Jsem ZACHAR

Často slýchávám dotaz, jak mám vlastně jít dále? Jakou "cestou" se mám vydat. Asi i proto my někteří kamarádi říkávají žertem "wizard crossroads", kouzelník křižovatek. Pomáhám se lidem ukotvit v přítomnosti. A že je to legrace není třeba vykládat. Někteří my říkávají, seš jako magnet, došli my zachaři v krvi...možná je to jen tím, že jdu svou cestou. Setkáváme se denně s mnoha lidmi. Magnetizujeme se. Někdy láskou a někdy fackou.

A v tom davu se najde i pár těch, co si jdou svojí cestou. A při setkání s nimi pochopíte, že teď, teprve teď se váš život začal lišit. Od života v náhodě. Protože vliv člověka, který zná svou cestu je velmi zvláštního druhu. Je to přímý vliv a je to vědomý vliv. Ta chvíle by se dala nazvat prvním schodem. Tímto prahem začíná schodiště k cestě. A po tomto schodišti můžete dojít k vlastní cestě. Po schodech půjdete za pomoci svého průvodce. Vede vás mezi "životem" a cestou. Sám po schodech nikdy nikdo nevystoupal. A jedině díky němu se lze dostat na svou cestu. Ta totiž začíná až za posledním schodem, na mnohem vyšší úrovni než na jaké se nachází "obyčejný nevědomý" život. A proto vám nikdo neřekne, kde cesta začíná. Začíná něčím, co se vůbec nenachází v životě. A proto není možné říct, kde začíná.

Při stoupání po schodech si člověk není jistý vůbec ničím, o všem pochybuje, o tom, zda je správné, co dělá, o průvodci o jeho silách a vědění. To, čeho na schodech k cestě dosahuje je velmi nestálé. Může kdykoliv spadnout a začít od počátku. Když ale vystoupí nahoru, vše se změní. Pochyby o průvodci zmizí a zmizí taky potřeba průvodce. Ne úplně, ale stane se mnohem méně nezbytným. A většinou, když překročíte práh posledního schodu a vstoupíte na cestu, víte kam jdete a jste tedy nezávislými. A zde už nemůžete ztratit nic z výsledku své práce na sobě. I kdyby jste cestu opustil, vrátíte se zase zpět do stejného místa, odkud jste začal.

Na všech cestách jsou různé podmínky. Na 4. cestě k čtvrté bráně (http://heretic-wanbli.blogspot.cz/2013/05/mezi-kruhy.html) je jedna, kterou se tato cesta od ostatních liší. Podmínkou pro výstup po jejím schodišti je, že člověk nemůže vystoupat na vyšší schod, dokud na svůj vlastní schod nepostaví někoho dalšího. I ten však musí na své místo dát někoho dalšího, chce-li postoupit dále. Čím výše člověk stoupá, tím více závisí na těch, kteří jej následují. Zastavili se oni, zastaví se i on. Člověk může něčeho dosáhnout, např. i zvláštních schopností, ale ty později obětuje, aby jiné lidi pozvedl na svou úroveň. Vše, co obětoval, dostane zpět pokud lidé, s nimiž pracuje, vystoupají na jeho úroveň. V opačném případě mu hrozí, že o to přijde nadobro. 

Jaké výsledky přinese práce člověka, jenž na sebe vezme úlohu vypravěče příběhu stoupání po schodech, to nezávisí na tom, zda přesně zná či nezná původ toho, co učí, ale na tom, zda jeho myšlenky pocházejí "skutečně" z jeho vnitřního středu a zda je dokáže odlišit od těch myšlenek ostatních.

Adam byl spolu s Evou vyhnán z ráje ne snad proto, že pojedl ovoce ze stromu poznání, ale proto, že je okusil předčasně. Vzali několik schodů najednou. Chtěli užívat zralých plodů dříve, než k tomu jako lidé dozráli. Znamená to, že mezi tím, co můžeme od života očekávat, a tím, jací jsme, existuje zvláštní druh podmíněnosti. Adam se zmocnil zralého plodu „dřív, než se jím on sám stal“. A na svou cestu za Adamem = stát se člověkem, nastoupíte až když k tomu dozrajete. Základní podmínkou Adamovy zralosti je to, co se označuje jako Adamovo „dílo milostných zásnub se svým ženstvím“. V duchu Jungovy psychologie to znamená, že tímto předpokladem je uskutečnění „posvátného sňatku“ (hieros gamos) s vnitřním ženstvím, tj. s Animou. Jen skrze toto dílo „živé alchymie“ se Adam může stát celistvým, tj. zralým člověkem. Adam = člověk.

Může pak přijít k svému jménu. Jménu ZACHAR. Klíčovým bodem v tomto procesu sjednocování (postupného zrání) je – jungovsky řečeno – setkání Adama s archetypem Animy, tj. se svým niterným, nevědomým a nerozvinutým ženstvím. V hebrejštině znamená Zachar = „muž, samec“ – znamená „ten, kdo se rozpomíná“ na svou zásobárnu energie, Nekeva (což v hebr. znamená „samička“, nebo také „schránka“), v níž se ukrývá moc Jména. Pojem Jména v kabale v jádru koresponduje s Jungovým pojetím Svébytnosti čili s archetypem celistvosti, dovršenosti a smyslu. „Mužem je ten, kdo se rozpomíná na své nenaplněné vnitřní ženství (Animu) a nastoupí cestu dobývání svého Jména“ (tj. cestu individuace). A v tom lze spatřovat životní úkol každého Adama (archetypického člověka),ať už muže, či ženy.

Stát se učitelem stoupajícím po schodech. A být učitelem považujícím je všechny za své žáky a současně za své učitele. Protože tomu tak i ve skutečnosti je. Ale jen pozor, průvodce, či vypravěč nebo učitel vždy odpovídá úrovni žáka. I proto je vtipné, že spousta lidí nestojí jako lidi ani za zlámanou grešli, ale za učitele nesmí mít nikoho jiného než Ježíše Krista. Žák, který je na nižším schodu nemůže počítat s pomocí učitele o dva schody výše, to v podstatě nejde. To by se všichni, které provází Ježíš (Budha, Alláh - doplň si dle svého věroučného systému...) museli stát aspoň apoštoly, protože ti byly Ježíšovými žáky, ne?

Prostě ten, kdo je výš je učitel. A stejně jako je nepostradatelný učitel, je nepostradatelný i žák. A na tom je založen vzestup člověka k svému poznání. K své cestě. Nikdo nemůže vystoupit na vyšší schod, dokud na to své místo neumístí někoho jiného. A musí vrátit to, co dostane, aby pak toho mohl dostat více. Jinak mu bude odňato i to, co mu již bylo darováno. A je jen na nás, zda je to láska nebo facka.