PARTNER - bezpečí a nebo stres?

Skutečnost, že se skutečnost našeho života neustále mění, nás dohání od počátku dne až k jeho sklonku, někdy k dost zajímavým emotivním vrtulím. Přecházíme totiž z jedné zdánlivě bezpečné situace do akce. Z domova do práce. A tudíž se mezi populací začíná již delší dobu tvořit a ne malá struktura, posilující kult jistoty a bezpečí. No, protože pobývat v tom, čemu říkáme bezpečí, je pro nás přijatelnější než v něčem, co je nejistota a my potom máme tendenci své bezpečí vyztužovat, čím se dá. A co potom udělá naše stavba (domov, vztah), když ji přetížíme? Spadne.

Nejlepší je to vidět na tom, co nazýváme bezpečná láska. Najděte si vhodného partnera. Vše je ok, rozumíte si, máte něco společného, sex klape. Nutně byste měli tedy dosahovat bodu bezpečí. Hm a ono prd. Všechno jede dále a naopak máte pocit, že je to vše ještě horší. Stres je ještě horší než když partner nebyl. Proč? Inu správného partnera poznáte podle toho, že vám odkrývá ty stránky, které se většinou pokoušíme sami před sebou schovat. Takže ideální vztahy, které se mezi lidmi tolik rozmohly a které nám dláždí partnerské či manželské rozchody čím dal častějším pláčem a strhanými srdečními chlopněmi, jsou v podstatě lží. A oba dva se postupně během vztahu vzájemně odkrývají do podoby, která tomu druhému prostě nevyhovuje. Polechtáte jeho bod bezpečí a je oheň na střeše.

Je mnoho lidí, kteří své partnery porovnává se svými minulými zkušenostmi. A na základě toho si tvoří dopředu své myšlenkové konstrukce a řeší vlastně na tom současném to, co bylo, místo toho, aby se soustředili na to, co je nyní a utvářeli vztah znovu. A na čistém podkladu. Je mnoho technik, které mohou párům, které spolu chtějí pracovat. První z nich je neverbální komunikace. Výcvik takovýchto dovedností nestojí oba dva nic moc a výsledky jsou skvělé. Protože to, co vidím a umím dešifrovat už nikdy nikdo z obou neokecá. Nebo jsou zajímavá společná dechová cvičení či meditace. Znám jednu dvojici, která pravidelně dvakrát a třikrát za týden "ladí dech". Partner si sedne zády k stěně a partnerka si mu sedne pohodlně do klína zády k němu a připuštěni k sobě nedělají nic jiného než, že spolu chvíli splývají a dýchají. Jejich dech se po chvíli synchronizuje a oni se tak učí vzájemně se naladit jeden na druhého. A jejich společný život je sice úplně odlišný a pocit bezpečí jim skýtá minimálně, ale na tyhle společné chvíle nedají dopustit. Asi ví proč.

Jsou zase páry, kde jedním z bodů seznámení byl např. sex. Proč nepokračovat v partnerském soužití pomocí sexuální magie nebo prostě tantristických cviků? Zkoušejte různé formy, věnujte se společně sobě pár hodin v týdnu a součástí toho všeho by měla by být i vaše sexualita. Milování se jednou týdně mimo středu je v ČR dnes spíše zázrak. A stačila by třeba partnerská masáž. Vzájemná podotýkám. Někdy lepší dobrá masáž než blbý sex... :)

Protože, když o tom, co nás tíží trápí a tlačí na duši, srdci, či konečníku po nevydařeném análním skluzu nebudeme diskutovat s partnerem, nebudeme to s ním prožívat a to mnohdy i velmi expresivně, zvláště v tom posledním případě, tak neprožijeme společně všechno naplno. Spíše lze pomoci vztahu záchvatem vzteku, co něco vyřeší nežli tím, že se stáhneme a budeme si držet od partnera odstup. Blbě řečeno naše vztahy, ty "správné", děsné slovo, jsou tu v podstatě od toho, aby nás vlastně paradoxně, co nejvíce dráždily. Ti pyšní mohou drhnout podlahu, netykavky budou vystaveny víru vášní partnera, který se nenechá odbýt a ty bojácné to zase pošle na procházku místní hřbitov o půlnoci. Prostě osud nám většinou šlape, díky Bohu, na naše kuří oka a tak budí naše energie stresu. A my se tak můžeme ve vztahu zbavit většiny tzv. obecně negativních vlastností. Právě proto, že od nich náš vztah bude svou prací, společnou prací na sobě, odpoutávat pozornost. A tomu čemu věnujeme minimum energie, tomu jaksi energie dochází, že?

