou naše slova jsou jako my a my jelikož jim už nerozumíme, tak nevnímáme to, že se dívají současně ven i dovnitř.

A tak podlehneme-li závislosti na vnějším světě budou nás naše vlastní slova, naše projevená niternost stále znepokojovat. Začne hlad, který nenasytí žádná myšlenka, čin ani osoba. Máme-li být celí, musíme být zároveň věrozvěsty i své vnitřní křehkosti, jenž nás činí tak zranitelnými. A to si nikdo z nás nepřejeme. A pokud si máme uchovat rovnováhu, je třeba udržovat spojení. To neumí a nemůže udělat nikdo za nás. Pouze každý člověk zvlášť je prahem, přes nějž lze vstoupit zase jen do jeho určitého a jedinečného světa. Tomu se dříve říkalo být svatým. Být svatým totiž dříve znamenalo být nikoliv výjimečným, ale být přirozeným. Být vstřícný ke světům, které v nás chtějí zůstat v rovnováze. Každý z nás tak byl obdarován tou nejvyšší možností tvorby ve vesmíru. Dát obsah a tvar jedinečnému světu svého nitra. Vyjádřit se. Naše lidské bytí je bouřlivá svátost. Viditelná značka neviditelného tajemství. Nikde jinde ve vesmíru se jeho mystérium nezjevuje tak intimně a záhadně jako v nás. V člověku. A aby se to vše mohlo podařit, musí to člověk v sobě umět spojit. Být partnerem. 

Partnerství je nejmocnější síla. Dovede tvořit i ničit. Učí nás, že důvěrnost a intimita je skrytým řádem našeho života a vesmíru v jeho neustále proměně z chaosu do proměny v přítomný okamžik. A přistoupíme-li k němu přátelsky, vše neznámé, anonymní a negativní nás přestane ohrožovat, protože ztrácí svou moc. To je člověk, co by aktivní účastník tohoto dění. A partnerství tak není jen výlučný či sentimentální citový vztah, je to síla daleko pronikavější. Dřívější lidské myšlení nebylo ani čistě systematicky logické a nebo jen ujeté na psychedelických houbičkách. Nebylo zatíženo dualismem. Nerozdělovalo to, co je ve skutečnosti jedním celkem. Vnímalo vše jako jeden celek. Partnerství vycházelo z předpokladu, že partnerem může být ten, komu lze odhalit svou individuální duši. Jen ten jednotlivec mohl poznat skrytá tajemství života díky vzájemné partnerské sounáležitosti a vědomí společné duše. Jádrem tohoto vztahu bylo vzájemné poznání. S partnerem vás spojovalo něco věčného a vznešeného. Vědomí vnitřní sounáležitosti srdce dvou lidí. Srdcem k srdci. Proto to byl posvátný sňatek.

Lidské srdce se neustále vyvíjí a mění a naše láska je pokračujícím procesem jeho tvorby. Tvorby vědomí v nás i mezi námi navzájem. A my díky ní poznáváme, že touha je Boží stopou v člověku a že naše duše spojená s tělem je právě oním místem prožívání naší sounáležitosti. Tělo je náš domov, náš jediný domov ve vesmíru. Tělo je v duši a toto poznání mu propůjčuje posvátnou důstojnost. Chováme se však ke svému tělu tak? Vědomi si toho, že naše tělo a jeho smysly jsou prahy naší duše? A jak by nás mohli spolehlivě informovat a naopak přenášet naše symboly a informace oběma směry, když bysme s nimi nebyly ve vyváženém vztahu? V partnerství? Díky němu objevíme bohatství vnitřního vesmíru naší vlastní hmoty, které si tolik nevážíme. Vrátíme se s pomocí těla k sobě samým a naučíme se v sobě, v nás, zase přebývat. 

Přebývat můžeme i svou prací. Prací našich činů, kterými odhalujeme, ať už o tom víme, či to tušíme, naše skryté touhy. To je podstata toho, čemu se říká práce. Ukotvení touhy ve vědomí, aby se pak stalo naší pamětí. A my díky tělu poznáme, že paměť je místo, kde jsou uloženy všechny uplynulé dny našich životů, že vášnivé srdce nikdy nezestárne a že čas je jen riskantně žijící věčnost. A posledním partnerem, po našem lidském partnerovi, po našem vlastním vědomí v duši, po svém těle s jeho smysly, a po jeho paměti je už jen smrt. S ní bychom měli navázat partnerství právě ještě za života. Přemýšlet o ní jako o našem neviditelném partnerovi, co nás provází od našeho narození. Je to velká lidská bolest, která je pokládána za zdroj veškeré negativity a strachu. Asi i proto je lidské partnerství mezi mužem a ženou ukázkou toho, co nás udržuje ve věčnosti. Možnost radovat se ze sdílení své duše v lásce srdce, které se ani smrt nemůže dotknout. Když jsem se díval jakékoliv ženě do tváře, díval jsem se vždy až do jejího srdce. Vnitřní tváří našeho života je totiž naše srdce. Právě zde vzniká láska. A cílem lidského života by mělo být dosáhnout toho, aby právě tato tvář byla krásná. To je beauty art. Umění krásy. Od srdce k srdci.

Zde vzniká láska. A my ji nutně potřebujeme k tomu, aby probudila naši podstatu, aby nenechala na světle, jen naše ego. Ta pravá láska je temná, vyrůstající z hlubiny nás samých. Pokud se jí naučíme přijímat, a to si přiznejme, to neumíme tak jednoduše bez sounáležitosti s druhou osobou, pak nám pomůže sjednotit se a vrátit se paradoxně s námi tam, odkud kdysi vzešla. Ten náš tolik opěvovaný vnitřní růst, není totiž nic jiného než návrat k sobě samému za pomoci toho, kdo nás obdaroval svou láskou. Proto jsme tak neradi sami. Protože uvnitř tušíme, že naše energie k překročení prahu našeho ega, prostě sama nestačí. K tomu abychom se stali těmi, kdo milují a jsou milováni. A láska začíná tím, že my věnujeme svou pozornost druhým zapomínajíce na sebe. Protože to je ta nezištnost, o které zpívají bardi a básníci a všechny princezny světa o sní ve svých snech.

Jen si dejte prosím pozor. Dotknete-li se díky svému vztahu své duše a ona se probudí... tak začne hledat svého partnera a pak už není cesty zpět. Vzplane ve vás jako oheň, taková zvláštní touha, která vás bude vyhánět z nížin polovičatosti a nenáročnosti do hor, vysoko do hor absurdních nároků. Absurdních pro současný svět. Pro věci jako je dané slovo, láska, čest a služba. To když se vás totiž dotkne věčnost, stanete se neústupnými. Nejste už ochotni připustit, aby váš život a s jediným přáním o absolutní naplnění brzdily nějaké kompromisy. A tím vnesete do světa svého i druhých buď nevídanou štědrost a nebo bázeň. Podle jejich rovnováhy. Vy buďte hlavně laskaví k sobě samým, abyste se tak naučili přijímat lásku od sebe i svého okolí. Od sebe i od partnera. To je váš společný úkol na celý život. A vaše láska ve vašem srdci je pak je navždy s vámi. A máme-li své partnerství umět přijímat ve všech jeho podobách, musíme zůstat pozorní. Protože, když na dveře našeho života tluče ta velká chvíle, často není její tlukot hlasitější nežli tlukot našeho vlastního srdce.

Michal Zdeněk Zachar