SVĚT TVÝCH ILUZÍ - to jsou pocity v nichž žiješ - I.

"Pokud se nenaučíme rozumět svým iluzím, nikdy nebudeme schopni uvidět pravdu." - tahle věta neznámého klasika mi dlouho vrtá hlavou. Většinou jsme jen různě barevné a hlavně svrchně oblečení (a to i ve své duši), a jsme se s ním jako lidi schopni snadno zototožnit. A to až tak, že se za své vizáže, oblečení a outfity schováváme jako za skutečnost. A odkrývat masky nás samé nebaví a vlastně nejsme ani nikdy moc nadšení, když to dělá někdo jiný. A ještě méně je snad těch, kdo by si přáli vidět svou obnaženou podstatu. Iluze totiž dost pevně vrůstají do naší podstaty, podobně jako lastury a koráli přirůstají ke dnu lodě. Toto je popis hledání sebe sama se všemi následky, které z toho plynou! 

Našemu psychickému stavu jsou vlastní různá vzrušení, s různou hloubkou a silou. Patří k nim strach (zhubnu po té dietě?), deprese (má mě vůbec rád?), pocit nejistoty (zvládnu to?), hněv, podezřívavost a žárlivost (chci, aby mě měl rád a chci a chci a udělám pro to, cokoliv, třeba zhubnu...). Tato vzrušení dokonce náš "mozek" považuje za normální, pokud jsou udržovány v určitých mezích. Když je toho přespříliš - začne se o dotyčném mluvit jako o nevyrovnaném jedinci. Když potom odchylky dosáhnou krajních mezí, říkáme, že ten či ta trpí duševní chorobou. Co ale třebas jen permanentní upovídanost? Nevychovanost? Roztěkanost myšlení? Nutkavé pocity, kdy tíhneme k nějakému subjektu nebo přáním s ním spojených? Jsou i ty stejně vážným problémem naší psychické pohody? Osobně se domnívám, že ano.

Co je příčinou těchto odchylek, poruch a nakonec i onemocnění? A lze s nimi bojovat? Pomiňme už sám fakt boje...abysme byly schopni překročit vlastní stín iluzí, které nám mnohdy zastírají naši mysl dokonalým světem představ je třeba splnit dvě podmínky:

1. Musíme být připraveni vzít na sebe plnou odpovědnost za svůj vlastní život.
2. Musíme začít jednat.

A ať to zní jakkoliv dogmaticky - jen toto nás přivede na cestu sebepoznání. Cestu uvědomělou. Ale většina lidí nemůže ani začít správně jednat, neboť jejich představy o sobě a světě, jež je obklopuje jsou většinou založeny na představě o tom, co je a co není správné a ta je jako jiné představy jen a jen iluzorní.

Proto práce na sobě musí začít teoretickou přípravou. Síla těchto mnou předkládaných myšlenek je přímo úměrná tomu, kolik vynaložíte práce při jejich realizaci v běžném životě. Říká se už dlouho, že cílem každého člověka by měla být svoboda. Osvobození sebe sama. Otrockých systému, které se nás pokoušejí ukotvit a zachytit pro sebe samé je taky mnoho. Chceme-li být svobodni vnějškově, musíme mít i  svobodu vnitřní. Tu především.

A tím prvním, co ji člověku bere je jeho závislost, tedy nevědomost o sobě, neznalost sebe sama. Bez toho je jen hračkou sil vláčejících jej životem a nechávajících jej ovlivnit a působit na sebe mmnožstvím podnětů, s nimiž si nakonec neví ani trochu rady. Dokud se najdou ochotní pitomci, co vám s nimi pomohou je hej, ale co potom? Ve všech starých učeních vedoucích k osvobození bylo vždy stejné pravidlo - poznej sám sebe. Ale jak to nejlépe udělat?

Metoda je to prostá a velmi stará. Sebepozorování. Pokus se najít odpovědi na otázky z čeho pochází ten či onen jev, proč tedy existuje takováto závislost atp. A druhá možnost je vyhodnotit "záznam" všeho, co vnímáme ve vědomí. Ne analýza. Prostý popis. Bez hodnocení. Až po mnoha a mnoha hodinách a dnech a měsících záznamů, až budou do určité míry prozkoumány a pochopeny zákonistosti - je možno vyvozovat analytické závěry. Většina tzv. pozorování, které lidé provádějí, je však naprosto neužitečná a k ničemu než k opětovnému potvrzení vlastních iluzí nevede. Proč?

