Tajemství zlatého květu II. - RICHARD WILHELM + C. G. JUNG

Tělo je oživováno souhrou dvou duševních útvarů: 1. chun, což překládám slovem animus, neboťnáleží k principu jang, a 2. pcho, náležící k principu jin, pro něž jsem zvolil slovo anima. Obojí je představa získaná pozorováním procesu umírání, obojí proto též označuje třídy démonů odloučenosti (kuej). Animu si Číňané představovali jako cosi svázaného hlavně s tělesnými procesy; po smrti klesne do země a shnije. Animus je naproti tomu vyšší duše, stoupá po smrti nahoru do ovzduší, kde je pak ještě nějaký čas činná, než se uchýlí do nebeských prostor, případně steče nazpět do všeobecného rezervoáru života. V živém člověku tyto dva principy do jisté míry odpovídají cerebrálnímu a solárnímu systému. Animus je světlý a pohyblivý, anima je tmavá a připoutaná k zemi. Znak pro chun (animus) se skládá z démona a z oblaku, znak pro pcho (anima) se skládá z démona a barvy běloby. Z toho lze usuzovat na podobné představy, jaké jinde objevíme jako stínovou duši a hmotnou duši. Bezesporu je i v čínském pojetí obsaženo cosi podobného. Nicméně při odvozování významůmusíme být opatrní, protože nejstarší písmo ještě nemělo obecný znak pro démona a jde možná o prapůvodní symbol, který nelze od ničeho odvodit. V každém případě je animus — chun — světlá duše jang, zatímco anima — pcho — je temná duše jin.  

Obyčejný „pokračujícící“, přímo vpřed směřující, vzdalující se východisku, to znamená upadající životní proces je takový proces, při němž vstupují obě strany, intelektuální a animální faktor, do vzájemného vztahu, a tu pak anima, temná vůle, puzená vášněmi, zpravidla přinutí anima čili intelekt, aby jí sloužil. Přinejmenším natolik, že se animus obrátí k vnějšku, takže jeho síly plynou spolu se silami animy a život se vyčerpá. Pozitivním výsledkem je zplození nového bytí, v němž život pokračuje, zatímco původní bytí se „zcizí“ a nakonec „z něho věci učiní věc“. Závěrem je smrt. Anima klesá, animus stoupá vzhůru a zůstává zde v nejistém stavu Já oloupeného o svou sílu. Přitaká-li k „zcizení“ svého bytí, podléhá své tíze a klesá do temného rmutu smrti, jen nuzně živen přeludy života, jež ho stále ještě vábí, aniž se jich už může aktivně účastnit (peklo, hladové duše). Jestliže se však navzdory tomuto „zcizení“ namáhavě snaží stoupat výše, aspoň dočasně, dokud jej posilují oběti pozůstalých, si zachovává poměrně blažený život, odstupňovaně podle zásluh.

V obou případech zcizením ustupuje osobní stránka, dochází k jejímu zamlžení: bytí se stává bezmocným přízrakem, neboť mu chybějí životní síly a jeho osud je u konce. Tráví pouze plody svých dobrých a zlých skutků v nebi nebo v pekle, což není nic hmotného, nýbrž jsou to ryze vnitřní duchovní stavy. Čím hlouběji se do těchto stavů ponořuje, tím víc se zahaluje, až nakonec mizí ze sféry existence — beztak již deformované — a představy, jež mu zbývají, tvoří zásobu, z níž započne novou existenci, když vstoupí do nového mateřského lůna. Celý tento stav je stavem démona, ducha, navrátilce, couvajícího zpátky, čínsky kuej (často to bývá chybně překládáno slovem ďábel).  Jestliže se naopak v životě podaří udělit životním silám návratný, vzestupný pohyb, jestliže animus ovládne síly animy, osvobodí se od vnějších věcí. Poznávaje, ale netouží po nich. Jeho síla se tím vymaní z bludu. Nastane stoupavý oběh sil. Lidské Já se vyprostí z pouta se světem a po smrti zůstává živé, protože „zniternění“ životních sil zabrání tomu, aby se rozplynulo ve vnějším světě. Vytvoří naopak centrum života ve vnitřní rotaci monády, nezávislé na existenci těla. Takové Já je bůh, deus, šen. Znak pro šen znamená rozpínat se, působit — zkrátka opak kuej. V nejstarším způsobu psaní byl vyznačován dvojitým meandrovitým zákrutem, který jinak též znamená hrom, blesk, elektrický výboj. Takovéto bytí trvá, dokud trvá vnitřní rotace. Dokáže také z neviditelného místa působit na lidi a nadchnout je pro velké myšlenky a ušlechtilé činy. Tak působí světci a mudrci dávných dob, kteří po tisíce let podněcují a rozvíjejí lidstvo.  

Zůstává však jedno omezení. Jsou ještě stále bytostmi osobními, a tedy podrobenými účinkům prostoru a času. Také nejsou nesmrtelní, jako není věčné ani nebe a země. Věčná je jen zlatá květina, která vyrašila vnitřním vymaněním ze všech vazeb se všemi věcmi. Člověk, který dosáhl tohoto stupně, transponuje své Já. Není již omezen na monádu, nýbrž přesahuje meze polární duality všech jevů a vrací se k nerozdvojené Jednotě, k Tao. V jejím pojetí je ovšem rozdíl mezi buddhismem a taoismem. V buddhismu je tento návrat do nirvány spojen s úplným vyhasnutím Já, vždyť je přece stejně marné, jako je marný svět. I když si toto vyhasnutí nesmíme vykládat jako smrt, zánik, je to absolutní transcendence. V taoismu je naopak cílem, aby „stopy“ zážitků, možno říci idea osobnosti, byly v ryzí podstatě zachovány. To je ono světlo, jež se životem vrací k sobě a je v našem textu symbolizováno zlatou květinou.