V starověkém Řecku to měli jednoduché. V Delfách kupříkladu měli Apollón a Dionýsos tentýž chrám. Ne oba dva byly aspoň dle dochovaných pověstí hetero a jejich řádka potomků to potvrzuje, a asi to nebylo ani tím, že by bylo v Řecku tehdy málo místa pro stavbu chrámů. Jen tehdy bůh Dionýsos představoval ženský svět mystérií krve a sil země (prosím vás tohle nedávejte číst současným bohyním a kněžkám, co chodí výt s vlky... :( ). A byl střídavě uctíván s Apollónem, přičemž ten ztělesňoval mužské vlastnosti jako jasnost, vzdálenost a odpoutanost. Asi proto, že se prostě jako partneři ukazující si svou vnitřní polaritu dobře doplňovali. Společnost byla tehdy i více mužštější a v Řecku je dodnes nejrozvinutější patriarchální systém na světě. 

Dionýsovské vnímání vyžaduje plné poddání pozornosti ve prospěch vnímání a citu, které samozřejmě umožňuje naplno pocitově vyjádřit své pudy a vášně. Tady a ihned, živočichálně. Apollóni, to měli trochu výše, dále, světleji, vše co bylo blízko bylo blbě, takže hlavně ten citový život, prostě filozofie. No, jenže milé světlonošové našich vztahů - Apollón, Bůh světla, rozumu, úměrnosti, haromine, čísel - tenhle princip oslepuje všechny, kdo prostě to božské přehánějí. Myslím s tím uctíváním. Nečumte dlouho do slunce. Oslepnete. Odskočte si tu a tam na momentík do tmavého kouta výčepu a dejte si pivo s Dionýsem. 

PS: Víte stejně šlo a půjde ve vztahu vždy jen o energii. Většina vztahů je založena na tom, že parazitujeme na druhém. Ano, energeticky. A mnoho lidí i stejně tak i na svých dětech. Mimochodem a představa o tom, že energii lze přenést z jednoho vnitřního systému do druhého - tak ta tvoří základ všech psycho-spirituálních systému. Církve, sekty a společenstva si mezi sebou jen v ruzné míře a většinou jednosměrně posílají energii pro svého mistra, Boha, kadidelnici, kněze, dosaďte si, co chcete. Ale prostě k tomu, aby člověk mohl transformovat své vědomí - prostě potřebuje mít neustálý přísun energie a do určité míry omezit i její únik. Asi i proto jsme tak rádi, když je partner doma a nikde necourá? Práce s energii je celkem jednoduchá - můžeme vypnout nepotřebné obvody a šetřit, meditovat, dýchat, cvičit fyzicky a sexovat a kontrolovaně při tom ovládat pohnutí mysli a citů. A proč to všechno dělat? Inu pro sebe? Pro partnera? Pro naše potomky? Pro všechny lidi? To je na vás. Ale mějme na paměti, že výsledkem našeho spojení je vždy život. A ten nikdy nepřinášel bezpečí. Ale díky němu poznáváme a vnímáme to nejcennější,  co můžeme najít na Zemi. Naši lidskou lásku. A je jen na nás, jak její energii využijeme. Použijeme či zneužijeme. Pár dvou lidí je vlastně takovým pokusem stvořit energetické perpetuem mobile. Nevyčerpatelný zdroj života v pohybu a klidu. Zároveň. Tak to prostě jen zkoušejte. Jakkoliv. Aby z nás nezbylo jen perpetuem debile. 

MZZ