Lidé si u ní nejsou vědomi toho, že určité skupiny jevů "pozoruje" taky "určité" "centrum". Pozoruje-li člověk sám sebe, musí rozlišovat mezi těmito funkcemi svého stroje, kterému se tak vznešeně říká člověk (skoro, jako kdybyste kolečkovému bagru říkali něžně, ty moje porsche, hihi...): myšlenkovou emocionální pohybovou.

Každý jev, který člověk pozoruje uvnitř sebe patří k jedné z těchto fukcí. Pokud vám má pozorování přinášet kvalitní "záznam" je třeba jej dělat jakoby to bylo poprvé (tím odpovídám na všemožné dotazy typu, Ježiši proč na mě tak čumíš Michale?). Veškerou předchozí zkušenost a jedno zda svou nebo získanou při něm totiž musíte odložit stranou. Protože i naše vnímání nás samo dokáže zavádět na scestí našich iluzí, je třeba začít pozorovat sebe sama jako by jsme se vůbec neznali anebo to snad opravdu dělali poprvé. A to, čemu říkám práce? To znamená stanovit přesně k jakému centru v rámci svého pozorování náleží, ten který jev, jenž v daný moment pozorujeme.

Někdo těžko chápe rozdíl mezi myšlenkou a citem, jiný zase mezi myšlenkou a pohybovým impulzem. Vzájemná rozdílnost v pochopení tohoto děje sebou nese, to čemu říkáme, že nám nikdo nerozumí. A ani my nerozumíme sobě a natož pak jiným. Ano výsledky v rozdílů v chápání vnějších událostí a v reakcích na ně je to, co nás odděluje jeden od druhého. Říkáme tomu hrdě naše individualita. Děla znás bez milosti ještě větší blbce, než už jsme. každý sám ve své dokonalé babylonské věži hruzy. Nikdo nás neučil, že rozum vidí jen jednu část skutečnosti určitého jevu, emocemi vidíme např.druhou a vjemem pohybu vidíme zase něco úplně jiného. A to přesto, že se díváme na stejnou věc. Nezáleží na věcí, ale na našem "úhlu pohledu" - tohle staré rčení má daleko hlubší význam jak vidíte než by se mnohým zdálo. Záleží pod jakým úhlem neboli dokud, z kterého centra náš pohled přichází. Ano i tělo a srdce vidí. A proto se dva mohou bavit o stejné věci či jevu a nemusí se nikdy domluvit natož pochopit.

Příklad, co je cit? Ten vzniká a koexistuje s emocionálním centrem, ale pocity, jako přímé vyjádření citů již mají spojitost s pohybovým centrem. S tělem zjednodušeně řečeno. Přejedli jste se někdy? A pociťovali jste svůj přeplněný žaludek? Vnímáte pocity spojené s pohodlnou či nepohodlnou polohou těla? A co obuv nebo oděv, když vás škrtí nebo se v oblečení cítíte uvolněně a happy? To jsou pocity, ne city...

No a nyní nakonec? Jinými slovy pocity nejsou příliš dlouhé. Ještě jinak, my nejsme schopni si je dlouho fixovat. S vyjímkou těch bolestivých (asi proto jsme skoro z většiny masochisté). Vždy jsou naše pocity ještě podbarveny emocemi jedno zda zápornými či pozitivními. Proto na nich většina z nás tak "ujíždí". Hlavně v myšlení. neboť to je pomocí emocí dokáže v mozku fixovat. A čím více silných pocitů, tím lépe. Opak je pravdou. Pamatujeme si nejvíce ty jemné a detailně vybarvené zážitky o kterých vlastně ani zprvu netušíme, jak důležité jsou dokud se nás s citem nedotkou, že?
Svět, tak jak jej známe skončí, když si jej uvědomíte a zbavíte se tak svých iluzí. A kdo vám říká, že se mu to už povedlo, tak tomu tuplem nevěřte, protože ten právě nejvíce lže. Věřte jen sami sobě a svému pozorování svého světa. A pokud to budete dělat s vědomím lásky k sobě a druhým uvidíte možná časem i kus toho mého světa.

Krásné pozorování krás života a ne jejich iluzí vám přeje Michal

na motivy knihy MUDr. Vladimira Savčenka - Svět tvých iluzí