Blázen...s láskou

Dějiny lidstva jsou dějinami chtění. Nerozvážného nepozorného chtění. Zaměřeného na sebe. Chtěli jsme, aby měl jedinec víc svobody. Místo toho jsme vynalezli masovou výrobu, totalitu, mechanické vraždy v koncentračních táborech. OK. Opravíme to. Učíme se žít tady a teď. V bezpodmínečné lásce. S vědomím, že nikdy to není lepší než právě nyní. Odstraníme chybu. Objeví se další - větší a složitější. Pak vzniká pocit, že včera bylo líp. Většině z nás není v přítomnosti dobře. Statečně to popíráme. Místo toho se hystericky zaměřujeme na budoucnost. Se strachem. Je to nemoc. Lidé jí postižení usilují o změnu a především o svobodu. Přitakávají všemu novému, mají potěšení z rizika. Budoucnost ležící před nimi je pro ně velkou šancí. Takový člověk žije podle psychoanalytika Fritze Riemanna, autora knihy Základní formy strachu takto: z okamžiku na okamžik, bez pevných plánů a jasných cílů a nekonečně nespokojený (neuspokojený) očekává nové a nové podněty. Má strach z pořádku a zákonitostí.

No neříkám, že se všechno v dějinách odehrávalo s pomocí hysterie a že se tak chová většina lidí. Ale když to vezmeme např. podle umění v současnosti - filmový, hudební, reklamy a TV - tak právě tady převládá jakási estetika hysterie. A my se na ní díváme a učíme se. Učíme od něčeho, co má kořeny v uměle vytvářeném napětí, které se dále ve společnosti projevuje neuroticismy lidí a především strachem z hierarchií. Státu, vlády, obce, rodiny. Vládne svoboda. Ne, svoboda ani náhodou. Jen anarchie.

Sranda na tom všem je, že podléháme pořád stejnému klamu. Masírováni vnějšími podněty se mnoho z nás obrací ke svobodě jako ke spáse, k duchovním směrům a školám, jenž nám ji slibují klid za dvě školení a,-19650,-Kč brutto. A tak my hledající pouze vnějším způsobem jen dokola opakujeme stejný vzorec strachu: nadále hystericky chceme něco radikálně měnit vně sebe (např. partnerské vztahy - ne prohlubovat uvnitř nás samotných, ale měnit partnera), hltáme nové podněty vývoje; máme pocit, že právě nyní musíme najít tu radikální cestu, metodu, techniku, způsob. Tu novou a účinnou cestu. Jo a proto bezhlavě pobíháme a shromažďujeme. Duchovní artefakty. Duchovní materialismus. Můžeme totiž takhle žít v sebeklamu, že se duchovně rozvíjíme a namísto toho vlastně jen určitými cvičebními a duchovními technikami posilujeme svou egocentričnost.

Máme pocit, že čím dál více lidé si může dovolit vyšší vzdělání, můžeme více cestovat, můžeme více a svobodněji milovat. Tedy že se konečně duchovno stalo záležitostí nikoliv elit, ale mas. No znamená to jen to, že se ten stále stejný obsah distribuuje do vědomí stále většímu množství lidí. Jedinců. Jedinců, kteří jsou uspáni do bezvědomí života hysterií přecházejících generací protože život ve strachu se především přenáší na naše potomky. Když se totiž určité množství poznání rozptýlí mezi miliony jedinců, každé individuum získá z tohoto poznání jen velmi málo a dopad na jeho život to tak bude mít celkem zanedbatelný. A protože jsme opice učící se nápodobou, hystericky se držíme kožichu svých mistru a guruu a ničíme všechny lidi kolem, protože podvědomě víme, že by na nás v misce na dobroty prostě zbylo míň, kdyby do ní mohla sahat i ta blbá Mařena od vedle. Takže to naše "duchovno" je spíše Pandořinou skříňkou.

V době dnešní civilizace už není místo k tomu, aby jsme dlouhodobě věnovali pozornost systémům duchovních nauk a víry a metodicky je přenášely do života. Tedy stejně asketicky jako kdysi. V rámci hysterie života se nám totiž stále častěji přemazává paměť a my v rámci uspěchanosti vše tzv. "zjednodušujeme". Nikdo už dnes nemůže být důsledným fakírem, mnichem či jogínem. Neexistuje na světě místo, kdy byste našli samotu a pokoj, které v nich vládli v době vzniku náboženských systému víry. My nepotřebujeme chtít žít. To se už dávno děje, ale my potřebujeme v životě především obstát. Jenže kdo z nás si chce svůj život naplánovat tak, že v něm není cíl a že v něm bude existovat flexibilita a improvizace? Kdo si chce vyrazit na cestu, která není třeba? Kdo chce jít cestou, když ví, že není kam jít? Leda blázen. Jo blázen. Jen ten, kdo je dnes blázen, může jít životem a kontrolovat pomocí důvtipu a improvizace všechny své tři úrovně bytí (myšlenkovou, emoční a tělesnou) aniž by spadl znovu do hysterie strachu. Proč? Inu protože jeho rovnováha vychází zevnitř.

Kam se ale poděl náš smysl pro rovnováhu dějů - těch vnějších, kam? Přestáváme být těmi, kdo konají, ale spíše jsme jen poslušnými vykonavateli. Hysterie strachu nás za tisíce let naučila automatismu života bez lásky. Proč nám není dobré to, jak jsme žili dosud? Proč nevyhovuje cesta, po které jsme dosud šli? Nic nám není dobré tak, jak to je! Hledáme nové způsoby a říkáme tomu tvořivost! Stále chceme něco vylepšovat. Toto však se skutečnou tvořivostí nemá nic společného. Naše vylepšení jsou násilná, jsou to jen zlepšeniny pro zlepšeniny. Oprava opravy. Chceme, aby byl svět lepší. Co si pod tím, ale opravdu představujeme? Více pohodlí? A jakého pohodlí? Duchovního? Psychického? Nevíme. Jen chceme, aby "něco" bylo najednou jiné, lepší. Jo a zaklínáme se péči o potomky tvrdíce, že nám jde především o jejich prospěch. Chceme lepší svět pro ty, co přijdou po nás? Do prdele, napadlo nás někdy, že oni tenhle náš vylepšený svět, který si my korigujeme pro svoje potřeby a podle svých představ, a ještě bez lásky, vůbec nemusí chtít? Ten náš lepší svět chceme jen a jen pro sebe. Tady a teď. Jen nemáme odvahu si to přiznat. S láskou. MZZ

na motivy eseje Petera Maczovského
................................
MUSIC: Jsem prý blázen jen...http://youtu.be/NeDnvBSAB_o