Nesprávné otočení světla aneb hledáte důkazy o správnosti své cesty?


Je v duchovní praxi vždy na místě podrobně sám sobě objasnit, co určité zkušenosti a prožitky znamenají. Jen tehdy, jednáme-li ve svém vlastním konání uvolněně a svobodně, si udržujeme jemnou a vyrovnanou mysl. A jakmile jsme v klidu, zaměřme se na nalezení svých možností a objevujme způsob, jak je probudit, to jest neseďme jen tak v nehybnosti a nečekejme, že se vše vyřeší za nás samo. Nebo to někdo vyřeší za nás. Pro to nám byla dána svobodná vůle i k rozhodnutí a k vyjádření se. Vnímat svět jen jako, že se tam vše něco děje bez nás a my nemáme šanci to řídit je stejná iluze, jako že máme svůj život naprosto pevně ve své moci. A to je jen známka zbavení se odpovědnosti za vlastní prožitek tohoto světa naším tělem, především srdcem. Naše mysl dostává, nevíme odkud tzv. rázové vlny, které se v mozku šíří, a ovládají to, co děláme. Zaznamenáváme je a pokud jsme dostatečně citliví a otevření, můžeme se jimi nechat inspirovat k tomu, co uděláme. To je to co neovlivníme, ale to co s onou inspirací uděláme je už čistě naše věc. Jinak by v nás nemohla vzniknout jednota. Ta totiž vzniká, aspoň v tomto vesmíru, spojením vždy dvou částí téhož. Nepropadejme však nadšení, když dosáhneme určitého prožitku, určité zkušenosti. Mnohdy nám právě tyto zkušenosti brání pohnout se v budoucnu dále na naší cestě. Nejde o to velmi vážně a z hloubky o něčem iluzorním, z hloubky přesvědčené duše přitahovat prožitky bytí a hluboce si je tak vysnívat...prostě se přestaňme snažit. Hledejme bez úsilí. Hledejme bez hledání. Jinak je to jen naše vlastní i evolucí společnosti podsunuté úsilí (přijaté za vlastní) ve snaze o dokonalost...ach jo... a to i přesto, že už dokonalí jsme. Kolik života a jeho životní energie vyplácáme na to, než pochopíme, že takto se řítíme jen vstříc do....

V uvolněném těle a mysli se nenechávejme spoutat jejich projevy, v nichž převládají fyzické i psychologické iluze o naší jedinečnosti. Intenzivní iluze. Pokud např. upadneme do stavu znehybnění, když meditujeme nebo máme změněný stav vědomí a nemáme dostatek energie k dalšímu koordinovanému pohybu, pak jsme se dostali do světa stínů (nevědomí). Náš dech je chladný, naše naladění taky a PROŽÍVÁME ŘADU MRAZIVÝCH a VYČERPÁVAJÍCÍCH ZKUŠENOSTÍ (ztrácíme rychle energii, lidi se mi diví, když vedle nich nechci stát, zatímco si oni ujíždí na svých představách a spálí veškerou energii kolem sebe i v sobě jako černá díra) !!! Tento stav nám neumožňuje vyrovnávat se s vnějšími podmínkami světa kolem, odřízne nás od něj, do iluze naší mysli. A provozuje ho naše nevědomí, protože nás díky němu udržuje v iluzi vědomí a splynutí s Bohem a s čím já nevím, co ještě. Paradoxem je, že se najdou tací, kteří tyto astrální prožitky považují za posvátné volání hlubiny naší společné duše. Bůh a duše po nás nikdy nic nechtěla a nechce. Chce jen být s námi. Duše nám neřídí život, ale zaznamenává ho. Ukládáme do ní a tím i k Bohu informace o tom, jak a co jsme dnes celý den dělali. Jak jsme se rozhodli projevit boží moudrost a lásku, kterou jsme od Boha dostali. No a když si tuhle odpovědnost jeden i uvědomí, to by se z toho i posr...  

K tomu milovat a tím poznávat Boha se potřebujeme svobodně rozhodnout. Jsme jediné bytosti, zatím známé, které mají dar svobody od Boha se rozhodnout. A vyndat ze svého srdce můžeme i jeho. Takovou svobodu nám dal. Sebe nevynechal. Proto jsme dále a výše než andělé. Ti vznikly z jeho milosti a v nic jiného nežli v Boha věřit nemohou. Oni věřit musí. Nemají jinou možnost. A asi proto ze sebe mnoho lidí přehnanými požadavky dělá šašky a loutky, když se chtějí stát anděly. Aby nemuseli nést lidský úděl. Naši odpovědnost za život. My v Boha věřit můžeme. Zatvrdíme-li své srdce, ani Bůh jej neobměkčí. A každý okamžik bytí se pro tuhle skutečnost musíme rozhodnout. Rozhodnout se naslouchat Bohu a taky sobě, zda-li to, co jsem pravě nyní od něj dostal je to, co chci i já sám vyjádřit. Nepochybuji o Bohu a ani o sobě. Ale dal mi tu možnost. Možnost být zároveň nejméně na dvou místech, v dvou rovinách v dvou časech. Být duální bytostí. Být mostem mezi světy. A tak se ji mám pokusit využít. Tu možnost duality. K vyrovnanému životu, který je veden jemným prstokladem nitek osudu, které mi darem přináší právě život a které mi nechávají možnost je svléknout a s plnou odpovědností se postavit na vlastní nohy. Ve vědomí, že tu nejposvátnější nit nikdy nesundám a ani nesvléknu. Nit života vedoucí od mého srdce k Bohu. A nebo se mohu stát jen loutkohrami, které na divadle světa hrají ta směšná pimprlata, jež si tak důležitě a pyšně říkají lidé. mající a musící mít za každou cenu, jednoznačně pravdu. Lačnící po jednotě asi jako vlci toužící po krvi na lovu své kořisti.

Jakmile se totiž uvnitř sebe sama zklidníme, začnou se nám náhle bez jakýchkoliv příčin objevovat nejrůznější nesmyslné představy. Zaplašit je nemůžeme i kdybysme sebevíc chtěli. A to je okamžik vaší zkoušky, vaší volby, pustit na ně světlo svého vědomí. Okamžik svobodné volby se na ně podívat a a tím je i přijmout a uvědomit si je a nebo sklopit zrak. Zda se zde ze sluhy stane pán? Nevím. A nebo jim prostě přidělíme jenom jejich místo v našem světě? Nevím. V našem reálném a opravdovém světě? Nevím. Ale až když si toto vše uvědomíme, teprve potom je možné hledat důkazy po opravdových prožitcích...pak jsme to MY, kdo vyvolává POHYB, který se po projitím naším srdcem zjeví ve světle přítomnosti jako HMOTA. A to je celé tajemství zlatého květu. 




Rozzářit se srdcem v pohybu, kdy z něj vychází jas, jenž byl, je a bude naší podstatou ukotvení desetitisíce věcí v hmotě. Pohybu, který nese klid. 

**sepsáno několika mistry na základě starých čínských nauk o Tao a jeho pochopení