Rozhovor vnitřní samoty


Žít v samotě není jednoduché. Člověk se odvrací od vnějšího světa, aby v ní získal jasnější náhled na to, kdo je, co vlastně dělá a kam se ubírá jeho život. Samota vás vpustí dovnitř a nic od vás nečeká. Je s vámi jako váš společník a tiše a trpělivě snáší vše co ji přinesete. Je ten nejpozornější hostitel k mnohdy velmi nešetrnému hostu. K samotě patří i mlčení. A naše mlčení je obětí naší moderní kultury. Žijeme v obrovsky intenzivní a agresivní vizuální době. ze všech stran na nás útočí vizuální obrazy  které nás mají za úkol vzrušit. Proč, inu nehlídáme si pak peněženku a jsem smyslově slepí. Obraz má neobyčejnou moc a následkem jejich splývání je pak naše kultura více univerzálnější. Existuje moderní průmysl, neuvěřitelně rafinovaný, rozvracejíc lidské nitro, které přitom naprosto ignoruje. Ale právě to, co je v nás samo, to co se vynořuje z hlubokého ticha naší duše je pro nás nezbytně důležité k životu.


Avšak my jsme stále více odváděni k povrchnosti života jeho pouhými vnějšími obrazy, a všichni jsme světem kolem nás a tím, jak je nám prezentován povzbuzováni k povrchnosti. Náš vnitřní svět je zastavován plejádou reklamních šotů a rutina show běžného společenského života, který však žádnou hloubku dávno nemá. Je násilím vyklízen a tento exodus do povrchnosti je to, co nás zbídačuje. A jedním z momentů toho, proč tolik lidí žije ve stresu je to, že si nedopřejí chvíli ticha. Samoty vnitřního rozhovoru. A ta naše nemůže být životodárná, když si na ni neuděláme čas a ten pak nevyplníme tichem.

Ticho je jedním z prahů naší duše. Vztah dvou lidí neobyčejně posiluje to, že spolu dokáží sdílet i své ticho. Dělá naše vztahy a tím i náš život čistším a intenzivnějším. A jazyk je partnerem ticha. Protože z ticha vyšla slova, která používáme. Slova, která mají hloubku, léčivou moc a rezonují s tím, čím jsme. jazyk, jenž používáme na povrchu je banální, popisný a hádavý. Jazyk poezie naší duše vyvěrá z ticha jako fontána a slova jako kapky vyletí vstříc svému osudu, aby se do ticha zase navrátily. Náš rozhovor patří taky o obětem moderního světa. když se s někým dáte totiž do řeči, zpravidla uslyšíte jen bezvýznamnou historku anebo seznam zdravotních potíží. je až bolestivé poslouchat, jak se lidé definují prostřednictvím svých cílů a záměrů, které sledují a nebo s pomocí práce, která však patří k jejich společenské roli. Víte všechny nás napadají myšlenky a pocity. Ale protože jsme "slušně" vychovaní většinou je při kontaktu s druhými jen "zamlčíme". Je to o to smutnější, když si uvědomíme, že to, co k nám hlubin času od našich předků přišlo, přišlo po mostě smysluplného rozhovoru.


Naše tradice byla tradicí rozhovoru. Slova. Příběhy, básně a modlitby žili po staletí v paměti lidí a v jejich ústním podání. V slovech. Lidé se je učili nazpaměť. A takové bohatství i poezie tohoto sdělení, kterou tak nosili stále ve svých srdcích, mělo vliv na jejich vnímání světa a na jejich rozmluvy. Rozhovor je naše životní cesta. Je opravdovým dobrodružstvím. Je pionýrskou stezkou, kterou nikdy nikdo nešel. Může se stočit kterýmkoliv směrem a pokaždé vám umožní narazit na něco nepředvídaného a neznámého. Skutečný rozhovor není konstrukcí osamělého ega, ale tvoří z nás společenství. Nedělejte ze sebe pavouky, kteří jen soukají svá slova v útrpném monologu s mírnou koktavostí. Tím jen zesilujete svou vlastní izolaci. Mějme dost trpělivosti pro ticho naší vnitřní samoty z něhož slova vnikají. Pak si možná sami v sobě uvědomíte, jaké to je být na počátku. Kdy nás každé slovo vrací znovu a znovu do chvíle, která stvořila tenhle svět a který my díky tomu tvoříme taky.

Michal Zdeněk Zachar



na motivy Knihy keltské moudrosti od John O´Donohue