A tak jsem stvořil ženu

Seděl jsem chvíli v sauně a kapky potu ne a ne vyrazit. Asi jsem potřeboval hodně tepla, abych se mohl rozehřát. S tepajícím tlukotem srdce a teplem přicházelo uvolnění a chuť se jen tak rozplynout do prostoru. Po rozumném zhodnocení, co by asi tak dělali na podlaze sauny s cca 30 kg tuku o další hmotě ani nemluvím, jsem se zase vrátil k sobě a spočinul pohledem na nádherné dívce sedící na proti mě. Zahalená v bílém prostěradle seděla ani nedutala. 

Tedy dutala tak, že tep jejího srdce bylo slyšet asi ještě přes dva pavilonu wellness centra, kde jsme seděli. Sedíte-li s krásnou ženou v sauně a podíváte se na ní, i když je zahalená prostěradlem podle směru pohybu a podle pohybu jejího těla pod prostěradlem brzy zjistíte, jak krásná je to žena. Ne jen tělem. Stačil jen malý okamžik zastavení se a ukotvení se v jejím těle, tedy kousek od povrchu, pořád ve vší počestnosti, vím co dokáže přesně cílený pohled. 

A pak se vše změnilo. Jen to napětí v těle, které se začalo malinko, ale znatelně chvět, v tu chvíli, jsi říkám, jsi blázen, jak to vidíš, když je tu tma a světlo jen lehce prosvítalo dveřmi? A tak to už jsem nebyl na prostěradle, ale v těle člověka, co seděl na proti. Ani nevím, jak jsem se tam ocitl. Ale, jo vím, ona plachá očka se jen lehce usmála a ona se spokojeně zavrtěla a uvolnila.

Ta krásná dívka je najednou ženou, kterou mohu milovat. Seděla tam a najednou si uvolnila jeden konec prostěradla a sledovala, co na to říkám očima. Kdo netušíte, jak nádherná je, těžko vám "toto" popíšu. Fotka by byla jen laciná slibotechna neodrážející podstatu té ženy. 

Jen jsem se usmál a ona uvolnila sevření celého těla a cíp jejího najednou malého prostěradla pomaličku sklouzával po těle, jako lavina po horském úbočí. Když potkal její ňadro a odhalil ho, zachvěla se ještě víc a opět se podívala ke mně. Znám pohledy žen, ve kterých je mnohdy stopa nevědomé manipulace. Tady byla jen obrovská chuť se jako žena ukázat. 

Jen její chuť poodkrýt pohledem to, co sice znáte, ale nemáte možnost si to takto uvědomit. Když jsem jen zapátral srdcem v srdci a nenašel tam nic než chuť se projevit jako někdo jiný, opět jsem se pousmál a ta krásná bytost se najednou odhalila celá. Po chodbě v tu chvíli někdo přešel a ona instinktivně sáhla po tom cípu a přitáhla kus prostěradla na svůj klín. Protože jsem však já zůstal celý klidný a jen tiše sedící jsem jen sledoval její krásu, soustředěný plně na to, co je tady a teď, pustila jej opět dolů a prostěradlo spadlo celé. Dal jsem jejímu vyjádření svůj klid, který nemohl ohrozit nějaký coural. I kdyby vešel, no a co? Ležely by tam na zemi jedny oči... 

Přede mnou v tu chvíli neseděla dívka, ale najednou tu seděla žena. Krásná a sebevědomě se vypínající k nebi, jako slunce, co se právě narodilo, jako úsvit, co vychází ze tmy. Hřála se v teple sauny a v mém pohledu, který ji přijal takovou, jaká je. S nedůvěrou v sebe, ve svém zrodu, a jen se vypínající, jak právě vyvrásněné hory. Někdy to s tím, co se pokoušíme být za nové lidi,  trochu přeháníme. Jezdíme na semináře o sebepoznání, retreat kurzy, brodíme se močály a pouštěmi celého světa, ale nenapadne nás projít těmi močály a pouštěmi v sobě. K místu, kde se rodíme z bolesti vlastního poznání. Z poznání toho, jakou krásu v sobě už dávno máme. Z poznání, že k tomu, aby se naše krása dostala k nám, stačí ji mnohdy jen odrazit ve svém pohledu na ty ostatní. V dobré víře. Srdcem k srdci. S láskou. 

Jenomže to bysme nesměli být hamižní a chtiví ty druhé vlastnit. A ano i mnou v tu chvíli projela obrovská bolest, která se následující noc ještě stupňovala. Bolest z vědomí toho, jakou moc dáváme svým pohledem, a kterou tak často proti sobě zneužíváme. Kterým dokonáváme nebo zcela oddalujeme proměnu jedince v člověka. Dáváte mu tím láskyplným pohledem ze srdce svobodu. Možnost být tím, čím chce být. Ona chtěla být jen krásná a chtěla, aby si ji někdo jiný všiml. Její duše. Já jsem měl to štěstí, že jsem dostal tu důvěru. A možnost být při tom. Abych ji mohl milovat.

Bůh ji měl vždy. Svobodu. Ale protože neměl zrcadlo, neuvědomoval si ji. na to, aby si vlastně uvědomil sám sebe stvořil nás. Lidi. A my raději sami sebe, jako to svoje vnitřní zrcadlo moc čisté neudržujeme, asi aby jsme si tuto službu dotknout se srdcem navzájem, nikomu neposkytovali. Ani jako partneři, natož pak jako "cizí" lidé. Asi proto, že nám ji taky nikdo nikdy nedal?

A tak nám náš vlastní mozek naplivá na naše zrcadlo mnoho myšlenek, kterými překrýváme své obrazy. Ale v tom teple sauny, v nemožnosti vedrem se na něco soustředit, kdy vaše schopnost bytí je právě soustředěná jenom na to být, to vše prostě zmizelo a zbyla jen ona a já. Zrcadla opocená, ale čistá. A jen ta bolest a láska. Bolest, která provází vědomí naší osobnosti, ega, které si uvědomí, že takovýto jedinec, tato bytost stvořená krásou láskyplného pohledu je nyní naprosto bez jakýchkoliv závazků vůči vám. To bylo to jediné, co mne při tom všem napadlo. Co se honilo v hlavě jí netuším. To ukáže čas. 

Ona je svobodná. Navždy. Ten pocit ji už nikdy nikdo nemůže vzít. Není nijak závislá na nikom. Jako dívka snad byla. Snad na vaší peněžence, na vašem rozhledu, na chuti oslňovat svými moudry? A na tom, jak žijeme a jsme-li vychováváni ve strachu o to, že přijdeme o toho druhého. Ano, a já měl obrovskou radost, z toho, že se nám spolu povedlo překonat ten strach, protože to jde jedině srdcem. A díky tomu můžeme tvořit pohledem jdoucím ze srdce, jeden z druhého lepší lidi. Nahotou duše, ne těla. 

A odrazem obrazu od této ženy jsem byl zase o kus větší chlap. Protože ta slza z té bolesti, co mi ukápla potom, byla slza od chlapa, kterému celý život říkali nebreč...
MZZ