Od zamilovanosti do partnera k lásce partnerské

Zamilovanost jako nejkrásnější "duševní neuróza" světa popisuje citovou potřebu doplnění partnerem od duševna až po tělesnost. Vlastně chceme partnera hlavně proto, aby nám zakryl oblast, v níž jsme slabí. Proto nacházíme zalíbení v člověku, který viditelně nebo zjevně vlastní právě ty vlastnosti, které u nás nejsou dostatečně rozvinuté. Přání spojit se s tím, do něhož se člověk zamiloval, spočívá v naději na získání oněch vytoužených vlastností i pro svou osobu. Problém je v tom, že tohle je z velké části záležitostí a touhou našeho nevědomí. Tedy, že člověk ani neví, co ho k tomu druhému přitahuje, ale osoba to většinou není, jde především o příslušnou vlastnost :( . A tak v partnerství dochází k dělení funkcí, v němž se oba stávají specialisty. V první fázi to jde celkem dobře. On opraví blikající plazmu a cítí se důležitý a potřebný, když ho o to ona poprosí. Ona zase naproti tomu dobře vaří a je šťastná, když slyší svou pochvalu za dobré jídlo (velká výjimka dneska). No teď mě vlastně napadá, že se doma čím dál častěji nevaří, tak co ty lidi dneska vlastně ještě spojuje? Sex taky ne, když si na něj každej stěžuje, :( ?

No a pokud po deseti letech on stále opravuje blikající obrazovku a ona tedy předstírá, že vaří (z polotovarů) výsledkem je tedy to, že zamilovanost prohrála. Ani jeden si nedal tu práci, aby přijal schopnosti toho druhého. Pokud by se o to aspoň pokusil stal by se celistvějším a celejším. A každý z nás si dělal iluze, že přeci jeho EGO, jeho hodnota stačí k integraci. Proto chce většina partnerů toho druhého a nepřizná si to, jenom vlastnit. A počáteční iluze se stává zklamáním, jestliže se partnerství rozpadne a s partnerem zmizí i všechny jeho schopnosti i z našeho vlastního života. Co zůstane? Počáteční prázdnota, a vesmírná hra na zamilovanost může začít znovu. Člověk se zase zamiluje do partnera reprezentujícího vytoužené vlastnosti a co byste neřekli - pokud možno naletí zase na stejný typ.

Skutečný majetek a potvrzení slova MÍT v partnerství vzniká s integrací s vlastnostmi milovaného partnera. A i po partnerově odloučení či skonu nám zůstávají jako dárek. A právě láska je vedoucí silou vztahu, který se chce učit. Milujeme toho druhého právě pro jeho odlišnosti a můžeme se je společně učit. Nikdy se je asi nenaučíme stejně, a je dobré partnera respektovat, že je v řadě lepší či jiný než jsem já. Ten lásky plný tlak si totiž vytváříme sami svým vědomím chováním. A tím se tento vztah stává jakýmsi luxusem mezi tím, co dneska potkáváme. Partneři už na sobě nejsou vzájemně závislí. Proto hlavní myšlenka vztahu není: "potřebuji tě". Docházíme prostě k tomu, že moje štěstí je moje a nezávisí na tobě, ale já chci žít s tebou. Tady se to "já musím" nahrazuje "já chci". A na konci takového vývoje vztahu se na nás Venuše laskavě usměje, když jsme schopni si říci: "jsem šťastný, že s tebou smím žít". V tu chvíli se zamilovanost mění v lásku.

Hmm, láska je ještě o smyslnosti. Možná by z toho stálo za to vyvodit pro náš sexuální život i jednu radu: "méně je někdy více". Ta vnější posedlost sexualitou je chorobou posledních 100 let. Čím více se nám zrychluje tzv. čas, kdy si můžeme něco plnohodnotně užít, což je cca od 25 do 35 - aspoň podle marketingových manažerů; i když minule mi tu plakala dívka v 25 letech, že už je stará...tím více padáme do pastí zavislostí na sexu. Ovšem takto nastavená sexualita nepřináší hluboké vnitřní uspokojení. Snažíme se zvyšovat si spou spokojenost drsnějším drážděním našich smyslů, v naději, že ho opakovaný silnější stimul probere z letargie. Vnitřní vývojová cesta člověka i ve vztahu si přizná podíl vlastní nenaplněnosti, převzeme za ní odpovednost a pracuje na ní. Ne, že ji jako obstarání zábavy hodí na hlavu partnerovi. To v sexu nikdy nefungovalo a nefunguje. Ale pokud se zaměříme do svého nitra a nahlížíme tam společně otevřeně s partnerem, najdeme zvláštnosti, které bysme venku možná ani nenašli.

A to nám dovoluje právě naše, námi oběma partnery prožívaná společná sexualita. A prožívání našich smyslů ve všech směrech láskyplné komunikace. Vůně, oleje, masáže, dotyky, intimita, vášeň, nespoutanost, ale i hlas a pohled. Umíte např. pracovat sexuálně s hlasem? Láska takto prožívaná, ne jen odžívaná je přínosem oběma. Protože miluji to, co mám tady a teď. A chcete-li vpustit do vašeho společného života světlo lásky, musíte nejprve umět změnit v lásku i svoji tmu. A nečekat, kdo do ní zrovna náhodou spadne. A myslet si, že vám tam posvítí. Vaše vlastní tma totiž může být větší než jeho svítilna a zásoba baterií...

Michal Z. Zachar