Tajná kniha Janova - (Nag Hamadi Codex II,1; III,1; IV,1; BG 8502,2)

TKJ bývá mezi badateli považována za nejdůležitější text Setovské gnóze či dokonce jako ústřední text gnostické mytologie obecně. Žánrově se jedná o apokalypsu, jejíž pravděpodobné místo a doba vzniku byla egyptská Alexandrie pozdního druhého nebo raného třetího století. Text se dochoval ve čtyřech různých verzích, dvou krátkých (NHC III,1 a BG 8502,2) a dvou dlouhých (NHC II,1 a NHC IV,1).

Pro snadnější orientaci v ději TKJ se budu přidržovat ilustrativního náčrtu Birgera A. Pearsona, který je k nahlédnutí v příloze. TKJ obsahuje základní gnostický mýtus, který prošel křesťanskou redakcí. Christianizující glosy a apokalyptické rámce na začátku a konci textu jsou snadno odpojitelné od zbytku textu, aniž by se změnil smysl a zaměření zbytku traktátu. Christianizovanou TKJ lze s nadsázkou považovat za gnostické esoterní pokračování Janova evangelia, ve kterém je Janovi, synovi Zebedeovu, zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem zjevena z gnostického pohledu skutečná povaha Božství a pravda o spasení a stvoření světa a člověka.

TKJ začíná setkáním Ježíšova učedníka Jana a farizea Arimania, jenž se Janovi vysmívá a zasévá v něm pochyby o svém učiteli Ježíši Kristu. Jan si klade otázky ohledně povahy a původu Boha a následuje zjevení zmrtvýchvstalého Ježíše Krista, který Jana ubezpečuje o pravosti jeho víry a předává mu tajemství o neotřesitelné generaci vyvolených lidí, tj. gnostiků, podstatě světa a budoucnosti. Následuje dlouhý popis nejvyššího „nepoznaného Boha“, který je veden formou negativní teologie, dále vznik a hierarchizace jednotlivých božských emanací a popis nebeské oblasti. Je zde zmíněno i zplození nebeského Seta a Adama v TKJ zvaného „Pigeradamas“. Následující verše se týkají kosmogonie, která zahrnuje tři fáze: Omyl a pád Sofia, vznik hmotného světa rukou demiurga Jaldabaótha a Jaldabaóthova blasfemická výpověď o své božské jedinosti. Sofia, která je v hierarchii emanací nejmladší, chce dále sama a bez souhlasu a svého protějšku nejvyššího Boha Otce emanovat a napodobit tak jeho prvotní stvořitelský akt.

Kvůli absenci poznání nutnému ke správnému tvoření zrodila nedokonalou bytost, jež měla podobu hada s lví hlavou. Když uviděla, co způsobila, obklopila bytost zářícím oblakem a umístila ji mimo nebeské sféry, aby její pochybení ostatní nebešťané kromě nejvyššího Boha neviděli. Bytost pojmenovala Jaldabaóth. Jaldabaóth, obohacený o božskou sílu pocházející z jeho matky, začne se svým vlastním tvořitelským aktem. Emanuje vlastní aióny a bytosti, které jsou nazývány mocnostmi či vládci (archonty). Tvoří dvanáct archontů, pravděpodobně korespondujících s dvanácti znaky zodiaku. Sedm archontů k sedmi tehdy známým planetám ptolemaiovského kosmu a 365 andělů odkazujících ke dnům solárního roku. Archonti měli různé zvířecí podoby a zároveň zosobňovali různé vlastnosti jako např. Adonin-žárlivost. Jaldabaóth díky božské moci, kterou získal skrze svou matku Sofii, poté pořádá vzniklý kosmos podle vzoru božského světa.  Když na něj pohlédne, prohlásí: „Jsem žárlivý Bůh a není jiného boha kromě mě.“ TKJ pokračuje soteriologickým dialogem mezi Janem a Ježíšem Kristem.

