JÁ je mezi nic a něco...

Proti všem očekáváním žiji. Tak jsem odcházel z vyšetření v pražském Ikemu. Sedící v čekárně plné lidí, kteří svou zachmuřenou tvář očekávající to nejhorší sdělení ani neskrývali. Šel jsem lehce a až skoro u východu jsem si uvědomil, že jsem stejně lehce přišel. Že se na mém životě něco zásadního změnilo, i když vlastně nezměnilo. Probudila mě do života smrt.
Pokud chci něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího, je třeba ještě něco jiného. Lásky. Ale jak se k ní dostat? Za prvé musím zůstat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání života přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota, pochybnost - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno. Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa. To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž protože je stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému. V momentu, kdy se já sám nenávidím. A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé je paradoxně, to samé. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy.

Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným. Zemřel jsem ještě za života.

Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem. Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Před tím jsem byl něco, byl jsem někým a teď jsem nebyl nic. 
Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". Mezi nic a něco.

Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. POCHYBUJI i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech se rodíme sami v sobě ( a je to opět zmatek) znovu nazpět sami do sebe. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Nás i ty druhé. 
Čím si totiž víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte tím i své okolí. A to nikdo z nás nechce. Nesnášíme to. Tedy JÁ naší vnější osobnosti to nechce. Já těch druhých, i našich blízkých. JÁ spokojující se s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, zkušenosti, poznání, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí JÁ coby podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás pak vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat. Být někým, něčím, aspoň tím hledajícím. Jsme to my sami vlastně jen hledající zapomnění nad tím, co nám vlastně chybí. A chybí nám to podstatné. Podstata nás samých. Ale tu máme, jen jsme na ní všichni zapomněli. A každé toto pohnutí podstatou s námi do základů otřese, vyvede nás z rovnováhy.

Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. O své vlastní nenávisti k životu. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Problém je jen v tom, že když stojíte mezi vidíte to, co vám uniká. Vidíte to, co ostatní nevidí. A protože to vidíte, odráží se to jako pochybnosti ven. K očím těch druhých. To je to, co jim boří jejich světy. Proto všichni, ti kdo vidí, odcházejí daleko od lidí do přírody. Ta se s člověkem neporovnává. Jenomže lidi, když vidí, že vy vidíte nedovedou zapomenout. Vidíte nejen jejich světlo, ale i jejich tmu. To, co vidíte odrážíte v sobě, ve svých tvářích, očích a gestech. Jste najednou nebezpeční. Jejich vysněnému světu. Láska zapaluje světy. Ale ničí svým ohněm právě tyto světy plné něčích iluzí. Dělající z nich nic.

Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře falešné osobnosti, která není mnou. A z toho co najdu mezi, tady teď zkusím žít. S láskou. MZZ

PS: Ten krunýř nevyhazujte. V něčem v tomhle světě musíme žít.