Prach jsi a prach si možná obrátíš v...

Na počátku bylo Tao. A z něj ukápla kapka: Čisté vody a spadla do nádoby zvané člověk. Ta tichá čistá radost ze zrození...tahle voda byla jako vody zrození, jako prapůvodní podstata bytí těsně před ukápnutím. A tato čistá voda je to, k čemu se dříve nebo později všichni můžeme vrátit. Můžeme.

Pak přišel čas s hrstí červeného prachu ze-mě a život ji do nádoby přimíchal. A tato špína byla a je jako veškerá energie s námi spojená. Když nádobou otřese život a nebo i my, prach se zvíří. A my nevidíme sebe a nemůžeme se jako svá podstata pochopit. Pleteme si červený prach s naším vědomím a chápeme jej jako jádro svého bytí. A tento zakalený prach života, naše vlastní životy oslabuje, dávajíce je do nerovnováhy. Neboť kdo kdy viděl sám sebe v zakalené nádobě?


Pak se čas života chvíli zastaví, my s ním, zvláště ve chvílích nemoci či bolestí. A sledujeme, jak onen prach pomalu padá ke dnu nádoby až si usedne na dno. Voda je téměř čistá a mi zapomínáme i dýchat, jen abychom nezvířili svůj prach, svou karmu, svůj osud. A pak stačí jen nepatrné zakolísání života a nebo nás v životě a prach opět vzlétne do celé naší bytosti. Usazování prachu je počátkem meditace. Prach jsou naše emoce, čchci, vědomí, psychika, kauzalita, karma.


A meditování je právě jako nádoba s prachem. Cítíme se čistí při meditaci, že? A hlavně po ní, že? Jenomže čím více meditujeme, tím více se prach usazuje a taky padá ke dnu, tím více se může opět zvednout a stačí k tomu málo, moc málo. A často, když se cítíme úplně čistí, se v těch nejvíce tmavých hloubkách nádoby zvané člověk uvolní další prach a nebo jej naše meditace zvedne ze dna nádoby. To nikdo z nás nechceme. Chceme meditovat převážně pro rychlý úspěch. Pro klid v duši. A mezitím nám meditace, nepochopená meditace přináší více a více zvíření mysli. A my usilujeme o větší klid. A stáváme se na meditaci závislí. A tím dáváme vodě slanou příchuť našeho potu. Další prach. Našeho úsilí, s jakým usilujeme o meditaci. To, co nám v meditaci znemožňuje, aby naše voda chutnala sladce, je slaný prach z naší mysli.

Jednou si obsah nádoby sedne. Voda je dokonale čistá. To je znak toho, že se nám povedlo uchopit své emoce a svou prázdnotu. Emoce klesli dolu ke dnu, nemajíce pro nás už ten běžný význam a my vnímáme onu vodu jako prázdnotu. To je malý pokrok směrem k meditaci, toto ještě není meditace. Je třeba cvičit poznání prázdnoty, aby se nádoba nedostávala do zbytečných otřesu a nekalila si vodu sama. Protože pokud není doplněním prázdnoty klid, voda se může zase rychle zašpinit prachem. A tento stav přípravy k meditaci nás začne zavazovat cvičením. Protože naše uvědomění si toho, jak dlouhá a namáhavá cesta k usazení prachu vedla, nás samé vede k tomu cvičit, aby zabránila tomu, aby se prach zase zvířil a všechno v nás zmátl.

A tady přichází rozhodnutí. Většina z nás zde končí. Meditují, ale neuvědomují si, že meditovat vlastně nikdy ani nezačali. Jen se naučili nehýbat, jsou jistě úspěšní v mnoha věcech, ale plní prachu, i když nehybného a tak se nemohou přiblížit k jednotě, k Tao, Buddhovi ani k Bohu. Zkusili jste dlouho čekat se svým prachem na dně? Až ztvrdnul jako kámen? Možná, že zde se zastavili ve středověku s kamenem mudrců. Třímajíce v ruce odpad duše, považujíce ho ze smysl života.