Nejprve se pojednává o Sofiině pokání a znovunabytí božské moci, kterou stvořením Jaldabaótha bez kooperace s nejvyšším Bohem pozbyla. Sofia si uvědomila své pochybení a začala se kát. Její pokání bylo vyslyšeno a byla umístěna do devátého nebe, nejnižší sféry nebeského světa, těsně nad oblast, ve které dlí její syn Jaldabaóth, do té doby, než znovu získá svou ztracenou přirozenost, která přešla do jejího syna. Následuje antropogonie, stvoření Adama. Jaldabaóth uslyší hlas, o němž si myslí, že pochází od jeho matky. Jeho původ je však z nebeských sfér a tvrdí mu: „Člověk existuje a existuje i Syn Člověka“ Poté se světelný obraz člověka zjevuje ve vodách nad zemí a Jaldabaóth vyzve ostatní archonty ať stvoří člověka. Jednotlivé části Adamova těla jsou vytvořeny různými anděly a archonty. Jaldabaóth potom svým dechem oživuje Adama, který je do té doby pouze nehybným hmotným tělem. Tím však Jaldabaóth pozbyl božský element, který získal od Sofia a Adam se stal nadřazenější bytostí, než archonti. Ti, když si tuto skutečnost uvědomili, svrhli Adama dolů do nejnižší, zcela materiální sféry. Z nebeského světa je Adamovi poslána pomoc ve formě osvícené Prozřetelnosti, která je zároveň nazývána Život. Život, neboli Zóé, je ekvivalentem pro jméno Eva. Jedná se tedy o duchovní Evu, spasitelku, jež ve formě Prozřetelnosti zjevuje Adamovi poznání. Archonti však poté uvězňují Adama do hmotného těla, přikládají mu tak břemeno smrtelnosti a umisťují ho do ráje.

V ráji archonti Adamovi dávají příležitost jíst z jejich stromu života, kdežto ze stromu poznání mu jíst zakazují. Jejich strom života znamená ve skutečnosti smrt a zatracení, kdežto strom poznání dobrého a zlého poskytuje dokonalé poznání a tím i nesmrtelnost. Poté archonti uvádí na Adama mrákotu, nikoliv ve smyslu hlubokého spánku, ale spíše ztráty schopnosti správně vnímat ve smyslu upadnutí do nevědomosti. Nejvyšší archont poté stvořil ženu Evu z části Adamovy vnitřní síly, jež měl od Prozřetelnosti. Jaldabaóth však ve své nevědomosti nevěděl, že dar Prozřetelnosti si podmanit nelze. Když Adam Evu spatřil, probral se z nevědomosti. Nad stromem poznání se zjevil spasitel ve formě orla a Adam a Eva společně ze stromu, který je ztotožněn s Prozřetelností, čili duchovní Evou, pojedli. Jaldabaóth kvůli porušení příkazu Adama a Evu z ráje vyhnal, svedl Evu a zplodil s ní dva syny Elohima a Jahveho, které pojmenoval Kain a Ábel.

Poté je zplozen Sét, třetí syn Adama a Evy, podle vzoru „Syna Člověka“. Sofia na něj sesílá svého ducha a Sét se tak stává předkem vyvolené generace, která díky poznání dojde spasení, na rozdíl od skupiny nevědomých lidí s nepravou duší, jejíž původ je od Jaldabaótha, kteří se budou neustále reinkarnovat, dokud neprozřou.

Mýtus pokračuje zmínkou o osudu, společném produktu mocností a Sofia, poutajícím jak lidi, tak i mocnosti, démony a anděly v materiálním kosmu. Proč se však dobrá Sofia participuje tomto veskrze negativním aktu, není dále rozvedeno. Jaldabaóth po uzření moci osudu nad světem a nevědomým lidstvem, litoval svého stvořitelského rozhodnutí a seslal na zemi potopu. Prozřetelnost však varovala Noema, který varoval ostatní. Ti, kteří ho poslechli, byli zachráněni, ostatní zahynuli při potopě. TKJ pokračuje zmínkou o andělech a dcerách lidských, jejichž spojením měl vzejít falešný duch, jehož údělem je zotročení lidského pokolení různými vášněmi.  Traktát končí hymnem na spasitelskou nebeskou postavu Prvotní Myšlenky a apokalyptickým rámcem.