MEDITACE aneb VŠEHO s MÍROU


Uvědomte si, že máte své lidské hranice. Buďme na sebe jemní a hodní. Všeho s mírou. Řím nepostavili za den. - hesla s kterými jste se někdy někdo potkal. A znáte tyhle? Důležité pro osobní růst je i něco vydržet. Žádná bolest, žádný zisk. Buď dokonalý nebo zemři při snažení. Usmívejte se a trpte, i když ve vašem srdci víte, že jdete přes svou hranici a zraníte se. - tyto způsoby vnímání bolesti jako prahu k posunutí se v osobním rozvoji používají tzv. systémy ohně. Ty, které člověka v jeho snažení přivádějí na vrchol. Jenže na cestě samé je překážek i tak dost. A proto je dobré nemrskat sami sebe zbytečně a bez důvodů. A nebo je snad něco pravdy na tom tvrzení, že jsme bez rozdílu kultur "masochistická" civilizace? Uctívající symboly jednoho Boha, ale jen v jedné jeho polaritě? Te stvořené z ohně. Té mužské síly. Té sluneční síly. A jejím paradoxem je, že ji nejvíce uctívají ženy. Ty, jenž přirozeně tvoří naši vodu "zdola"?Mnoho lidí se v současnosti obrací k meditacím jako k prostředku nalezení bodu rovnováhy. Vnitřní rovnováhy v tom rozbouřeném světě kolem nás. Ale obrací se k ní mužsky a tvrdě. Máme na vše jasná pravidla, jaká má byt podložka při sezení, jakou mantru máte říkat, a vnímáte to co říkám, kterým uchem...ale meditovat (žít i milovat) lze i jinak. Prostě se jen nesnažit být tvrdě v meditaci a "jít do ní". Víte, vlastně se v meditaci pokoušíme být více Bohy nežli lidmi. Ta naše polarizující snaha po vítězství ducha nad hmotou, že? A přinášející jen další napětí namísto uklidnění, co? Snaha o nalezení vlastního středu - v jedné jeho polovině?

V meditaci je touha pracovat sám na sobě skvělá věc. Chceme se tak v ní přiblížit k Bohům. Rychle. Akorát nesmíme zapomínat na to, že Bohové si mohou dovolit být dokonalí. My jsme lidé. A jestli se tlačíme k tomu být dokonalejšími více než takoví jací jsme nyní, tady a teď, tak vyhazujeme svou spiritualitu vlastně oknem pryč. Horlivým překračováním svých hranic, které nectíme a nemůžeme je tak ani dosahovat v oné hledané dokonalosti. A tak si vytvoříme zbytečný vnitřní tlak na sebe, který je těžké unést. Možná i proto je mnoho meditací v sedě či vleže? Zkusily jste totiž někdy meditovat ve stoje?

Lidé dávají do meditacích mnoho nereálného očekávání. A to hlavně v tom, kolik toho jejich vnitřek zvládne, když se tak nějak ponoří do sebe. A nechápou, že na rozdíl od vnějšího světa, kde mohou někam utéci, jsou v sobě pod vytrvalým tlakem, který jejich nervová a emocionální soustava prostě nemusí zvládnout. Již několik let je vědecky potvrzeno, že fyziologický "klid" v podstatě neexistuje. Mozek neustále reaguje. Není to však hned patrné a pokračuje to postupně, ale následkem nerespektování pravidla "dělej všechno jen na 3/4", jak říkávala moje babička a nebo tao vody, se dostávají do pozice plavce, který v domnění, jak je to na druhou stranu řeky vlastně jen kousek, utone z nedostatku sil těsně před cílem. A když "dokonalí meditující" tlačí svou pozorností na svůj oheň, nelze se divit, že se mohou i vnitřně "roztavit".

V normálním životě dostáváme tvrdé údery, to když se dostáváme přes okraj. Jako popáleniny. A oheň dokáže divy. Mezi tyto vnitřní signály, patří i trvalý neklid, který vás popadá v pokoji; najednou nadmíru energie v jedné končetině, nutící si sní neustále pohybovat či emocionální reakce, když vypěníte nad drobností, jenž nemá valného významu pro život. Pokud se toto objevuje už ve vašem životě, znamená to, že jste už překročili svoje hranice. Řešením je zpomalit tempo meditací, vynechat je či je doplnit dalšími cvičeními. Ale zkuste odolat droze, kterou jste jednou do mozku nasadily, že? Někdy pomůže terapeut, když jej vyhledáte. Někdy je dobré vyhledat mistra, který by měl meditace vést a měl by jasně poznat, že jsou ve vás problémy, a to je taky důvod, proč se osobně domnívám, že mnoho mistrů po světě neběhá. Protože mistr by měl vědět, co si jeho žák může dovolit. A taky proto má mistr vždy jen jednoho, maximálně dva až tři žáky, víc ne. V systémech vody. U ohně je to něco jiného. Naházíte li na louku pár hrstí dřeva a zapálíte-li je, co na tom, že někdo shoří rychleji či pomaleji. V bolesti se rodí duch, a jede to dál jako zaklínadlo...když se jim to líbí... :(

Meditace není produkt. Ano, když si já koupím produkt anebo službu, mám rozumné právo se dotázat, co my tento přístroj či výrobek přinese a za jak dlouho. Ale když cvičíte - úsilí samo nestačí. Jestli cvičíte málo nebo hodně. Meditace vám nikdy nedává záruku. Prostě cvičit občas je lepší než necvičit vůbec; a cvičit pravidelně jednou za týden je lepší než cvičit občas; a taky je pravda, že cvičit dvakrát denně je lepší než jednou za týden. To protože vám to poskytne více přístupů. Ale nedá vám záruku, že se vám tyto přístupy otevřou. Že ty vrata do sebe prostě otevřete.

Pokrok práce na sobě není spojen s časem, který strávíte cvičením ať sami či ve skupině. Schopnost jakéhokoliv člověka jít po cestě meditace silně závisí na množství a druhu jím v meditaci zpřítomněných vnitřních překážek. Jeho bloků. Které potom dle svého výběru metody v sobě spaluje či rozpouští. Ale všeho s mírou. Vše má v tom našem světě své limity a hranice. I my. Copak někam spěcháme? Až potom možná pochopíme, že meditace je celý náš život a že je přímo středem našeho života.

"Procestoval jsem celý svět a přicházím, abych se vrátil domů. Srdce tě volá pojď už zpět, potkáváš listí z opadaných stromů. Jdoucí bez domova a hledající, strávil jsem život s tím, že budu bdět. Pro věčnou zkušenost cestující, nepozvedl jsem k tanci ani jeden květ". - Vždy můžeme něco udělat. Třeba jen vypěstovat květ. To když se nám meditace stane životem. A v něm prostě tu a tam zaslechneme zvony, které ti druzí neslyší. MZZ