Pokud uspějete v pouhém oddělení prachu od vody v nádobě zvané člověk, nejste ani na kraji přiblížení se k čemukoliv. Proč? Inu, protože chceme-li se vrátit jako kapka čisté vody, nikdo nás nebude filtrovat ani cedit. To je naše práce. Naše vnitřní alchymie. Naše cesta k tomu rozpustit a přetavit svůj prach, tak, aby to vše, co člověk nashromáždil za svůj vývoj jako svou karmu prostě jen sám v sobě rozpustil. Protože pokud budeme prach rozpouštět, budeme zas na stupnici poznání blíže. Fakticky blíže a vědomi si sebe totiž dokážeme popsat, co je prach a co je voda. Jaké byly a jaké jsou nyní. Sládneme. A jak tak postupujeme, je prachu méně a méně až zbude jen sladce chutnající voda. PS: víte, že se cukr, to jest látka nesoucí nejsnáze vstřebatelnou energii, sladkou energii, se jmenuje v mnoha jazycích Sachar? (španělsky = azúcar; rusky = сахар; anglicky = sugar; dánsky = sukker; francouzsky = sucre; italsky = zucchero; laticky = saccharum; němčina = Zucker; poština = cukier; řečtina = ζάχαρη; turečtina = şeker; svahiština = sukari; tamilština = Carkkarai; khmerština = skar; řečtina = záchari̱)

A tehdy můžeme začít s přípravnou meditací. S nádobou plnou čisté sladké vody plné energie života nezatížené prachem času. To předtím, to vše byla jenom předpříprava, aby nás to vše nevyjasněné očekávání nedeformovalo. A odteď už není cesty zpět. Nyní už musíte meditovat stále v celém svém životě, neboť nový prach z událostí ve světě, jenž nese čas kolem nás, může napadat do naší nádoby.

T
edy do našeho vědomého uvědomění.


Na počátku cesty byl chaos, zvíření mnoha pocitů, energií čchi, jenž víří v nádobách uvádějíce nás ve zmatek. A tato vnitřní temnota oslepuje naše smysly a způsobuje ztrátu naší stability a smyslu pro spolupráci. Postrádáme vnitřní směr, které dokáže vyčistit naše "daemony" z emocionálních traumat naší osobní minulosti. A tak je rozjímání (meditace) prvním i posledním krokem k vědomí sebe sama. Mimochodem "medito" v latině znamená "dumání = přemítání". Když totiž bez přemítání jen spěcháte vpřed, většinou jen zakopnete a namísto nirvány tu máte zem-budhismus (nový směr bytí vyražený do země rodinou kolegyně Jany Matulové během jejich dovolené), to jest stav, když sebou fláknete z nedostatku vlastní rovnováhy a vychýleni životem o zem a rozbijete si "držku".  A týká se to všech dršek, i té mé milované malé rezavé. A tato cesta dlouhá tisíce mil začíná vždy jediným krokem. K meditaci.

A pokud si už nyní představujeme, že jsme začali meditovat, no tak teprve k tomu docházíme. Meditujeme vlastně, až když rozpustíme svou vodu, svou prázdnotu na samotné Tao, vesmír, Boha. A tomu se říká spirituální vývoj. Zažít život s láskou až do poslední kapky...té nejsladší.


Michal Zdeněk Zachar

pro poslech k četbě článku:


----------------------------------------------------
WIKIPEDIE: Slovo meditace pochází z latinského „meditatio“, které znamená „rozjímání“. V tomto významu se používá v křesťanství, například „meditace o utrpení Krista“. V křesťanství se vyskytuje také rozjímání během chůze v labyrintu nebo rozprava s Bohem během modliteb. Podle Tomáše Halíka má jít v meditaci o to, aby se člověk osvobodil „od obrazů“ a tím „vyprázdnil mysl“ a stal se duchovně svobodným. Na konci 19. století začali teosofové toto slovo používat k označení různých duchovních praktik zejména z hinduismu a buddhismu. Termín „meditace“ tedy nelze přiřadit k jednomu konkrétnímu konceptu, ale lze jím přeložit například sanskrtská slova samádhi, bhávaná nebo pránájáma.
Meditací se obvykle míní jedno z následujících:
  • stav, kdy je mysl zbavená všech myšlenek
  • mentální otevření se „božskému“
  • soustředění mysli na jeden objekt (jako je dýchání nebo slovní mantra)
  • intuitivní vhled do náboženské doktríny (např. vipassaná v buddhismu)
Meditace se nejčastěji objevuje v náboženském kontextu, ale byla využívána i jinde, například v bojových uměních. Dnes je rozvíjena v mnoha spirituálních hnutích, jako je práma jóga, New Age a omezeně i vkřesťanství.

& na motivy knihy: Bruce Frantzis - Tao meditace