Tristan a Izolda

Celá tragedie moderního muže začíná podvodem sebe sama. To když říkáme my muži: "Já překonal jsem mnoho moří, a šel přes mnoho hor a splavil mnoho řek a to vše včetně překonání příšery jež ohrožuje tvůj lid princezno jsem vykonal...abych tě našel."

Krása těch slov tragedií není, ten problém je v tom, že to my chlapi nemyslíme zas až tolik vážně. Protože kdyby jo, za těch několik století, co si takhle cintáme pentle kolem úst, už by to někde asi muselo být vidět. Co kdybysme s našimi ženami pánové vyhlásili mír? Když už to neudělal náš patriarchální předek? Můžeme se po staletích lstí naučit, abychom k ženě vlastně přistupovali opravdu čestně?

Pro ženu je principem života navázání vztahu. Být přijata. Je-li dnešní žena ignorována nebo zraněna mužem, často si najde jako v středověku způsob, jak proti němu obrátit jeho vlastní meč a jak ho zranit jeho vlastní silou. V okamžiku, kdy si muž uvědomí, co vlastně od ženy potřebuje a nabídne ji svou lásku a kladný vztah, projeví se u ženy téměř kouzelná schopnost odpouštět. Když muž pohřbí meč a nabídne vztah, pohřbí žena okamžitě ten svůj a agrese se změní ve vzájemný svazek. Pokud je nabídnut opravdu ryzí vztah a cit, zapomene ženská stránka, ať už u muže anebo u ženy, na stará zranění a odloží zášť. Je to jeden z nejušlechtilejších a nejkrásnějších ženských instinktů, jeden ze způsobů, kterými slouží životu a jeho proměnám. Její přirozenost je to, co dominuje. A její vztah je pro ni nejpřednější. Žije pro něj víc než pro cokoliv jiného, pánové.

A ještě poznámku - duše není teplá usazenina, kterou si sebou nosíme v kapse abysme si ji vytáhli, když je to potřeba, a jinak si ji nevšímali. I ona vyžaduje vztah. A čas. A když ji ignorujeme, v hněvu povstane. Když se jí vydáme hledat, když s ní jednáme jako se sobě rovnou, když chceme najít její vnitřní svět a její moudrost, vyhlásí mír a přijetí. Hieros gamos. Protože jinak my muži jen hledáme to, co ani nepotřebujeme a tak nám nevědomí díky své zvláštní alchymii převrací pravdu v lež. Muž v nás je přesvědčen, že získal ženu a že ji přivede domů, aby posloužila síle jeho mužského ega. A neví, co se stane, že to nakonec bude on, kdo bude dobyt. Osud před nás mnohdy staví ženu jako chladivý džbán plný vzácného vína. Osvěžujícího a omamujícího vína silou svého nevědomí. Svého tmavého dna na které ani nedohlédneme. A on se zhluboka napije, protože nemá žádné podezření. Ale pokud se pod svými opileckými a ješitnými klamy naučíme rozeznávat pravdu v situaci, když lžeme sami sobě či druhým, pak za tyto pravdy můžeme začít brát zodpovědnost a můžeme je začít přímo a čestně prožívat. A tomu už se dá říkat život. A když se tedy pozorně podíváme z jakého tajného místa tato slova pramení, zjistíme, že vlastně hledáme svou ženu a že ji potřebujeme.





Robert A. Johnson